Limbické válčení a „Paranoidní spínač" Marthy Stout

Harrison Koehli
Sott.net  

© AP / Reuters

 Události 11. září traumatizovaly americkou veřejnost. Bushova administrativa využila tento strach a Obamova administrativa v tom dnes nadále pokračuje.

Nejnovější kniha Marthy Stout, Paranoidní spínač [The Paranoia Switch, vydáno v roce 2007, pozn. překl.], je vítaným přírůstkem do nové a rostoucí vědy Ponerologie: výzkum hlavních příčin a původu zla, jak na společenské, tak i mezilidské úrovni. Stout využívá svých dlouholetých zkušeností terapeuta traumat, aby klinicky diagnostikovala nemoc naší „teroristické kultury“ a těch, kteří toto trauma manipulují ve svém vlastním zájmu. 

Paranoidní spínač

Traumatické události vedou k přetížení našeho limbického systému. Zvýšená odezva naší amygdaly, která zaznamenává emocionální význam události, vede k nižší odezvě v hipokampu, který obvykle určuje prioritu informací a umožňuje tak vyšším mozkovým centrům, na základě jejich emocionálního významu, vytvořit souvislé vzpomínky. To znamená, že traumatické události nejsou integrovány vyššími mozkovými centry jako skutečné vzpomínky, ale místo toho v nás zanechají neintegrované fragmenty vzpomínek: izolované obrazy a pocity. Tyto vzpomínky pak mohou být „spuštěny“ podobnými výjevy. Právě proto  může auto s prskajícím výfukem vyvolat u válečného veterána stav paranoie. Jeho „paranoidní spínač“ sepnul.

„Nejvíc ohromující traumatické zážitky nejsou způsobené nehodou (nečekané výbuchy nebo automobilového nehody), nebo „vyšší mocí“ (zemětřesení, sopky, atd), ale spíše záměrnými činy ostatních lidí, činy jako například napadení, násilný únos, znásilnění. - nebo terorismus. Z nějakého důvodu máme, podle všeho, pevně zakořeněno se nejvíce obávat újmy, která hrozí v důsledku zlého úmyslu, rukou jiných lidí, a tento speciální druh strachu je ze všech nejnakažlivější.“ (62)

Jak Stout později vysvětluje ve své knize, agenti strachu si udržují svou moc zneužíváním lidských slabostí. Paradoxně se často jedná o ty samé osoby, kterých jsme geneticky „naprogramováni“ se bát (tj. psychopatické osoby), které využívají tento strach tak, že jej zaměří na libovolnou a vhodnou skupinu. Hitler použil anarchisty, komunisty a Židy. Naši vůdci používají „teroristy“, Muslimy a kritiky jejich politiky.

Stout definuje terorismus jako „násilí páchané s hlavním cílem zmanipulovat mysl přeživšího obyvatelstva“ (27). V naších myslích tak vznikne paranoidní spínač, nebo se zapne již existující. Jeho „nejcenější ambicí je, aby nás ovlivnil psychicky, vštípil do myslí jednotlivých občanů pocit bezmoci, a krást ve velkém z naší kolektivní zásoby nadějí“ (24).

Tímto způsobem jsou teroristé (ať už loutkaři rozvědek západních zemí, nebo zahraniční „terorističtí“ obětní beránci) schopni vést otlučenou veřejnost směrem dle jejich výběru. Nicméně můžeme zajistit, aby terorismus neměl  vliv na naši mysl tím, že si budeme uvědomovat jeho účinky a jeho účel, včetně taktik těch kteří jej využívají.

Limbická Rezonance

I přesto, že se teroristický útok bezprostředně dotkne pouze velmi malé části populace, může celá země pocítit jeho účinky. Tento jev má své kořeny v našem limbickém systému. „[L]imbický systém hraje dominantní roli v regulaci našich pocitů, dostupnosti našich vzpomínek, naší motivaci jednat, naší schopnosti přiřadit našim zkušenostem význam, a dokonce i našeho svědomí“ (77). „[S]vědomí je závažný pocit závazku, který vždy vychází z našeho sklonu vytvářet svazky s ostatními... je to právě naše schopnost tvořit citové vazby, která vede ke vzniku morálního charakteru ...“ (75).

„[S] informacemi z některých, nebo veškerých našich smyslů, zpracovaných prostřednictvím limbického systému, můžeme vnímat vnitřní stav jiné lidské bytostí – její nebo jeho fyziologický a emocionální stav - k němuž bychom jinak byli „slepí.“ ... Nejen že nám limbický systém umožňuje vnímat emoce druhých ... ,funguje také ke slaďování našich emocí s  lidmi kolem nás, a naopak.“ (78)

Takto je trauma teroristické události nakažlivé. Každý z nás je ovlivněn emocionálním stavem osob okolo nás; všichni budeme traumatizováni. „[L]imbická rezonance je jedním z mnoha důvodů, proč by osobnost, a zejména charakter, měly být hlavním kritériem při výběru našich čelních představitelů. Ať už pro dobrý nebo zlý záměr, významný vůdce může mít vyzařující emocionální vliv na velký počet lidí“ (83).

Machiavelističtí vůdcové, protože jsou psychopati, jsou schopni velmi dobře využít této skutečnosti. Nepociťují žádné výčitky svědomí, žádnou bolest při pohledu na zohavené tělo. Nic nenarušuje jejich chladnou, bezohlednou a emoce postrádající podstatu.

Limbická válka

Když se vůdce rozhodne zneužít tuto nákazu, místo aby ji uklidnil a léčil, zapojuje se do něčeho, co Stout nazývá „limbické válčení.“ „Když se vůdce rozhodne zaměřit pozornost skupiny na ty děsivé „jiné“ - pokud on nebo ona buší do spínače paranoii nainstalovaného traumatem - je pravděpodobné, že úroveň strachu skupiny zůstane dlouhodobě nad mezní hranicí, a ať už je či není vůdce kompetentní, vnímanou autoritu si udrží... [P]oté, co dojde ke skupinovému traumatu, je možné zavést rozsáhlé společenské změny, ať už úmyslně nebo neúmyslné, hrstkou rozsévačů poplašných zpráv, kteří hrají na hněv a paranoiu zranitelné populace“ (92-3, 95). Právě v těchto klíčových bodech historie jsou země zralé pro patokracii, tedy makrospolečenskou nemoc, která může trvat desítky let - dokonce i staletí.

Stout identifikuje šest etap limbické války: