28 září 2017

Postnihilismus; šablona toho kam směřujeme


Pierre Lescaudron
Sott.net



© Ericallie
Někteří z vás si možná pamatují můj poslední článek, ,post-imperialismus, šablona nového společenského řáduʻ, ve kterém jsem popisoval utopickou společnost. Diskutovalo se v něm o pojmech jako společenství, hodnoty, hledání pravdy a objektivní realita. Současný článek jde téměř opačným směrem, neboť popisuje aktuální stav naší společnosti a cíl ke kterému pravděpodobně směřuje. Konkrétněji se v něm zaměřím na vznik a převahu ,organizovanýchʻ menšin, ať už jde o homosexuály, ateisty, migranty, pohany, nadšence do moderního umění, vegetariány, obhájce LGBT a mnoho dalších. 


Seznam je dlouhý a stále se prodlužuje, jako kdybychom vstoupili do věku kdy se závodí v tom, jak být obětí. Většina z těchto menšin se považuje za ,bojovníky za sociální spravedlnostʻ nebo BSS. Pokusím se vysvětlit, jak BSS vnutili většině svou vizi světa a odkud pochází tento zuřivý proselytismus, který se u BSS projevuje. 



K popisu dystopického světa, ve kterém se nacházíme, bylo použito mnoho označení: materialistický, vědecký, ateistický, individualistický, racionalistický, spotřebitelský. Všechno to jsou odpovídající popisy, přestože se týkají pouze jednoho z aspektů naší globální společnosti. 



Někteří myslitelé se nedávno pokusili dodat podrobnější popis naší společnosti a označili ji za nihilistickou, relativistickou, postmoderní. To, co mají tyto tři pojmy společné, je, že tvrdí že neexistuje žádná objektivní pravda, žádný objektivní význam a žádné objektivní morální hodnoty. 



Ale když pozorujete vehementní proselytismus, který projevují ,aktivníʻ menšiny, tak podle všeho pevně věří, že drží pravdu a jsou za ni velmi ochotni bojovat. Jak je to možné v nihilistické/relativistické/postmoderní společnosti, kde není žádná pravda, žádná budoucnost a žádný cíl? 


Spolu se stopováním základních příčin a původu horlivosti a proselytismu, který projevují ,převažujícíʻ menšiny, se pokousím popsat současné dynamiky a ukázat, že jde o mnohem víc než ,nihilismusʻ. Proto používám pojem ,post-nihilismusʻ abych zohlednil společnost, která vzniká po přechodné ,nihilistickéʻ fázi. 

Od utlačovaných menšin k utlačujícím menšinám


V předchozích článcích jsem popsal, jak byly systematicky podkopány základní principy naší společnosti: krása a umění, pohlaví a identita , národy, rodina, náboženství... Ve všech těchto oblastech vidíme pracovat stejný proces. 

Všechno začíná s obavami o menšinu: homosexuálové, ateisté, migranti, pohané, nadšenci do moderního umění... a většinou jsou tyto obavy opodstatněné: ano, kacíři byli pronásledováni, ženy byly utlačované, netradiční umění bylo zakázáno, homosexuálové byli pronásledováni, matky samoživitelky byly ostrakizovány.

Následně jsou dřívější příkoří, jimž byla menšina vystavena, rozsáhle publikovány a často zveličovány v médiích, akademiky a ve vzdělávacích programech. Následující průzkum dokonale ilustruje toto tvrzení.

Vnímaná homofobie vs. skutečná homofobie

IPSOSMori institut otestoval 27 000 subjektů po celém světě. Otázka zněla: jaké procento lidí podle vás  řeklo, že osobně věří, že homosexualita je morálně nepřijatelná? 

Výsledky ukázaly, že lidé výrazně přeceňovali negativní vnímání homosexuality. Například v Nizozemsku je skutečná úroveň intolerance velmi nízká: 5%, nicméně byla odhadována na 36%. 



Co to znamená? Za prvé, homofobie se zdá být z velké části věcí minulosti. Za druhé, 31% nesoulad je přímým důsledkem nafouknuté a iluzorní homofobie, za kterou můžou média a LGBT hnutí. Za třetí, a to je nejdůležitější, semeno viny bylo úspěšně zasazeno do mysli veřejnosti. Stejně jako v pohádce o ,Jankovi a kouzelné fazoliʻ, toto semeno vyroste do obrovských rozměrů, ovšem na rozdíl od šťastného konce v příběhu z 18. století to tentokrát nepovede k objevu velkého bohatství, ale nejpravděpodobněji k přesnému opaku. 



Tento uměle nafouknutý útlak tvoří základ pro přiznání statusu oběti menšině a vede k tomu, že se většina vydá na nezapomenutelnou cestu provinilosti. Je zajímavé, že výše uvedený průzkum ukazuje, že země s nejvyšší tolerancí vůči LGBT, vykazují nejvyšší rozpor. Tato korelace naznačuje, že je to skutečně vnímaný útlak, který umožňuje realizovat opatření k ,ochraněʻ utlačované menšiny. Čím větší vinu země cítí, tím spíše menšina dostane nadměrná práva a nakonec neoprávněné výsady.



Když je status oběti pevně ustanoven v myslích lidí, společnost je zralá na agendu rovnosti, ať už se jedná o homosexuální manželství pro utlačované homosexuály, sekularismus pro utlačované ateisty, muzea moderního umění pro utlačované nadšence moderního ,uměníʻ, restaurace bez masa pro utlačované vegetariány, atd. 


Zatím je vše v pořádku, ale je tu háček; jakmile je dosažena rovnost, nároky menšiny se nezastaví. Rovnost samozřejmě není cílem, spíše jde o vhodný politicky korektní krok. Nárokování ze strany aktivní menšiny pokračuje, protože vlivné sféry (akademici, média, vzdělávací systém) pokračují v nadměrném nafukování vnímaného útlaku, ale je zde i hlubší a temnější faktor. ,Utlačovanáʻ menšina se cítí oprávněná získat přímé odškodnění a ve svém úsilí dosáhnout ,spravedlnostiʻ se utlačovaný stává utlačovatelem. 

,Bojovník za sociální spravedlnostʻ spojuje dva poněkud vzájemně se vylučující termíny: ,válkaʻ a ,spravedlnostʻ. Válka je spravedlnost vítěze, nikoliv spravedlnost. Základním úkolem spravedlnosti je zasahovat jako třetí strana, mezi dvěma zúčastněnými stranami (utlačující a utlačovaný). Spravedlnost trestá utlačovatele ne proto, aby postihovala minulou událost, ale aby zachovala budoucnost.
Nikdo netrestá zločince tím, že zaměří svoji mysl na to, co udělali a kvůli tomu - že se dopustili špatnosti, pokud nekoná bezmyšlenkovitou pomstu, jako barbarský surovec. Ten, kdo zvolí trestat racionálně, to nečiní kvůli nesprávnému jednání, které je nyní minulostí - ale kvůli budoucnosti, aby neprávo nebylo opakováno, ať jím samotným, nebo jinými kteří ho vidí, nebo jinými kteří jsou svědci jeho potrestáni.
- Platón, Protágoras, 324 a-b

© Patriarchiecomics 

Sociální spravedlnost, protiklad spravedlnosti?

Ta slova byla napsána před více než dvěma tisíci lety a až do nedávna stále platila. To je skutečný účel zákonnosti, která je základem západní civilizace.

Všimněte si, že zatímco zákonnost je velmi přitažlivým principem, její uplatňování je stále více a více svévolnější, což dokládají četná neospravedlněná porušování mezinárodního práva a dvojí metr, který je často vidět u soudů (ať už jste součástí elit nebo masy). 

 Každopádně bez řádné spravedlnosti, bez zákonnosti, se vracíme zpět do doby svárů a vendet, kdy svět ovládala neuhastielná žízeň pro pomstu a kdy převládal zákon nejsilnějšího. Byla to doba nekonečných represivních válek, platil zákon oko za oko. 



Takže přijmout myšlenku, že utlačovaní mají právo stát se utlačujícím, je nesmírně regresivní a nebezpečná myšlenka, která nás vrací do minulosti naší civilizace. 



Jedna z prvních šablon pro tuto ,převrácenou dynamiku obětíʻ, byla vytvořena některými vůdci židovské obce (nikoliv židovskou komunitou jako celek). Stal se z toho velmi úspěšný postup jak vytvořit oběti, který byl tak úspěšný, že v případě holocaustu bylo dosaženo jeho posvátného postavení a stal se kultem, i když sekulárním:

Náboženství „holocaustu“ je sekulární: patří do světského světa; je bezbožné; ve skutečnosti má k dispozici světskou odnož, která je pozemnskou autoritou s obávanou mocí. Má svá dogmata, přikázání, vyhlášky, proroky a nejvyšší kněze. Jak poznamenal jeden revizionista, má svůj okruh svatých, mužů a žen, mezi nimi je například svatá Anna (Franková), svatý Šimon (Wiesenthal) a svatý Elie (Wiesel). Má svá svatá místa, své rituály a své poutě. Má své posvátné (a hrůzné) budovy a jejich památky (ve formě mýdel, obuvi, zubních kartáčků, ...). Má své mučedníky, své hrdinky, zázraky a zázračná přežití (v milionech), svou zlatou legendu a své počestné. Osvětim je jeho Golgota. Proto je bůh nazýván Jahve, ochránce jeho vyvoleného lidu. 
~ R. Faurisson, The Secular Religion of 'the Holocaust': a Tainted Product of Consumer Society  [Sekulární náboženství „holocaustu“: znehodnocený produkt spotřební společnosti]
Nakonec je posvátný holocaust používán k ospravedlnění útlaku, kterého se dopouští Izrael. Tady si ale všimněte toho posunu. Pokud jste proti sionismu nebo Izraeli, jste označeni za antisemitu. Stejně tak pokud kritizujete proselytismus pro-LGBT organizací, jste označeni za homofoba, nebo pokud kritizujete Sorosem sponzorovanou masovou migraci cizinců do cizí kultury, jste rasista. 

Avšak skupiny, které byly utlačovány v minulosti (Židé, cizinci, homosexuálové), nejsou totožné s politickými organizacemi (sionisti, Sorosem financované pro-migrantské organizace, pro-LGBT organizace), které se dnes stávají utlačovately. Aby bylo možné sladit tento zásadní rozpor, je třeba vytvořit nesprávnou spojitost (anti-sionismus = antisemitismus, anti LGBT = homofobní, anti-masová migrace = rasismus). Všimněte si také časového skluzu. Kdo z nás zažil dobu koncentračních táborů, homofobních kampaní, řádění Kukluxklanu? Když jsme tam nebyli, jak za to můžeme být zodpovědní?



Aby tato neoprávněná odpovědnost nabrala formu, je zapotřebí ještě jedna nesprávná spojistost: vina podle asociace. Ve 40. letech 20. století někteří bílí lidé pronásledovali menšiny, a protože jste s nimi nějakým způsobem příbuzní (etnicitou, národností, pohlavím), jste tedy vinni. Logická chyba ve výše uvedeném uvažování je zřejmá, ale když jsou emoce dostatečně vyhrocené (zejména vina a hanba), logika jde  stranou. 



Tento proces není nový, pojďme si ale udělat poetickou přestávku a přečtěme si tuto krásnou báseň, poprvé vydanou v roce 1668:



Jehně a vlk

Jehně zahánělo svou žízeň
Jednou u horského potoka.
Hladový vlk se vydal
Na svůj lov zabít si ovci,
Když tu zahlédl na břehu potoka
Tuto ovci velmi mladou, Zavyl v hněvivých tónech,
Jak opovažuješ se rozvířit můj nápoj?
Tvou opovážlivost ztrestám!
Nedovolte vašemu majestátu, odpovědělo jehně,
Rozhodovat se kvapně či dle vášně!
Neb je těžké vymýšlet
V jakém ohledu nebo podobě
Mé pití zde by mohlo rozvířit váš nápoj,
Vzhledem k tomu, že u potoka u kterého váš majestát nyní stojí
Jsem po proudu celých dvacet kroků.
Rozvířil jsi to, řekl vlk; a co víc, vím
Ty jsi mě před rokem proklel a pomluvil.
Ó ne! jak bych jen mohl takovou věc udělat!
Jehně, které nevidělo ani celý rok,
Kojenec své matky drahé?
Tvůj bratr pak. Ale bratra nemám.
No, no, nic to nemění,
Byl to někdo tvého jména.
Ovce, muži a psi každého národa,
Jsou zvyklí napadat mou pověst,
Jak jsem mohl vskutku slyšet.
Bez dalšího slova
Uskutečnil svou pomstu -
Odnesl jehně do lesa,
A tam, bez poroty,
Odsoudil, zabil a sežral jej ve své zuřivosti.

~ Jean de la Fontaine, Fables of La Fontaine, překl. Elizur Wright, Jr., 1842. 

Předchozí text byl napsán téměř před čtyřmi stoletími. Některé věci se od té doby moc nezměnily. Vlk se dovolával spravedlnosti za smyšlený předchozí útisk, ale spravedlnost byla jen ospravedlněním k tomu, aby se dopustil krutosti. Stejným způsobem nejsou v dnešní době rovnost či spravedlnost skutečnými cíli, ale záminkami.


Sociální spravedlnost nebo sociální nespravedlnost? [1. Co chtěli rasisti 2. Co chtěli bojovníci za občanská práva 3. Co chtěji BSS]

Pokud ale nikdy nešlo o postmodernismus nebo nihilismus, proč vznikl v intelektuálním prostředí kolem těchto ,filozofickýchʻ hnutí takový rozruch? Odpověď je jednoduchá: nemůžete se zbavit staré společnosti během jedné noci. Kultura je v myslích lidí hluboce zakořeněná už jen proto, že je to známé území, a protože lidé jsou spojeni s rodinou, náboženstvím, sexuální dualitou, uměním a tak dále.
Představte si někoho před sto lety, jak bloumá sem a tam a tvrdí, že homosexuálové by měli mít právo adoptovat děti, že náboženství by měla být zrušena, že rodina rovná se útlak, že umění je hovno v plechovce (a drahé)... taková osoba by byla poslána do nejbližšího psychiatrického oddělení. 



Sociální inženýři museli postupovat postupně. Prvním krokem bylo zasadit do myslí lidí semínko relativismu: náboženství se rovná ateismus, heterosexualita se rovná homosexualitě, samičí rovná se samčí, rodiče kteří mají dítě se rovnají jednotlivci, který si koupí dítě, atd. 



Po dosažení rovnosti pro aktivní menšiny se objevily výsady: nadměrné zastoupení menšin v mocenských pozicích (média, politika), nadměrně pozitivní mediální zpravodajství o menšinách, zákony pro menšiny, neskrývaný proselytismus, ,pozitivníʻsegregace, ,pozitivníʻdiskriminace a obrácená diskriminace spolu s nekončícím haněním a oslabováním ,tradičníchʻ hodnot. 



Tímto tempem bude brzy protizákonné vlastnit skutečné umělecké dílo, lidé budou zavíráni za heterosexualitu, bude kacířské považovat planetu za kulatou, lidé budou vězněni za rasismus protože podporují svou zemi, výrobky z masa budou vzácné a s vysokou daní, tabák bude zakázán a samozřejmě pedofilie bude  módou zítřka, tak jako je dnes módní homosexualita. 



Takže, jak si vysvětlit náhlý a rozsáhlý vznik BSS a těch aktivních menšin a s nimi spojenou příchutí proselytismu, nárokování, agrese a dokonce i vzteku? Jaké změny v našem světě a naší mysli mohou vysvětlit tento náhlý neočekávaný posun? 



Hypernarcisistická generace

„Je zakázáno zakazovat“
Revoluce šedesátých let vytvořila společnost, ve které bylo vše povoleno. Najednou bylo ,zakázáno zakazovatʻ ( slogan povstání v květnu 1968 ve Francii). Naivně se věřilo, že je to cesta ke svobodě. 

 Ale svoboda není o tom, že si budete dělat cokoliv chcete, právě naopak. Bez pravidel, bez hranic, se lidé podle všeho ve většině případů vracejí do infantilního stavu, který leží těsně pod povrchem u každého dospělého, kde je otrokem svých nejmalichernějších impulzů, zatímco společnost na kolektivní úrovni upadá do barbarství, kde se nejslabší stává otrokem nejsilnějšího. 

Mileniálové jsou první generace, která byla vychována rodiči, kteří se narodili po ,sexuální revoluciʻ. Tito rodiče přijali ,hipísáckouʻ kulturu a řekli ,anoʻ všemu, co jejich děti chtěli. Udělali to kvůli převládajícímu tolerantnímu prostředí, ale také kvůli narcisistickým motivům: nechtěli aby je jejich děti vnímali negativně, na rodičovské narcistické představě jim záleželo víc, než na duševním zdraví jejich dětí.

Počet rodin s jedním rodičem


Když si diabetické dítě řeklo o bonbóny, rodiče řekli ,anoʻ, aby je dítě milovalo, což bylo důležitější, než negativní zdravotní dopad na dítě. Už dávno bylo zapomenuto staré rčení: ,Pokud vám vaše děti alespoň jednou denně neřenou, že vás nenávidí, neděláte správně svou práci jako rodič.ʻ 


Dále je tu finanční faktor, který vysvětluje narcistický směr, který je vidět u potomků hippie generace (mileniálové). Většina z lidí, kteří se zapojili do ,hippieʻ kultury, byli dost bohatí na to, aby nemuseli trávit 8 hodin denně v továrně, aby mohli zaplatit účty. Tento relativní materiální blahobyt jim umožnil říkat ano všemu, včetně materiálních požadavků jejich dětí. 



V tradičních rodinách je to matka, kdo vychovává, a otec, který nastavuje hranice. Ale nyní žijeme ve společnosti bez otců. V USA je od 90. let 20. století většina dětí vychovávána jedním rodičem. Ve více než 80% těchto případů je jediným rodičem matka. Četli jste správně, protože být vychováván vaším otcem a vaší matkou je nyní výjimkou. 



K ilustraci vlivu, jaký má výchova na sklony přijímat autoritářské názory, je tu výňatek z článku nazvaný ,Kdo je nacistaʻ, napsaný v roce 1941 jednou z nejuznávanějších novinářek té doby:
Myslím si, že tamten mladý D je jediný rozený nacista v místnosti. Mladý D je rozmazlený jedináček slepě milující matky. Nikdy v životě se mu nikdo nepostavil. Tráví svůj čas hrou, ve které zkouší, jak moc si může dovolit. Je neustále zatýkán za překročení rychlosti a jeho matka zaplatí pokuty. Byl bezohledný vůči dvěma manželkám a jeho matka platí výživné. Tráví svůj život hledáním nových vzrušujících zážitků a teatrálností. Je naprosto bezohledný vůči všem. Je velmi pohledný, v prázdném, povýšeném smyslu, a nesmírně domýšlivý. Určitě si umí sám sebe představit v uniformě, která by mu dala šanci, aby se mohl naparovat a mít moc nad ostatními. 
- Dorothy Thomsonová

I u toho mála dětí, které byly vychovány jejich matkou a jejich otcem, ten druhý dnes jen zřídka hraje roli tradiční autority. V mnoha domácnostech napříč Západem, byl zdroj legitimity otce - schopnost živit domácnost prostřednictvím práce - zničen rostoucí mírou nezaměstnanosti.

Nepotřebuju tě, mám internet


V minulosti pokud rodiče nedokázali stanovit hranice pro své děti, pak jiné sociální zkušenosti s vrstevníky, členy komunity a sousedy mohly alespoň částečně kompenzovat rodičovskou nevšímavost. Ale pro mileniály internet ve větší míře nahradil skutečné společenské zkušenosti a s nimi spojené pojmy zodpovědnosti, důslednosti a čestnosti. 


Ve věku internetu můžete být tak narcistický, jak jen chcete, a pokud někdo z uživatelů internetu vyzdvihne na vaše chyby, prostě se přesunete do jiné diskusní místnosti nebo fóra, kde uživatelé sdílejí stejné (často chybné) přesvědčení jako vy. 



Není proto divu, že dnes je většina nejaktivnějších míst pro sociální spravedlnost na univerzitách, což je místo, kde jsou nejméně zastoupeny nejchudší sociální skupiny. Tato generace, kterou můžeme nazývat ,ztracenou generaciʻ, dospívá a vstupuje do věku rostoucí sociální a politické moci. Toto jsou lidé, kteří budou formovat naši budoucí společnost; oni budou vůdčími osobnostmi zítřka. 



Tato generace odmítá jinakost. Skutečná rozmanitost je jejich nepřítelem kvůli dvěma faktorům:
  • ti ostatní, s jejich odlišnostmi, nabízejí odlišné názory a myšlenky, které mají potenciál narušit křehké základy jejich vnější kostry (viz. další kapitoly článku), které jsou postavené na vnějších autoritách a tudíž podmíněné vnějšími faktory. Z tohoto pohledu jsou ti ostatní existenčními hrozbami, které ohrožují samotnou identitu jednotlivce.
  • ti ostatní mají ve své odlišnosti potenciál zastávat odlišné názory, a tudíž říct ,neʻ, což ve skutečném smyslu znamená utrpení pro narcistického jedince, jehož tolerantní prostředí ho naučilo ztotožňovat validaci jeho rozmarů jako potěšení a nesouhlas s nimi jako utrpení.
Jak tedy můžeme sladit odmítnutí jinakosti s četnými tvrzeními BSS, že zastávají rozmanitost a multikulturu? Kromě těchto přitažlivých slov, co ukazují fakta? ,Rozmanitostʻ, kterou BSS žádají, je rozmanitost povrchnosti: vnější zjev, sexuální orientace, zájmena... zatímco podporují vymazání biologických rozdílů (pohlaví, rasa, postižení) a kulturních rozdílů (morální hodnoty, náboženství, atd.).

Itálie: Femen jak si strkají křesťanský kříž do zadku

Dalším paradoxem je to, že zatímco BSS volají po rozmanitosti, toleranci a rovnosti, působí jako všeobecně netolerantní. Můžete být jakéhokoliv pohlaví chcete, a mít tolik piercingů, kolik chcete, ale nemůžete myslet jinak, ani nemluvě o odporu proti ideologii BSS. 


Ve světě BSS je vaší jedinou svobodou souhlas s jejich vizí světa, se současným zbavením se  vaší biologické a kulturní identity. 



Ideologie BSS nesleduje rovnost práv (kde všichni jednotlivci jsou jiní, ale mají stejná práva), ale sleduje stejnost, protože vnímají rozdíly jako zdroj útlaku. Proto, aby bylo možné zastavit útisk a obnovit rovnost/spravedlnost, musí být zrušeny rozdíly. 



Pokud jako ,normálníʻ jednotlivec chcete být plně uznáni jako občan ,překrásného nového světaʻ BSS, musíte nejprve uskutečnit některá zásadní ,vylepšeníʻ: podstoupit operaci změny pohlaví, uříznout jednu z vašich nohou, obarvit si vlasy na fialovo, pokrýt své tělo tetováním a strčit si krucifix do zadku. 





Kult ega, narcisistická imploze


Vzhledem k tomu, že emoce se staly silnějšími než rozum, a vlastní zájem přemohl společný zájem, dnešní menšiny žijí v trvalém popírání reality (existence pravdy, objektivní realita, dualita mezi muži a ženami), kterou nahradil jejich subjektivní pohled. 

V tomto smyslu nejenže ,zabili bohaʻ, ale nyní sedí na jeho trůnu, kdy každý jednotlivec má a zavádí svou vlastní ,pravduʻ, svou vlastní ,realituʻ. Připomíná mi to tento pozoruhodný dialog:
„Jak může člověk ztratit duši?“ „Tím, že zhřeší proti své duši.“ 
„Smyslným životem?“ „Ó ne, ve většině případů to je hřích proti tvému tělu. Můžeš za to trpět v tomto životě, nebo v nějaké budoucí inkarnaci.“ 
„Takže tím, že budeme s ostatními špatně zacházet?“ „Ne, zpravidla ani toto není hřích proti tvé duši. Budeš potrestán za to, že špatně zacházíš s ostatními v této nebo nějaké budoucí inkarnaci, ačkoliv bezdůvodná krutost vůči bezbranným bytostem, krysí nevděk nebo vrozená tendence špehovat ostatní již odhalují určitou míru bezduševnosti, která může být způsobena hříchy spáchanými proti duši v bývalých inkarnacích.“
„Tak potom, co je hřích proti své duši?“ „Používání duchovních věcí pro sobecké účely. Tahat Boha na zem. Snaha povýšit sám sebe na úroveň Stvořitele.“ 
- Theodore Ilion, Darkness over Tibet [Temnota nad Tibetem]
Přebujelý narcisismus, který vidíme všude kolem nás, vedl ke zúžení pozornosti na sebe sama na úkor ostatních a společenství ve kterých žijeme. 

Jednotlivci před ,moderní dobouʻ žili ve vysoce integrovaných systémech. Byli součástí přírody (viz animismus), součástí lidstva (chovat se k ostatním jako k bratrům), součástí stvoření (syn Boží), součástí právního systému (občan), součástí transcendentního systému (Bůh, nebe, peklo) a součástí morálního systému (dobro, zlo). Jednotlivci měli hlubokou úctu k minulosti (kult předků) a silnou starost o budoucnost (tvrdě pracovat, aby mohli dát lepší budoucnost dětem). 



Všechny tyto zásadní vazby, které daly jednotlivci jeho identitu a význam na sociální, přírodní a teologické úrovni, byly zpřetrhány. Osobnost byla izolována, oddělena od jejího prostředí. 



Příroda je zavrhnuta. Z pohledu teoretika pohlaví, se člověk narodí bez jakéhokoliv přirozeného předurčení, včetně jeho pohlaví. Lidstvo je démonizováno (ten jiný je zdrojem útlaku), pravidla a normy jsou odmítnuty jako represivní, morálka je odmítnuta, protože již neexistuje společné dobro, protože každá událost je analyzována pouze ze sebeckého a subjektivního hlediska. 



Tato narcisistická imploze dokonce vedla k oddělení já a těla. Vzpomínáte si na slogan z roku 1968 ,mé tělo patří mněʻ, tj. mohu si dělat co chci se svým tělem? Církev v minulých dobách hlásala dualitu duše/tělo, kde obě strany měly být v harmonii. Dnes byla tato dualita nahrazena dualitou já/tělo (myšlenka se kterou přišli Locke a Descartes), kde tělo není prostředkem k inkarnaci, ale předmět který lze svobodně užívat a zneužívat (viz. například současné šílenství kolem piercingu, jizvení, tetování a také rostoucího významu transhumanizmu).

Moderní verze sloganu ,moje tělo patří mněʻ


V minulosti byla dualita muže/ženy ztělesněna sexualitou, při které se muž a žena setkali a zažili rozkoš a plození. Poté byly sexuální rozkoš a plození odděleny prostřednictvím antikoncepce. 


V minulosti byla masturbace chabou sexuální alternativou pro ,skutečný sexʻ. Dnes kult sebe sama a narcisistická imploze, vedly k rostoucímu počtu jedinců kteří hlásají, že upřednostňují pornografickou masturbaci před skutečným stykem. To vedlo ke vzniku další ,sexuální orientaceʻ: pornosexuál. Rapidně rostoucí prodej sexuálních hraček je dalším ukazatelem, že se sexuální aktivita stává sólovou ,kratochvílíʻ. 



Svobodný ,rodičʻ si může koupit děti prostřednictvím in vitro oplození, čímž se stává skutečností jedna z posledních narcisistických fantazií: samozplození. Brzy bude za dodatečný poplatek možné, aby si rodič vyladil genetiku dítěte a upravil si ho/jí jako auto. Proces nazvaný dítě na objednávku, se již používá ke genetickému prověřování lidských plodů na ,nemociʻ. 



Spolu s omezením vnímání jednotlivce jako nedílné součásti vesmíru k izolovanému individuálnímu já jsme svědky omezování vnímání času od nepřetržitého sledu minulost-současnost-budoucnost pouze na současnost. Dnes jsou starší lidé odloženi a zapomenuti v pečovatelských domovech, zatímco lidé žijí na dluh, kdy ,žijí dnes a nestarají se o to co bude zítraʻ, aby uspokojili přechodné touhy současného okamžiku. 



Stále mladší lidé se rozhodují podstoupit plastické operace, aby se přizpůsobili některým estetickým ,ideálůmʻ, čímž ohrožují svůj budoucí vzhled (64 000 pacientů kteří podstoupili kosmetický zákrok v roce 2014 spadalo do věkové kategorie 13-19 let). Vstoupili jsme do děsivých časů rychlého rande, naprogramovaného zastarávání, rychlého občerstvení, doručování zásilek pomocí dromů, přijímání zpráv v reálném čase, zpravodajství v přímém přenosu, naučit se jazyk během jednoho dne, zhubnout 10 kilo za týden atd. 


Bez minulosti a budoucnosti není žádná naděje, již žádná historická perspektiva, již žádné poučení se z minulých chyb, již žádné dlouhodobé plánování. Již žádná další lítost, výčitky nebo odpovědnost, žádné další rozpoznávání historických vzorců. Jedinec padá do bezvýznamného prázdného prostoru všudypřítomného současného okamžiku. 

Nicméně ne všichni mileniálové zažívají tuto narcisistickou implozi; ne všichni mileniálové jsou skalními BSS, takže generační faktor nemůže být jediným důvodem pro vzestup BSS. 

Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi těmi, kteří přijímají a vehementně prosazují názory autorit a těmi kteří je odmítají?


Autoritářství 

Tento úryvek vyzdvihuje zajímavý úhel pohledu, týkající se výše uvedené otázky:
Ať si prosím čtenář představí velkou halu, ve staré gotické univerzitní budově. Mnozí z nás se zde shromažďovali na začátku našich studií, aby naslouchali přednáškám vynikajících filozofů a vědců. Byli jsme tam opět nahnáni - pod hrozbou - rok před absolutoriem, abychom si poslechli indoktrinační přednášky, které byly před nedávnem zavedeny. Někdo, koho nikdo neznal, se objevil za řečnickým pultem a informoval nás, že on je nyní profesorem. Jeho řeč byla plynulá, ale neobsahovala nic vědeckého: nedokázal rozlišit mezi vědeckými a obyčejnými koncepty a s hraničními představami zacházel, jako by to byla moudrost, o které nelze pochybovat. Po devadesát minut nás každý týden zaplavoval naivní, nápaditou paralogikou a patologickým pohledem na lidskou realitu. Bylo s námi zacházeno s pohrdáním a špatně ovládanou nenávistí. Vzhledem k tomu, že zesměšnování mohlo mít velmi vážné následky, museli jsme pozorně naslouchat s co největší vážností. 
Šeptanda brzy objevila původ této osoby. Pocházel z předměstí Krakova a chodil na střední školu, i když nikdo nevěděl, jestli odmaturoval. Každopádně to bylo poprvé, kdy překročil vysokoškolský práh, a navíc jako profesor! „Nikoho nemůžete takto přesvědčit!“, šeptali jsme si mezi sebou. „Je to vlastně propaganda namířená proti nim samotným.“
Ale po takovém mučení mysli trvalo dlouho, než někdo prolomil ticho. Zkoumali jsme sami sebe, protože jsme cítili, že něco podivného převzalo kontrolu nad naší myslí a něco cenného nenávratně unikalo. Svět psychologické reality a morálních hodnot se zdál být pozastaven jakoby v chladné mlze. Naše lidské cítění a studentská solidarita ztratily svůj význam, stejně jako patriotismus a naše stará stanovená kritéria. 
Takže jsme se sebe navzájem ptali, „taky si tím procházíš“? Každý z nás zažíval tuto starost o svou osobnost a budoucnost svým vlastním způsobem. Někteří z nás odpověděli na otázky mlčením. Hloubka těchto zkušeností se pro každého jednotlivce ukázala jako odlišná. Zajímalo nás tedy, jak se ochránit před následky této „indoktrinace“.  
Teresa D. učinila první návrh: strávíme víkend v horách. Fungovalo to. Příjemná společnost, trochu žertování, pak vyčerpání následované hlubokým spánkem v přístřešku a naše lidské osobnosti se vrátily, i když s určitým pozůstatkem. Také se ukázalo, že časem vznikla jakási psychologická imunita, i když ne u každého. 
Analyzování psychopatických charakteristik „profesorovy“ osobnosti, se prokázalo jako další vynikající způsob, jak ochránit vlastní psychologickou hygienu. Můžete si představit naši starost, zklamání a překvapení, když někteří kolegové, které jsme dobře znali, náhle začali měnit svůj světový názor; jejich myšlenkové vzorce nám navíc připomínaly „profesorovo“ tlachání. Jejich city, které byly teprve nedávno přátelské, výrazně ochladly, i když zatím nebyly nepřátelské. Zdvořilé nebo kritické argumenty studentů se od nich jen odrazily. Působili dojmem, že mají nějaké tajné znalosti; my jsme byli jen jejich bývalí kolegové, kteří stále věřili tomu, co je naučili ti „staří profesoři“. Museli jsme si dávat pozor na to, co před nimi říkáme. Tito bývalí kolegové brzy vstoupili do strany. Kým byli, z jakých společenských skupin pocházeli, jakými byli studenty a lidmi? Jak a proč se tolik změnili během necelého roku? Proč jsem ani já, ani většina mých společných studentů nepodlehli tomuto fenoménu a procesu?
~ A. Lobaczewski, Ponerologie v politice [Political Ponerology]
Výše popsaný proces je velmi podobný tomu, co Bob Altemeyer, bývalý profesor psychologie na univerzitě v Manitobě, studoval po celá desetiletí. Znovu a znovu zaznamenal stejné překvapivé výsledky. 

S pomocí dotazníků a měření objevil podskupinu, která neustále vykazovala vysokou míru dodržování tradic a sociálních norem, které jsou vnímány jako podporované společností a jejími ustavenými autoritami, spolu s přesvědčením, že i u ostatních v jejich společnosti by mělo být vyžadováno dodržování těchto norem. 



Konkrétně, tato podskupina subjektů trvale dosahovala vysokých hodnot ve třech následujících věcech:
  1. Autoritativní podřízení - vysoký stupeň poslušnosti vůči autoritám, které jsou vnímány jako uznávané a legitimní ve vaší společnosti.
  2. Konvencionalismus - vysoký stupeň dodržování tradic a společenských norem, které jsou vnímány jako podporované společností a jejími zavedenými autoritami, a přesvědčení že ostatní, kteří jsou součástí společnosti, by také měli být povinni dodržovat tyto normy.
  3. Autoritativní agrese - obecná agresivita namířená proti deviantům, okrajovým skupinám a dalším lidem, kteří jsou podle zavedených autorit vnímáni jako cíle.


Autoritářské spektrum [LWA-levicoví autoritáři, RWA-pravicoví autoritáři, Moderates-umírnění, Extremists-extrémisti, pozn. překl.]


Altemeyer vytvořil termín „autoritářští stoupenci“ pro jednotlivce, kteří dosáhli vysokého hodnoceni u tři výše uvedených proměnných. 
Všimněte si zejména třetí proměnné: autoritativní agrese. Stoupenci nejen že následují autority, ale současně jsou také hlavními vymahači zavedeného řádu. Mají sklon podrobit se autoritám, ale také k projevování agresivity vůči těm, kteří oponují jejich názorům. 

Autoritářští stoupenci nejsou ve své podstatě dobří ani špatní. Prostě se podřídí a prosazují zavedený pořádek. Je-li zavedený pořádek dobrý, budou silou pro dobro; pokud je zavedený pořádek špatný, budou silou pro zlo. 

Altemeyer objevil autoritativní osobnosti před několika desetiletími a původně je nazval ,pravicoví autoritářiʻ [Right Wing Authoritarians] (RWA) pravděpodobně proto, že v té době byla dominantní autoritou pravice a proto se jednalo o ideologii, která v té době přitahovala autoritáře. Altemeyer později zjistil, že také existují levicoví autoritáři [Left Wing Authoritarians] (LWA). 

Nezáleží na významu ideologie, ale na její převaze. Včera to byl pravicový konzervatismus, dnes je to levicový liberalismus. 

Protože pro autoritáře není důležitá ani tak samotná podstata ideologie (myšlenky a hodnoty které brání), ale její převaha a legitimita, mohou proto se stejnou lehkostí přijmout včerejší utlačující většinu s jakou přijmou dnešní utlačující menšinu. Můžete najít stejnou autoritářskou osobnost, jak nejdříve pronásleduje homosexuály v osmdesátých letech (kdy byla homofobie více rozšířenější), aby zítra pronásledoval heterosexuály, protože je to nová dominující doktrína. 

Autoritáři nezměnili své názory, pokaždé podporovali převažující autority. Jediné, co se změnilo je, že v minulosti byla dominantní konzervativní ideologie a dnes je to ,liberalismusʻ. 
To pravděpodobně vysvětluje, proč Altemeyer začal kolem 90. let zaznamenávat procentuální pokles RWA v porovnání s celkovým počtem subjektů. Tento neočekávaný trend vysvětluje skutečností, že se stal na univerzitě slavným a studenti se při vyplňování dotazníků snažili skrýt svoje autoritářství. Další vysvětlení je, že se v devadesátých letech dominantní ideologie posunula směrem k liberální levici, tudíž se snižoval počet RWA, zatímco rostl počet LWA. 




 Exoskelet nebo endoskelet



Altemeyer věnoval spoustu času a energie na to, aby pochopil, proč je někdo autoritářem. Přestože objevil několik kauzativních faktorů, jako výchova, genetika, úroveň vzdělání a rodičovství, nikdy se mu nepodařilo najít hlavní důvod. 



Ve snaze pochopit příčinu tohoto zásadního rozdílu, Andrew Bard Schmookler přišel s myšlenkou morálního endoskeletu a morálního exoskeletu.

Byla to moje studentka (ve třídě pro dospělé v kurzu „Morální krize Ameriky“), která přišla s výstižným popisem. Jak řekla, nezáleželo jí příliš na tom, zda má společnost spoustu vynucených pravidel. Řekla, že svá morální přesvědčení - jakýsi endoskelet - má pevně v sobě. 
Je zřejmé, proč takoví lidé – se silnými morálními obavami, spojenými se spoléháním se na vnější morální struktury, k udržování jejich vlastních zakázaných impulzů pod kontrolou - budou podporovat stát, který prosazuje morální pravidla a sociální kulturu, která stigmatizuje ty, kteří porušují tato pravidla. Je to pro ně opravdová hrozba - ohrožení jejich vnitřního morálního řádu - když společnost kolem nich nedokáže dát jasně najevo svá pravidla a není přísná v jejich prosazování. Pro někoho, jehož morální struktura je zasazena v této exoskeletové formě, nutně znamená nepřítomnost vnější morální autority vypuknutí morální anarchie.


Výše uvedené je zvlášť zajímavé, pokud jej propojíme se samotným počátkem dnešního menšinového proselytismu, zejména s advokací LGBT. Genderová teorie vychází přímo z rovnostářského feminismu. Jeho základní myšlenkou je, že pokud nebude pohlaví (mužská/ženská dualita), nemůže existovat žádná nerovnost mezi pohlavími.

Dva průkopníci této ideologie byli Jean Paul Sartre a Simone de Beauvoirová. Jean-Paul Sartre, otec existencialismu, vyvinul svou teorii „být pro ostatní“ na základě jedné základní myšlenky: identita jednotlivce je založena výlučně na tom, jak ho ostatní vnímají. 

A to je pouze začátek a Sartre přidává této myšlenke dost negativní postoj když uvádí, že „Židé existují jako takoví pouze na základě toho, jak jsou vnímáni antisemitskými lidmi“.




Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoirová
De Beauvoirová nevyvinula své feministické názory ve vzduchoprázdnu; jednoduše použila Sartrovu teorii u žen. Ve Druhém pohlaví uvádí: „Člověk se nerodí ženou, ale stává se jí“, a vysvětluje, že ženskost není nic jiného, než stav ,vnucený mužskýma očima.“ 



Stejně jako všechny přesvědčivé lži, Sartre začíná se zrnkem pravdy: ostatní mají vliv na to, jak sami sebe vnímáme. Ale byla by lež trdit, že se jedná o jediný faktor. Vidíte velmi silnou podobnost mezi myšlenkou Sartra a autoritářskou/exoskeletovou osobností, kde je vnitřní prostředí člověka definováno vnějšími faktory? Není divu, že tyto myšlenky rezonovaly s lidmi, zejména s typem autoritářských následovníků.



Sartre také lže když říká, že vnější vlivy mohou být pouze negativní. Kolikrát měl na nás vnější faktor - dobrý otec, matka, přítel, učitel atd. - pozitivní vliv? Podle Sartra a De Beauvoirové se takové události nikdy nestanou. Prostřednictvím hrubého zobecnění vlastních negativních projekcí, považovali všechny vnější vlivy za represivní. 



Tito dva ,velcí mysliteléʻ 20. století povzbuzovali lidi, aby věřili, že ve jménu svobody (svoboda stát se kýmkoliv chcete být: mužem, ženou, veverkou) máte právo popřít jakoukoliv imanentní pravdu (například dualita muž/žena) a odmítnout ostatní jako zdroj útlaku, protože vnucují identitu, která není vaše. Aplikujeme-li tyto dvě zásady až do posledního puntíku, skončíme v naprosto narcistické bublině, kterou ovládá strach, nenávist a nehorázné lži.



Vidíte základní paradox v jádru existenciálních autorit: máte odmítnout jakoukoliv vnější autoritu, protože je zdrojem útlaku, ale Sartre a De Beauvoirová jsou externími zdroji autority, takže je máme také odmítnout? 


Zatím jsme stanovili určitou korelaci mezi autoritářskými stoupenci a morálním exoskeletem, neautoritářskými stoupenci a morálním endoskeletem. Další logickou otázkou je: odkud pochází tento morální endoskelet/exoskelet? 


 „Mladé“ duše a „staré“ duše? 

Existuje nesčetné množství faktorů, které ovlivňují náš morální kompas (výživa, genetika, znečištění, vzdělání, kulturní původ, zkušenosti z dětství, traumata atd.). V této části se budu zabývat následující otázkou: může náš morální kompas být emanací duše, svědomí?

Samsara, buddhistický cyklus reinkarnace a jeho šest světů


Jelikož někteří lidé jsou autoritáři, zatímco jiní nejsou, znamená to, že někteří lidé mají jinou kvalitu ,dušeʻ? Podle několika východních tradic duše procházejí inkarnacemi a postupují dle evolučního procesu, například inkarnace ve zvířatech předchází inkarnaci v lidech. Je to trochu jako Darwinova teorie o evoluci druhů aplikovaná na duše. 


Když vezmeme myšlenku o ,mladýchʻ duších a ,starýchʻ duších, o některých duších lze říci, že se teprve nedávno stali součástí lidské inkarnace, zatímco jiné již prošly řadou lidských inkarnací. 



Samozřejmě, je to jen spekulace, nikdo nemůže dokázat nebo vyvrátit existenci duše. Nicméně tato hypotéza přináší zajímavý nový úhel pohledu  na některé jevy, nad kterými jsem si dlouhá léta lámal hlavu. 



Zaměřme se na čtyři moderní menšiny: zastánci ploché země, vegetariáni, obhájci pohlavní proměnlivosti (proLGBT) a ateisti. 



Jak bude nově inkarnovaný člověk vnímat svět? Měl by čerstvě přichozí ze zvířecího království tendenci vidět svět ve dvou rozměrech (plochá země), zatímco někdo přivyklý na lidskou sféru by viděl svět přirozeně ve třech rozměrech (kulatá země)? 



Mohl by se nově inkarnovaný jednotlivec zdráhat jíst tvory, kteři byli během jeho nedávných inkarnacích jeho ,bratryʻ (vegetariáni), zatímco jednotlivec který má delší ,historiiʻ jako člověk, nevidí žádný problém jíst maso zvířat? 

Mohl by jednotlivec, který je nově inkarnovaný jako člověk, pohlížet na pohlaví jako proměnlivý libovolný pojem, zatímco si ,stará dušeʻ - která strávila mnoho lidských inkarnací jako stejné pohlaví – vytvořila velmi silnou pohlavní orientaci? 

Je možné, že mladé duše odmítnou myšlenku boha a života po smrti, protože tím, jak nejsou přivyklé reinkarnaci, tak věří že po smrti není žádný život, zatímco staré duše - protože opakovaně zažily, že jejich tělo je jen dočasný prostředek - mají vrozené ,věděníʻ, že přežijí nevyhnutelnou smrt těla? 

Tato spekulace přináší velmi odlišný úhel pohledu na vyostřené diskuse, kterých jste pravděpodobně byli svědky (nebo se jich zúčasnili!). Zvažte zastánce ploché země, kteří jsou naprosto přesvědčeni, že země je plochá, vegetariáni kteří nábožně věří, že jíst maso je vražda (kanibalismus?), jednotlivci kteří mění svou sexuální orientaci tak snadno, jako když si vy měníte trička, a ateisté, kteří jsou zcela přesvědčeni, že po smrti není život. 

Co když to, v co věří, je zcela pravdivé, ale jen pro ně? Co když je to skutečně způsob, jakým vnímají realitu? Co když je to skutečný odraz jejich vlastního stavu ,mladé dušeʻ? 

Ale nerodíme se ,všichni sobě rovniʻ? Ano, v jistém smyslu, ale možná ne v některých zásadních ohledech. 


 Hysterizace psychopaty u moci 

V tomto bodě lépe chápeme, jak výchovné faktory (hýčkaní mileniálové) a přírodní faktory (morální endoskelet) vyústily v situaci, kdy je celá generace zralá na to, aby byla zmanipulována do narcistického šílenství, zaměřeného na velmi nesprávné cíle. 

Psychopati u moci nenávidí to, co nás činí lidmi, nenávidí skutečnou lásku, pocit sounáležitosti, krásu, duchovnost, transcendenci... protože nemají přístup k těmto vyšším sférám. Takže možná nejde o to, že tyto věci ,nenávidíʻ, ale spíše jsou vůči nim zcela lhostejní, což by pravděpodobně vedlo k podobnému výsledku. 

Psychopati v mocenských pozicích se nám pokoušejí vnutit antimorální vizi světa, kde nenávist, násilí, vražda a lži jsou nové ,pozitivníʻ hodnoty. K docílení se silně spoléhají na řízená média, která chválí tuto temnou vizi světa, společně s vědci a odborníky, kteří podporují toto paradigma s pomocí pochybných publikací.

Avšak vliv médií a ,odborníkůʻ nestačí k tomu, aby lidé přijali něco, co je morálně nepřijatelné. Takže psychopatická elita navíc spoléhá na narcisistickou a/nebo autoritářskou část obyvatelstva, aby podpořila a prosazovala jejich názory. 

Podle Altemeyera jsou to tři psychologické rysy, strach, přesvědčení že jsou lepší než ostatní a chybná logika, které nejčastěji převládají mezi autoritáři. Shodou okolností, celá manipulační kampaň, která je vedena elitou prostřednictvím BSS, je založena na těchto principech:

  • strach z utlačovatelů, kteří ohrožují náš život 
  • přesvědčení, že jsou lepší než ostatní, kdy se BSS domnívají, že bojují za spravedlnost
  • chybná logika kvůli obrovské propasti mezi realitou a způsobem, jakým ji BSS ze své podstaty vnímají.

Tento ponerizační proces nerostl lineárně, ale prošel několika stabilizacemi a náhlymi růsty. Během devadesátých let se postmoderní/nihilistické pojmy, které se vystkytovaly celá léta v akademických kruzích, široce rozšířily do všech větví společnosti. Mileniálové představují první generaci, která byla od narození vystavena této psychopatické vizi světa. 

Kromě akademického prostředí pronikli psychopaté do dalších klíčových oblastí naší společnosti (média, spravedlnost, politika) a pomalu je naplnili svou pokroucenou vizí světa.



To je to, čeho jsme dnes svědky: psychopati u moci, kteří hysterizují hordy narcistických jedinců, aby se zapojili do ničivého běsnění ve jménu sociální spravedlnosti. Generace mileniálů jen potřebuje, aby jim autority určily dalšího módního obětního beránka, na kterém si mohou vybít svůj narcistický vztek. 



Všimněte si, že tato hysterizující atmosféra působí nejen na BSS, ale i na ty kteří se proti nim brání. Druhá strana skončí tak, že spolu s vodou vylije z vaničky i příslovečné dítě a proto jsme dnes svědky toho, že antisionisté popírají realitu holocaustu, antiLGBT popírají že homofobie někdy byla skutečný problém, antifeministé tvrdí, že ženy nebyly nikdy utlačovány, atd. 




Meiální osobnost BBC: Savile, který byl údajně zapojen do 589 případů pedofilie.

S podporou hysterizovaných autoritářů se psychopati u moci pokoušejí normalizovat deviaci a přijmout nepřijatelné. Pedofilie je samozřejmě součástí této agendy. A platí to již dlouho. Zamyslete se nad tím: hmatatelné rozdíly mezi mužem a ženou jsou větší, než hmatatelné rozdíly mezi čtrnáctiletým a osmnáctiletým. 

Pokud se jim podaří vymýt masám mozky do bodu, kdy si budou myslet, že dualita muž/žena je jen společenský konstrukt, potom si představte, jak snadné bude rozmělnit rozdíl mezi osmnáctiletým a čtrnáctiletým a následně přijmout zákon, který sniží věk sexuální vyspělosti, tj. legalizuje pedofilii. 



A tato ohavnost bude propagována ve jménu rovnosti (každý má právo vyjadřovat svou sexualitu i vůči dětem), lásky (která je silnější než cokoliv, včetně umělých věkových bariér) a svobody (sexuální svoboda). 



Normalizace pedofilie již probíhá s pomocí stejných, již výše popsaných taktik (viktimizace menšiny). A není to pokoutná propedofilní webová stránka, která zastává tento názor, ale velmi úctyhodné místo, a mimochodem instituční hnízdo pedofilů, známé také jako BBC:

British Broadcasting Corporation (BBC) si zahrává s ohněm tím, že na své platformě umožňuje anonymnímu autorovi publikovat články, které mají za cíl minimalizovat naprostou zkaženost pedofilie [...] zdá se, že BBC s tímto autorem souhlasí v tom, že pedofilie není nutně porucha, ke které je třeba přistupovat s pohrdáním, ale spíše sexuální orientace, jako je homosexualita, která jednoduše vyžaduje „pomoc“.

Takové názory, které zastávají a propagují sdělovací prostředky, byly pěstovány a podporovány celá desetiletí schizoidními a psychopatickými ,mysliteliʻ.


Výše zmíněný pár Sartre a De Beauvoirová, spolu s Deridou, Foucoultem a Deleuzem vytvořili to, co je známé jako francouzská teorie, která položila základy postmodernismu. Ano, Francie přinesla světu smradlavý sýr a teorii která je dokonce smradlavější. 



Mám pokušení navrhnout následující možný sled události: 



Existencionalismus/postmodernismus >>> neexistuje pravda, žádné rozdíly, žádná morálka >>> můžeme si zvolit jakoukoliv sexuální orientaci a sexuální identitu >>> normalizace pedofilie.



Samozřejmě je to jen spekulace. Jistě, kdyby zakladatelé existencialistické/postmoderní ,filozofieʻ otevřeně obhajovali pedofilii, byl by to přesvědčivější důkaz, ale tak inteligentní a ctění jedinci by nikdy takovou věc neudělali, ne? 


OMYL. Každý z předních pěti výše jmenovaných západních ,myslitelůʻ 20. století, se oficiálně postavil za podporu pedofilie. V roce 1971 podepsali manifest, který protestoval proti trestu, který byl vynesen proti třem mužům, kteří zneužívali děti, kdy nejmladšímu bylo jen 13 let. 

Ale možná, že jejich propagace pedofilie byla jen anomálie, nebo byla vyňata z kontextu? Vůbec ne. Šest let po jejich prvním manifestu, v roce 1977, podepsali manifest, na snížení legálního věku způsobilosti k pohlavnímu styku na 13 let.

Kopie původního manifestu z roku 1977 (červené zvýraznění přidáno)


Sartre a De Beauvoirová nezůstali u prázdných slov, ale podpořili je svými činy.

...tato dvojice údajně morálně na výši [jednala] jako sérioví svůdníci, odhodláni docílit vlastního uspokojení a jako pár, který používal jejich zdánlivě vznešenou filozofii jako odrazový můstek, aby ospravedlnila svoje mnohonásobné milostné poměry, často s mladistvými, které tato zkušenost zlomila.
- Carole Seymour-Jonesová , A Dangerous Liaison [Nebezpečné setkání]

Sartre slavně řekl: ,peklo, to jsou ti druzíʻ. Pochybuji, že ,peklo jsou druzíʻ, ale jsem si jistý, že Sartre a De Beauvoirová byli peklo pro ostatní, zejména pro náctileté.

 V tomto bodě již lépe chápeme, jak pod zástěrkou politické korektnosti (rovnost, spravedlnost, svoboda) psychopati u moci obecně zhysterizují masy, a zejména autoritáře, aby tak dále podpořili svou nekalou agendu, kam také zapadá normalizace pedofilie.

 Aby psychopati snadněji zhysterizovali své cíle, používají různé nástroje: podvod, lži, strach a povýšenost, jak již bylo popsáno výše. Kromě jejich zcela subjektivního myšlení a sledování vlastního prospěchu bez limitu, začali také hrát velmi nebezpečnou hru, která, jak se zdá, neúmyslně otevřela Pandořinu skříňku.

Ženský archetyp


Archetypy jsou silné univerzální principy, které se mohou projevovat v lidské kultuře a chování. 



Během analyzování hnutí sociální spravedlnosti, profesor psychologie z Torontské university Jordan Peterson navrhl, že jedním z mechanismů stojícím za celou dynamikou je ,archetyp ženské hrdinkyʻ. 


Kanadský klinický psycholog a profesor psychologie Jordan Peterson

Hrdina je ten, kdo se potýká se systémovým utrpením. Je to ten, kdo jde a zabije draka, který všem ztěžuje život. 



Na hrdinech není nic špatného. Právě naopak, inspirují, jdou za hranice, jsou vzorem, učí nás odvaze a obětování se a osvobozují nás od zlých draků. 



Ale vše se strašlivě pokazí, když se hrdina zaměří na špatného draka. A přesně to se právě teď děje. Dnes jsme svědky toho, jak se hordy bojovníků za sociální spravedlnost, z nichž většinu tvoří ženy, vydali na křížovou výpravu proti nespravedlnosti a utrpení. Není na tom nutně nic špatného, ​​ale elity chytře odklonili tento oprávněný hněv od správného cíle (elity, média hlavního proudu a zlodějští banksteři) směrem ke vhodným obětním beránkům: bílému muži, církvi, heterosexuálům, tradicionalistům a vlastencům. 



Ženský archetyp je velmi silný. Je hlubokou součástí živého systému a je to jeden z důvodů, proč jsme stále naživu. Je to zcela zásadně altruistický princip, kdy, tváří v tvář závažné hrozbě, matka zcela ochotné obětuje svůj vlastní život pro záchranu svých potomků, tj. zachování druhu je pro živý systém důležitější, než zachování jednoho jedince.

Jana z Arku, archetyp ženské hrdinky.


Stejně jako zvířata, lidské bytosti mají tento hluboce zakořeněný instinkt. Když žena čelí velké hrozbě vůči někomu, koho miluje víc než sama sebe, může přepnout do velmi zvláštního ,režimuʻ. Jeden z projevů tohoto ,režimuʻ je to, co moderní věda nazývá  ,hysterická sílaʻ. Pravděpodobně jste slyšeli příběhy o tom, kdy matka, jejíž dítě je uvězněné pod autem, nějakým způsobem dokáže zvednout auto a zachránit dítě. Je mnoho příběhů, které vyprávějí ten stejný příběh. V takové situaci se matka soustřeďuje na záchranu svého dítěte a ne na to, aby zaznamenala svůj nadlidský výkon a proto jsou takové zprávy, bohužel, pouze podloženy neoficiálními důkazy. 

Někteří vědci se pokoušeli vysvětlit ,hysterickou síluʻ jako výlev adrenalinu, ale nemyslím si, že i s ohromným množstvím adrenalinu může žena zvednout auto. Je to čistě mechanicky nemožné - její svaly (stejně jako u muže) nemohou fyzicky vyvinout tak obrovskou sílu. 



Takže je-li to mechanicky nemožné, musí zde hrát roli jiný druh síly. Možná je to to, co mistři bojových umění nazývají ,čchiʻ, všeprostupující energie, kterou může jednotlivec usměrnit při správném stavu mysli, kdy jsou záměr (zachránit moje dítě) a emoce (úsilí zachránit dítě) silnější než cokoliv jiného, ​​včetně hodnostového systému, tj. reprezentace reality (,Nemohu zvednout autoʻ). 



Všimněte si, jak tento stav překračuje racionalitu, už to není o faktech ani o realitě; všechno je to o ohromném vzedmutí úmyslu a určitých emocí. To je ten druh obrovské a nebezpečné síly, se kterou si dnešní sociální inženýři hrají. Může být použita pro dobro: zachránit dítě před skutečnou hrozbou, nebo může být překroucena a použita ke zničení fiktivních hrozeb. Psychopati u moci zhysterizovali mnoho žen a mužů (ženský archetyp se týká i mužů, ale pravděpodobně v tlumenějších projevech), vytvořili smyšlené ,drakyʻ, kteří ohrožují jejich ,dětiʻ, a právě teď jsou tyto nekontrolovatelné síly vypuštěny před našima nevěřícíma očima.

Při ,bílém pochodu proti tměʻ se v Bruselu shromáždilo 650 000 lidí

Matka se do tohoto ,režimuʻ přepne pouze v případě, kdy si je vědoma přímé smrtelné hrozby vůči jejímu dítěti. Menší hrozba nestačí. Proto je diskuse o aktivních menšinách tak zveličená a zaměřená na bezpečnost a hrozby: nutnost ,bezpečných prostorůʻ, feministky které všude kolem sebe vidí sexuální násilníky, LGBT aktivisté kteří všude kolem sebe vidí homofobní lidi. V důsledku toho jsou ti, kteří nepatří k menšinovému uskupení (a těch je stále hodně), vyobrazeni jako existenční hrozba, která musí být zničena dříve, než zničí menšiny. 

 Ženský archetyp má svůj mužský protějšek. Dobrá stránka mužského archetypu je o zaopatření, síle a racionalitě. Díky tomuto archetypu byly postaveny budovy, sklizena pole, území a společenství ochráněna. Ale i ten může být stejně snadno zkorumpován jako ženský archetyp. 
Četné války 20. století jsou příkladem této korupce, kdy zhysterizovaní muži zaměnili ,zaopatřováníʻ s ,rabovánímʻ, ,síluʻ s ,barbarstvímʻ a ,racionalituʻ s ,bezcitnostíʻ. Důsledky byly ničivé. Ženský archetyp je pravděpodobně ještě silnější, ale pokud vím, nikdy nebyl rozvrácen v globálním měřítku. 



Naše drahé elity by měly vážně zauvažovat o případu Dutroux, který částečně odhalil rozsáhlou pedofilní skupinu v Belgii a přivedl celou zemi na pokraj velmi skutečné revoluce, která byla nakonec zkrocena pomocí průhledného zametání stop, s pomocí médií, kdy byl obviněn osamocený predátor. 



Moje pointa je, že pokud něco dokáže rozpoutat ten zuřivý, ochranný mateřský instinkt, je to hrozba normalizace pedofilie a všeho dalšího, co to obnáší. Takže zatímco psychopatická elita hysterizuje BSS a ,aktivujeʻ ženský archetyp proti tiché většině, měli by být velmi opatrní, aby nikdo neviděl pedofilní boty, které se skrývají za oponou, jinak by se jejich ďábelské machinace mohly v ohromné míře obrátit proti nim.
© Sott.net 
Boty za oponou


Závěr 

V tomto článku jsme viděli, jak se z utlačovaných menšin stanou utlačující menšiny, proč se tato rozdělující vize světa zamlouvá některým mileniálům, zvláště pak těm s možnými rysy autoritářských stoupenců (které pravděpodobně souvisí s hypotézou morálního exoskeletu/mladé duše). Také jsme viděli, jak je tato generace manipulována k tomu, aby prosazovala destruktivní agendu psychopatické elity, která si zahrává s jednou z nejnebezpečnějších sil, ženským archetypem. 



I když se může zdát, že je tento pohled poměrně dramatický, když ale zvážíme kořeny všech těchto BSS nesmyslů, jde o poměrně jednoduchý problém: je to všechno o rozdílech a tom jak s nimi naložíme.



Jeden ze způsobů, jak se vypořádat s rozdíly, je vnímat je jako doplňující a integrovat to nejlepší z obou stran: teze (jedna strana argumentu), antiteze (druhá strana argumentu) a syntéza (která překračuje zdánlivý rozpor a posunuje nás blíž k pravdě). To je princip dialektiky, který proslavil Sókratés a Platón. Rozpory se řeší racionální diskusí a konečně hledáním pravdy. 



Totéž platí na kolektivní úrovni. Všechny velké úspěchy lidstva - katedrály, medicína, vesmírný výzkum - byly výsledkem úspěšné spolupráce mezi jednotlivci s doplňujícími se talenty. 


Další způsob řešení rozdílů je prostřednictvím odporu a rozkolu, což nevyhnutelně vede ke světu, kterému vládnou nedůvěra, nenávist, konflikty a války. Svět, který není ovládaný rovností práv, ale stejností: armádou klonů, která je inkubována v narcistických bublinách. 

Existuje tedy řešení? Jako obvykle, vědění ochraňuje. Mnoho lidí stále ignoruje tuto ničivou přílivovou vlnu, která již začala narušovat základy naší společnosti, a proto bychom se měli co nejrychleji informovat a skutečně niterně pochopit hrůznost situace před tím, než bude příliš pozdě. 

Pokud si dostatečně uvědomíme současnou situaci, i nadále zůstane nezodpovězena jedna otázka: budeme mít dostatečné vědomostí a lásku pro naši obranu, aniž bychom se uchýlili ke stejné agresi, jakou projevují dominantní menšiny, a zastavili tak nekonečný cyklus odplaty?

Láska mezi Romeem a Julií ukončila nepřátelství, které rozdělilo Monteky a Kapulety 

Romeo a Julie od autora Sir Franka Dicksee (19. století)






Vystavil v

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)