Benazír Bhuttová - varování pro každého z nás
27. 12. 2007 SOTT.net
Bývalá pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová byla zavražděna ve čtvrtek 27 prosince, 2007 v Rávalpindí, tedy ve městě které se nachází poblíž pákistánského hlavního města Islámábádu. Již v říjnu přežila jeden pokus o atentát, dnes byla pod záminkou „sebevražedného útoku” střelena z blízké vzdálenosti do hlavy a do krku.
Shodou okolností (a nebo ne) byl téměř před 29 lety její otec, Zulfikar Bhutto, který byl také premiérem Pákistánu, oběšen ve stejném městě v té době pákistánksým diktátorem generálem Zijáulem Hakem. V roce 2003 byl v Rávalpindi zadržen údajný hlavní organizátor útoků 11. září. Chálid Šajch Muhammad. Důkazy o jeho účasti pocházely hlavně z dnes zničených nahrávech z mučení od CIA. Jak je ten svět malý. Potom by nemělo být překvapením, že i přes to že je dělí celá desetiletí, jsou předčasná úmrtí sl. Bhuttové a jejího otce, tedy v kontextu ameríčany řízené války proti teroru, neoddělitelně spojeny. Stopy patokratů jsou všude.
Arogantní říše
Abychom mohli celkově porozumět silám, které tvarovaly náš současný svět a které jej dohnaly až k socio-politické propasti, nad kterou v současné době stojí, není možné mluvit o „Americe”, nebo dokonce o „americké vládě”, ve smyslu jedné izolované země a skupiny politických vůdců. Dnešní Amerika je již dlouhou dobu velmi dobře zaběhnutou říší, jejíž síla moci sahá daleko za Washington D.C. Tato říše má základny v alespoň 121 ze 187 zemí světa a ekonomický vliv jehož dopad je globální, proto „Amerika” současnosti je tedy spíše světovým fenoménem než jen jednou západní zemí.
Jako během posledních 100 let u desítek podobných případů po celém světě, by se sesazení demokraticky zvoleného Zulfikara Bhutta v roce 1977, a jeho vražda o 18 měsíců později, nemohlo být provedeno bez podpory tehdejší americké vlády a CIA. Tehdejší generální prokurátor, a hlasitý kritik zahraniční politiky Ramsey Clark, se pokoušel přímo změnit trest Zulfikara Bhutta, ačkoli mu bylo nakonec generálem Hakem zabráněno jej zastupovat u soudu. Clark poukazoval na přímou účast CIA:
„podobnosti ohledně inscenování nepokojů v Chile (kde v roce 1973 pomáhala CIA svrhnout prezidenta Salvadora Allendeho) a v Pákistánu [v roce 1977] jde tu o víc než jen podobnost.”
Geostrategie
Až do roku 1989 a „pádu” sovětského Ruska, seděl Pákistán na jižní hranici Ruska a představoval pro něj jedinou přístupovou cestu k teplým obchodním vodám Perského zálivu. Ze strategického pohledu, a v contextu „studené války”, bylo zcela jasné a dávalo to smysl, že se americká říše pokusí rozšířit svůj globální vliv a ve stejnou dobu uštědří závažnou ekonomickou ránu Rusku. Jak Pákistán tak i sousední Afghánistán byly proto přímým terčem americké říše.
Problém, který Zulfikar Bhutto představoval, byl ideologický. On, jako všichni opravdu lidští političtí vůdci, nebyl nakloněn tomu, aby se pákistánský lid stal krmivem pro nelítostný postup americké říše. Bhutto ve svém projevu z října roku 1966 prohlásil: „Islám je naše víra, demokracie je naše politika, socialismus je naše ekonomie. Veškerou moc do rukou lidu.”
V rámci plánu americké říše pro jižní Asii, (který zahrnoval dlouhodobý plán vytvořit budoucí falešný „střet civilizací mezi Islámem a „křesťanským západem”) Bhuttovi nemohlo být dovoleno, aby zřídil převážně sekulární, socialistický Pákistán a tudíž musel jednoduše zmizet. A vskutku, během uplynulých 60. let neměl jakýkoliv vůdce muslimské země šanci, pokud buď přirozeně neiklinoval k fašismu, nebo nebyl přípraven se sklonit před americkou říší.
„Islamizace”
Generálovi Zijáulovi byla následně dodána potřebná asistence a podpora od představitelů americké říše, aby se cítil sebevědomě pro vytlačenní Bhutta z úřadu a jeho pozdější oběšení na základě smyšleného obvinění z korupce. Poté se Zijául dal do budování přísného islámského zákoníku a brutálního trestního zákona. Zijául změníl postih za ničení majetku z pokuty, nebo vězení (nebo oboje), na amputaci pravé ruky provinilce. Za loupež zaplatil provinilec pravou rukou a levou nohou. Novým trestem za něveru bylo bičování (100 ran) jak pro muže, tak i pro ženu, pokud nebyli v manželském svazku, a pokud byli, pak byl viník ukamenován. Dále Zijául rozhodoval o povýšení vojenských důstojníků na základě míry jejich náboženské oddanosti. Korán a další náboženské materiály se stávají povinnou četbou v armádních výcvikových kurzech, a podle novinářky Kathy Gannonové „Začala radikální islámská ideologie prostupovat armádu a vliv nejextrémnějších skupin se vplížil do armády.” BBC také potrdila, že Zijáulem vyhlášené „islamizační” postupy vytvořily uvnitř Pákistánu „kulturu džihádu”, která trvá do dnešního dne. A to vše bylo orazítkováno tou „největší demokracií na světě”.
Generál Zijául také založil desítky tisíc madrasů, nebo též náboženských internátních škol, tedy ty samé madrasy, které zmiňoval Donald Rumsfeld když prohlásil:
„Daří se nám každý den pochytat, zabít nebo odradit a odstrašit víc teroristů, než kolik jich proti nám verbují, trénují a rozmisťují madrasy a radikální duchovní?”
Brzo nato(1979-80) začaly přitékat velké obnosy amerických dolarů do truhlic dobrého generála a Zijául si byl dobře vědom své pozice u kormidla. Jakou cenu byla americká říše ochotna zaplatit za jeho geo-strategicky položenou zemi? Když mu byl prezidentem Jimmy Carterem nabídnut $400 milionový balík „pomoci”, Zijául se ušklíbl a řekl „pakatel.” [v angličtině peanuts - buráky...pozn.překl.] (Carter totiž býval farmářem buráků).
Svržení demokracie
Nakonec americká říše nastrkala Zijáulovi miliardy $ pod podmínkou, že většinu použije na financování party feudálních válečníků, známých jako Taliban, nacházejících se za hranicí v Afghánistánu. Víte, Afghánistán se poslední dobou vydal špatným směrem, stejně tak jako se to stalo v případě Pákistánu pod Bhuttovým vedením. V roce 1973 vyhlásil Dr. Muhammad Dáúd novou Afghánskou republiku, kdy došlo v nekrvavém coup d'etat ke svržení vlády krále Záhira Šáha. Dáúd byl extremně konzervativní a vládl jako absolutní diktátor. Jako odpověď na despotickou politiku nového režimu, byla založena Lidová demokratická strana Afghánistánu, LDSA, ale v roce 1978 Dáúd přikázal zatčení téměř celého vedení LDSA.
Pokrokové masy v Kábulu chápali zatýkání jako pokus o zničení LDSA, stejně tak jako to bylo v roce 1973 v Chile v případě vojenské junty a jejího tažení proti stranám pracujících (s podporou USA). Vzpoura nižších hodností armády osvobodila oblíbeného vůdce strany, Nur Mohammada Tarakiho. V průběhu jednoho dne byl svržen Dáúd a byla vyhlášena revoluční vláda v čele s Tarakim.
Z tzv. „casebook" CIA o Afghánistánu: Před revolucí vlastnilo 5 procent afghánských venkovských vlastníků půdy více než 45 procent orné půdy. Třetina venkovského obyvatelstva byli dělníci bez půdy, zemědělští pachtýři nebo nájemníci.
Dluhy vůči hospodářům a vůči věřitelům „byly běžnou součástí venkovského života”. Zadlužený farmář musel každý rok odevzdat svému věřiteli více než plovinu své úrody.
„Poté co se LDSA chopila moci, začala rychle konat a odstranila jak nepoměry ve vlastnictví půdy tak i lichvu.” Revoluční dekret číslo šest zrušil hypotékové dluhy zemědělských dělníků, najemníků a malých vlastníků půdy.
Revoluční režim zavedl rozsáhlé programy gramotnosti, které byly zaměřené
obzvlášť na ženy. Tiskly se knihy v mnoha jazycích – darijštině, paštunštině, uzbečtině, turečtině, balušištině. „Vláda vyškolila mnohem více učitelů, vybudovala další školy a školky, a dále zavedla centra pro sirotky” stojí ve studii této země.
Před revolucí dosahovala negramotnost u žen 96.3 procent. Negramotnot u obou pohlaví na venkově dostahovala 90.5 procent .
Do roku 1985 došlo k růstu nemocnišních lůžek o 80 procent. Vláda zavedla mobilní zdravotnické jednotky a oddíly žen a mladých lidí, které vyrážely do nedostatečně rozvinutého venkova, aby poprvé zajistily zdravotní služby rolníkům.
Mezi první dekrety tohoto revolučního režimu patřil zákaz stanovovat cenu za nevěstu a ženám poskytl svobodu rozhodnout se pro sňatek. „V minulosti byly role pohlaví, spolu s postavením žen ve společnosti, svázány s majetkovými vztahy. Ženy a děti bývaly zahrnuty mezi majetek a patřily muži.“
V době před revolucí, pokud v průběhu svatební noci nevěsta neprojevovala známky pannenství, mohla být zavražděna jejím otcem a/nebo bratry.
Po revoluci mohly mladé ženy ve městech, kde měla nová vláda silnou autoritu, strhnout závoj, volně vycházet na veřejnost, navštěvovat školu nebo si sehnat zaměstnání. Ženy se organizovaly v afghánské demokratické organizaci pro ženy, která byla založena v roce 1965 Dr. Anahitou Ratebzadovou.
Revoluce, spolu se založením socialistické vlády pod vedením Tarakiho, byla výzvou starému fundamentalistickému islámskému řádu. Afghánistán se pomalu proměňoval v pokrokovou a liberální zemi, kde v podstatě sekulární vláda zajišťovala rovné právo pro každého.
Jak jsem již řekl, Afghánistán se 'vydal špatným směrem' z pohledu říše a byl spravován socialistickou, sekulární (čtěte 'komunistickou') vládou. Něco se s tím muselo udělat. Proto CIA začala dávat dohromady žoldáckou armádu, verbovat feudální afghánské válečníky a jejich služebnictvo pro „svatou válku” proti „komunistům”, kteří osvobodili „jejich” ženy a „jejich” rolníky.
Navnadění „Komančů”
Ale americká říše byla vždy nedočkavá, neboť chtěla dosáhnout co největších zisků, a proto spolu s nápravením sílící politické 'anomálie' v Afghánistánu, zde byla možnost to těm komančům 'pořádně natřít'.
Zbigniew Brzezinski sloužil mezi lety 1977 až 1981 jako americký poradce pro národní bezpečnost u Jimmyho Cartera. V rozhovoru pro „Le Nouvel Observateur" z ledna 15-21, 1998, str.76 nám praví:
Brzezinski: Podle oficiální verze historie začala pomoc od CIA pro mudžáhidy během roku 1980, to jest poté co sovětská armáda dne 24. 12. 1979 vstoupila do Afghánistánu. Ale skutečnost je úplně jiná a byla přísně utajovaná až do této chvíle. Ve skutečnosti to bylo dne 3. června 1979, kdy prezident Carter podepsal první příkaz pro tajnou pomoc odpůrcům pro-sovětského režimu v Kábulu. A v ten samý den jsem prezidentovi napsal nótu, ve které jsem mu vysvětlil, že podle mého mínění tato pomoc způsobí intervenci sovětské armády.
Tímto „pro-sovětským režimem“ který je zde zmiňován, byla myšlena socialistická vláda Tarikiho, která hájila práva žen a vzdělání pro každého.
Dotaz: Navzdory tomuto riziku jste podpořil tuto tajnou pomoc? Nebo vy sám jste si možná přál, aby Sověti vstoupili do války a směřoval jste k jejich vyprovokování?
Brzezinski: Není to zcela tak. Netlačili jsme Rusy aby zasáhli, ale vědomě jsme zvýšili pravděpodobnost že se tak stane.
Faktem je, že Rusové byli nalákání do Afhánistánu aby zde zakročili a to kvůli již dříve zmiňované finanční pomoci a zbraním, které USA dodávaly feudálním válečníkům, kteří usilovali o svržení socialistické vlády Tarakiho – tedy vlády toho, který začal reformovat a otevírat afghánskou společnost.
Dotaz: Když tedy Sověti ospravedlňovali svoji intervenci tvzením, že míní zakročit proti tajnému zapojení Spojených států v Afghánistánu, lidé jim nevěřili. Přesto se toto tvzení zakládalo na pravdě. Vy dnes ničeho nelitujete?
Brzezinski: Litovat čeho? Myšlenka této tajné operace byla skvělá. Její účinek byl takový, že zatáhla Rusy do afghánské pasti a vy chcete abych toho litoval? Ten den, kdy Sověti formálně překročili hranice, jsem napsal prezidentovi Carterovi v tom smyslu že: Nyní před sebou máme možnost dát SSSR jeho válku ve Vietnamu. A skutečně, po dobu téměř 10 let musela Moskva vést válku, kterou vláda nemohla obhájit, tedy konflikt který způsobil úpadek morálky a nakonec rozpad sovětského impéria.
Otázka: A nelitujete ani toho, že jste podporovali islámské fundamentalisty, že jste dali zbraně a podporu budoucím teroristům?
Brzezinski: Co má větší význam pro historii světa? Taliban nebo zhroucení sovětského impéria? Nějací roznícení mohamedáni, nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?
Tak tady to máte. Americká říše je v současné době zapojena v nekončící „válce proti terorismu” proti „nějakým roznícení mohamedánům” v roli protivníka, která říše sama „roznítila”.
Drogy pro svět
Ale dále tu byla kořist pro říši na kterou se nesmělo zapomenout. Afghánistán byl díky pomoci prezidenta Zijáula považován za zemi, která se výborně hodí pro produkci ohromného množství opia, kdy říše využije výnosy z jeho prodeje pro financování svého postupu a ve stejnou dobu bude moci zaplavit narkotiky populační centra a zapracovat na menším „sociálním inženýrství” (dobrým příkladem jsou černošské městské čtvrti)
Tajné zásilky zbraní od CIA byly dopravovány do táborů rebelů pákistánskou armádou a pákistánskou tajnou službou, které byly umístěny v severo-západní pohraniční provincii nedaleko Afghánské hranice. Guvernér provincie, generálporučík Fazle Haq, kterého autor Alfred McCoy označuje, co do významu pro prezidenta Zijáula Haka, za jeho „nejblížšího důvěrníka a de facto absolutního vůdce bojovníků mudžahidů”, povolil postavit stovky heroinových továren ve své provincii. Začátky sahají do roku 1982, kdy nákladní vozy pákistánské armády, které vozily zbraně CIA z Karáčí (Pákistánu), dorazily do Haqovi provincie, aby se následně vrátily s naloženým heroinem, chráněným před policejní prohlídkou dokumenty pákistánské tajné služby (ISI). Od roku 1982 vedl Interpol na Haqa složku, kde figuroval jako mezinárodní obchodník s drogami, nehledě na jeho napojení na CIA. Přestože se jeho pověst stále zhoršovala, američtí politici kteří přijeli na návštěvu do Pákistánu, jako například ředitel CIA William Casey a více prezident George H. W. Bush, se s ním i nadále sházeli. Haq poté přesunoval své drogové peníze skrz zločineckou banku Bank of Credit and Commerce International (BCCI). Vysoce postavený americký veřejný činitel později uvedl, že Haq „byl náš muž… každý věděl, že Hak současně řídil obchod s drogami” a že „BCCI do toho byla zcela zapletena” .
Jak evropská, tak i pákistánská policie si stěžovaly, že vyšetřování pašovaní heroinu v této provincii byly „rušeny z nejvyšších míst“. V roce 1989, tedy krátce poté co Benazí Bhuttová převzala moc jako nový vůdce Pákistánu, zatkla pákistánská policie Haqa a obvinila jej z vraždy. Haq, který byl v této době již považován za multimiliardáře, byl zastřelen a zabit v roce 1991 před tím, než mohl být postaven před soud. Dokonce i prezident Zijául byl zapletený do obchodu s drogami. Vyšetřování norské vlády z roku 1985 vedlo k zatčení pákistánského drogového obchodníka, který byl jenom náhodou osobním finančním poradcem prezidenta Zijáula. Poté co byl zatčen, byly v jeho aktovce nalezeny Zijáulovy osobní bankovní záznamy.
Ozvěny 9/11
Washington utratil každý rok miliardy dolarů na financování své ruské války v zastoupení, kde jako loutka pro válečníky (a publikum na západě) sloužil Usáma bin Ládin, syn z prestižní a bohaté saudské rodiny, která měla blízké kontakty se saudskou královskou rodinou. Během toho všeho byl generál Zijául, muž sloužící americké říši, zaúkolován aby dohlédl na vyplácení peněz, zbraní a výrobu heroinu. Po porážce Sovětů, kdy byl Afghánistán v rukou ultrakonzervativních talibanských válečných pánů, a Pákistán politicky a ekonomicky ožebračen pod tlakem vojenské diktatury podporované Američany, si americká říše zajistila jak laboratoř, ze které bylo možné zinscenovat „islámskou teroristickou hrozbu“, ale zároveň i jeviště na kterém mohla vést válku proti této hrozbě.
Je zajímavé, že Zijául zemřel při podivné letecké nehodě v srpnu 1988. Krátce po hladkém startu ztratila řídící věž spojení s letadlem a očití svědkové hlásily, že letadlo letělo podivným způsobem. Letadlo začalo padat střemhlav a po nárazu na zem došlo k vybuch, který zabil jak generála Zijáula, tak i několik dalších vysoce postavených armádních generálů, ale i amerického velvyslance pro Pákistán, Arnolda Raphela a generála Herberta Wassonma, který byl hlavním vojenským attaché v Islámabádu. Je tu mnoho důvodů proč je vysoce nepravděpodobné, nehledě na to že tu bylo mnoho lidí, kteří chtěly Zijáula mrtvého, že Zijáulova havárie nebyla náhodná. Několik konspiračních teorií bylo navrhnuto, mezi nimiž je nejzajímavější ta která tvrdí, že to byl izraelský Mosad který způsobil pád latadla. Barbara Crossettová, která v letech 1988 až 1991 působila jako šéfka ústředí New York Times v jižní Asii, měla v roce 1988 rozhovor s Johnem Gunther Deanem, americkým velvyslancem pro Indii.
Dean prohlásil, že Izrael chtěl zabránit, aby Pákistán získal jaderné zbraně a naléhal na americký Kongress, aby vyšetřil izraelsko-indickou spojku. Jeho odměna za to, že řekl co si myslel, bylo obvinění z duševní nerovnováhy a následné 6 týdenní odsunutí do Švýcarska, aby si mohl odpočinout předtím, než byl vyzván k odstoupení. Nejzajímavěší ze všeho je však způsob, díky němuž se letadlo zřítilo. Podle úřední pákistánské zprávy z vyšetřování, byly v troskách nalezeny stopy chemikálií, z nichž většina byla zahrabána v písečné zemi, nebo byly nalezeny roztroušené po celém prostoru kolem místa dopadu. Tyto chemikálie byly, podle pákistánců, fosfor, chlór, draslík, antimon a erytritol dusičitý (pentaaerythritol tetranitrate). Konkrétně byl v troskách na semenech a slupkách manga nalezen fosfor. Před odletem bylo do letedla naloženo několik beden s mangem a tudíž musel být k ovoci přidán oslabující, možná i smrtící, plyn. Pákistánský analytik Khalid Hasan, který v roce 2004 psal pro nezávislé pákistánské noviny „Friday Times“, prohlásil že šlo o plyn VX. Velvyslanec Dean tvrdí, že i jemu bylo v Novém Dillí taktéž řečeno, že se na palubě nacházel plyn VX. Ti, kteří četli naši knihu 911: The Ultimate Truth ihned pochopí, proč je možnost, že se Izrael podílel na použí smrtelného plynu k zapříčinění havárie osobního letadla, obzvlášť zajímavá.
Benazír
V roce 1977, v křehkém věku 24 let, se Benazír Bhuttová ocitla v domácím vězením poté, co byl generálem Zijáulem uvězněn její otec. V roce 1984 jí bylo dovoleno vycestovat z Pákistánu do Británie, kde z exilu vedla stranu svého otce, Pákistánskou lidovou stranu (PLS). Později se stala první a nejmladší ženou premiérkou v Pákistáná, a současně první mezi islámskými zeměmi, když, mezi lety 1988-1990 a opět mezi lety 1993-1996, stála v čele vlády. V obou případech byla vyhnána smyšleným obviněním ze strany těch samých Paňdžábských elit a mocných faudálních rodin, které vzdorovaly jejímu otci a které zabránily oběma uskutečnit reformní, sekulární změny které si pákistánský lid tak přál.
Během své kariéry se mladá a okouzlující Benazír úspěšně a správně prezentovala jako osvěžující protiklad převážně muži ovládanému politickému zřízení. V roce 1998 odešla Benazír do dobrovolného exilu v Dubaji, kde setrvala až do 18. řijna 2007 kdy se vrátila do Pákistánu, poté co se jí podařilo dosáhnout vzájemné dohody se CIA řízeným prezidentem Mušarafem, který převzal moc během vojenského převratu v roce 1999. Dle podmínek dohody s Mušarafem, jí byla udělena milost a veškerá (vymyšlená) obvinění z korupce byly stáhnuty. Od momentu kdy byl příkaz na její vyhoštění stažen, vedla Benazír silnou kampaň pro PLS a obecně se očekávalo, že bude v nadcházejících všeobecných volbách tvrdou konkurentkou pro CIA dosazeného diktátora Mušarafa.
18. října 2007 během cesty na shromáždění v Karáčí došlo ke dvěma výbuchům, ke kterým došlo krátce poté, co Bhuttová přistála a opustila mezinárodní letiště Jinnah. Ona sama nebyla zraněna, ale výbuchy, o kterých se později tvrdilo že byly dílem údajného sebevražedného útoku, zabily 136 lidí a zranily 450. Navzdory jasnému nebezpečí které jí ohrožovalo na životě a přicházelo od těch, kteří by z její smrti získali nejvice, tedy i pákistánský diktátor a loutka CIA Mušaraf, a přestože tu je mnoho dalších, zůstala Benazír věrná své víře, že politická vůdčí role se odvozuje od služby obyčejným lidem tohoto světa. Trvala i nadále na tom, že bude cestovat na veřejná shromáždění po celé zemi. Nedávno uvedla:
„Rozhodla jsem se neschovávat se doma, čímž bych se stala doslova vězněm,“ napsala Bhuttová. „Navštívila jsem svoji rodnou vesnici Lurkana, abych se mohla pomodlit na hrobě svého otce. Všude kolem mě se v záchvatu radosti shlukovali lidé. Cítím pokoru ve světle jejich lásky a důvěry.“
Ale ve světě jako je ten náš, kde láska a důvěra jsou stále častěji napadány ze všch stran temnotou, která se snaží pomocí násilí uhasit veškeré vznešené ideály, by se z jednoho pohledu dalo říci, že Benazír se svou odvahou příliš riskovala. Avšak z jiného pohledu je možné, že její oběť zažehne spravedlivý hněv v milionech lidí, který bude schopen zastavit temnotu, která hrozí pohltit každého z nás. Jednu věc lze ale říci s jistotou a to že Benazír se postavila čelem a s otevřenýma očima proti psychopatické hrozbě, která stála proti její vlastní budoucnosti a která stojí proti budoucnosti celého lidstva. Po prvním říjnovém pokusu na její život prohlásila:
„Krátce poté se na mě státní orgány obrátily s prosbou, abych necestovala v autech s kouřovými skly – která mě chránila před identifikací ze strany teroristů – nebo abych necestovala se soukromou ozbrojenou ochrankou. Poté co byl snížen počet policistů před mým domem v Karáčí, a to i přesto že mi bylo řečeno, že další plány na atentát jsou na obzor, jsem začala pociťovat že se síť kolem mě začala utahovat.“
Když vůdce strany PLS oznamoval její smrt, pákistánci ihned věděli kde hledat viníky, zatímco se dali do vykřikování „Mušaraf je pes“. Nezapomínejme ale, kdo jsou jeho pánové.
Benázir Bhuttová zemřela jako obětní beránek, ale také jako ostré varování toho, co mají naši vůdci pro nás pro všechny připravené. Konečný součet je následující: probuďte se, než bude příliš pozdě.
![Pentagon Strike logo](https://infrakshun.files.wordpress.com/2015/03/pentagonstrike.jpg?w=509&h=189g")
