Globální zamrznutí: předpovídá se 15 let tvající doba ledová která má udeřit během pouhých 4 let, zatímco slunce se připravuje ,hibernovatʻ

Nathan Rao
Express

Svět může očekávat 15 let trvající zimu

15 let trvající malá doba ledová, by mohla zasáhnout severní polokouli během pouhých ČTYŘ let, zatímco se slunce připravuje na ,hibernaciʻ - může to odstartovat příval katastrofálních událostí.

Tým odborníků varuje, že častejšími budou obrovské seismické jevy, včetně sopečných výbuchů, strmého pádu globálních teplot a destabilizace zemské kůry, v návaznosti na zaznamenané znepokojující změny na povrchu Slunce.

Mohlo by trvat až 15 let, než se sluneční aktivita vrátí do normálu, přičemž extrémní počasí a mrazy budou pokračovat až do roku 2035.

Toto varování rozzuří ekologické aktivisty, kteří tvrdí, že do roku 2030 bude svět čelit zvýšené hladině moří a záplavám způsobeným táním ledu na pólech.

Jak se ukázalo, sluneční aktivita měřená podle výskytu slunečních skvrn klesá rychleji než kdykoliv předtím v historii.

Znič bližního svého: mýty o založení Izraele které stojí v cestě míru

Robert Parry
Consortium News

Mojžíš
© Cassiopaea.org

Důvod pro formální ustanovení Izraele jako židovský stát – jak v současné době požaduje Benjamin Netanjahu - stojí na třech nábožensko-politických pilířích. Údajná smlouva mezi Bohem a Mojžíšem, který dal starověkým Izraelitům příkaz zemi dobýt, křivda diaspory v době Říma která byla o staletí později údajným důvodem jejich odsunu, a brutální perzekuce evropských Židů během holocaustu.

Nicméně dva pilíře, Mojžíšovo předání Boží smlouvy Izraelitům a římská diaspora, se opírají o téměř nulovou historickou realitu, pouhou legendu a možná i o lži, které se pod řádným výkumem bortí.

Běžně jsou podobné prastaré povídky považovány za neškodné příběhy, kterých si někteří lidé cení jako součást jejich židovsko-křesťanské víry, až na to že Netanjahův nový požadavek znamená, že tyto mýty v současné ohrožují mír na Blízkém východě a je možné, že by mohly moderní svět dotlačit do další krvavé války. Je tudíž třeba aby byly znovu prozkoumány.

Paradoxně to bylo úsilí nacistů vyhladit evropské Židy během druhé světové války, které tvoří jeden pilíř vycházející z historické reality, i když někteří extrémní nepřátelé Izraele považují zpochybňování židovského holocaustu jako hlavní bod svých útoků.

Dále někteří oponenti jako íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád argumentují, že není spravedlivé aby Palestinci platili za zločin proti lidskosti spáchanýNěmci.

Nicméně o historii židovského holocaustu není pochyb. Ta hrůzná realita – vyhlazovací kampaň v průmyslovém stylu, která se zaměřila na Cikány, homosexuály a komunisty – byla po druhé světové válce potvrzena podle velkého množství nacistických záznamů, fotografií a očitých svědectví.

Avšak příběhy Mojžíše v Tóře (nebo prvních pět knih Starého zákona) a legenda o římské diaspoře postrádají řádnou historickou oporu.

Mýtem o diaspoře se zabývá nová kniha izraelského historika Shlomo Sanda, When and How Was the Jewish People Invented? [Jak a kdy byl vymyšlen židovský lid?]. Kniha vyvracuje představu, že Řím v prvním a druhém století našeho letopočtu hromadně odsunul židovský národ ze Svaté země a následně rozptýlil po Evropě.

Místo toho je většina východoevropských Židů podle všeho potomky konvertitů, převážně z Chazarského království ve východním Rusku, kteří přešli na judaismus v osmém století našeho letopočtu. Potomci Chazarů byli vytlačeni invazí ze své domoviny a díky migraci vytvořili židovskou populaci východní Evropy.

Sand tudíž argumentuje, že mnoho dnešních Izraelců, kteří emigrovali z Evropy po druhé světové válce, má mizivé nebo žádné genealogické spojení k územi. Podle Sanda je hořkou ironií, že při založení Izraele došlo k odsunu Palestinců, kteří můžou být skutečnými potomky pradávných Izraelitů, neboť zůstali na území a nakonec konvertovali na Islám.

Další potomci pradávných Izraelitů uchovávali silnou přítomnost judaismu na Blízkém východě, jak v Palestině tak i v úspěšných komunitách sahajících od Egypta až po Irák a Írán. Tito Židé nemuseli čelit téměř žádnému náboženskému tlaku až do doby, kdy byl v roce 1948 založen Izrael, kdy na toto nové evropské vniknutí do islámských zemí bylo nahlíženo v kontextu křížových výprav před tisíci lety. [Více o Sandově knize níže.]

Mýtus o Mojžíšovi

Zatímco pochybování o mýtu diaspory je citlivé téma pro mnohé Izraelce a jejich stoupence na celém světě, mnohem choulostivější je napadání biblického tvrzení, že Bůh, prostřednictvím Mojžíše, uzavřel s Izraelity smlouvu na dobytí území a nadvládou nad ním na věčné časy.

Protože Tóra je pro Židy posvátná, včetně mnohých křesťanů, kteří ji pokládají za slovo Boží ve Starém zákoně, bylo nebezpečné objektivním způsobem zkoumat faktickou historii za těmito texty.

Katolická církev a některé protestantské víry pronásledovaly celá staletí kohokoli, kdo zpochybňoval údajné Mojžíšovo autorství kapitol, přestože jejich vnitřní rozpory a popis Mojžíšovy smrti na konci Deuteronomia činil toto dlouhotrvající přesvědčení neudržitelným.

Richard Elliot Friedman líčí ve své knize Who Wrote the Bible? [Kdo napsal Bibli?] napsanou v roce 1987: „Náboženská opozice vůči novému přezkoumání (tradiční víry o Mojžíšově autorství) přetrvávala během 19. století“ a vydržela až do r. 1943, kdy papež Pius XII „vyzval badatele, aby hledali pravdu o biblických autorech“.

Moderní odbornící na Bibli se shodují, že Mojžíš nebyl autorem Tóry, příběhy se předávaly ústně od 14. st. př.n.l. a sepsány byly až o staletí později. Ale legendární postava Mojžíše zůstala téměř bez kritiky, nejen pro mnohé Židy, ale i těch kteří vyznávají křesťanství a islámu. (V Koránu je Mojžíš považován za svatého posla)

Mnoho američanů si Mojžíše představuje jako rozhněvaného, ale spravedlivého vůdce, tak jak byl ztvárněn hercem Charltonem Hestonem v epickém filmu z r. 1956 Desatero přikázání (The Ten Commandments), nebo vzpomínají na hodiny výuky Bible ze svého dětství. Přesto se mnozí archeologové domnívají, že příběhy o Mojžíšovy byly převážně smyšlené.

„Archeologové během archeologických prací v Izraeli zjistili následující: Izraelité v Egyptě nikdy nebyli, neputovali po poušti, nedobyli zemi během vojenského tažení a nepředali ji 12 kmenům izraelského národa,“ shrnul profesor Ze´ev Herzog, ředitel Institutu archeologie na Tel Avivské univerzitě.

„Četné egyptské dokumenty které máme k dispozici nezmiňují přítomnost Izraelitů v Egyptě a dále mlčí o událostech Exodu.“

Nicméně jiní badatelé se domnívají, že někteří Izraelité emigrovali do Egypta, kde trpěli v otroctví a mohli být odvedeni zpět do Kanaánu ať už Mojžíšem nebo jiným podobným vůdcem.

Nicméně v důsledku silného vlivu Tóry (a Starého zákona) má biblický Mojžíš ohromný náboženský a historický vliv, je inspirací pro izraelské osadníky, kteří si nárokují palestinské území a spojuje fundamentalistické křesťany po celém Americe, aby příjali jakékoli kroky ze strany Izraele.

Vůdce tyran

Kdo byl tedy Mojžíš?

Mojžíš byl podle tradice Bible hebrejské dítě, vychované na egyptském královském dvoře předtím, než odešel od svých ochránců a proměnil se ve vůdce hebrejských otroků. Ty vyvedl z Egypta a vytvořil z nich, zatímco celá desetiletí putovali Sinajskou pouští, do izraelitského národa, u kterého zavedl určité zákony a podrobná pravidla chování.

Mojžíš v této dodě ohlásil, že smlouva mezi Bohem a Izraelity jim uděluje trvalou nadvládu nad územím za řekou Jordán a přikázal zničit lid obývající tuto oblast. Mojžíš se nicméně do země zaslíbené nikdy nevrátil, zemřel poblíž Jordánu před začátkem dobývání.

Přestože mnozí Mojžíše považují za důležitý zdroj zákonů (Desatero přikázání) a hlavní hybnou sílu při tvorbě monoteizmu (víra v jednoho boha), text Tóry jej popisuje jako krutého a tyranského vůdce.

Na Mojžíše lze ze současného pohledu pohlížet jako na „diktátora, který zabíjel vlastní lidi“ když ho neposlechli a zastánce genocidy proti cizincům. Jeho tvrzení že rozmlouval s Bohem nám spíš připomíná megalomana, který si myslel že může strašit primitivní lid k tomu, aby poslouchali jeho příkazy na základě tvrzení, že se jedná o nařízení od Hospodina.

Komentář: Stejně jako u našich současných vůdců podobného typu jako Mojžíš!

Jehovůh služebník: Bush věřil že 'Bůh' po něm chtěl, aby vyhladil jeho (Izraele)
Středovýchodní nepřátele “předtím než začne nová doba”
Klinicky šílený. Tony Blair věřil že Bůh chtěl aby válčil proti zlu

Mnoho tyranů během staletí používalo náboženství (obzvlášť monoteizmus) k ospravedlnění represe a odstranění svých nepřátel a soupeřů. Náboženské středověké války v Evropě jsou klasickým příkladem, jak králové a papežové zahalili svoji osobní moc do krvavého pláště náboženství, mučení a upalování „kacířů“ za zaživa, protože odmítali se podvolit.

Biblický Mojžíš byl podle všeho podobným tyranem, i když verze z nedělní školy bagatelizovala tutu extrémní část jeho osobnosti.

Například v druhé knize Mojžíšově je příběh, ve kterém si Izraelité ulili zlaté tele, a v době jeho pobytu na hoře Sinaj, se mu klaněli jako svému Bohovi. Mojžíš se vrací s deskami zákona, je rozzloben a desky rozbíjí.

Mojžíš podle Tóry zlaté tele rozdrtí a smíchá s vodou a donutí Izraelity vodu vypít. Poté dává dohromady to co bysme dnes nazvali „vraždící skupina“.

V Tóře stojí: „Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů.“ [2. Mojžíšova 32,26-28]

Jinými slovy Mojžíš nařídil masakr těch Izraelitů, které považoval za své nepřátele, tedy těch kteří se postavili proti jeho autoritě tím, že poskakovali okolo zlatého telete.

Robert Alter ve své knize Pět knih Mojžíšových [The Five books of Moses] vydané v r. 2004 komentuje Mojžíšův příkaz: „zabijte každého svého bratra,“ atd.

„Tento mrazivý povel přikazuje mečem ozbrojeným Levitům nemít slitování s přáteli nebo příbuznými,“ píše Alter. „Údaj o třech tisících mrtvých v následujícím verši naznačuje, že se nejedná o náhodný maskr, ale útok na vůdce, možná viníky nejohavnějších přestupků, uctívačů.“

Vyšší moc

Dále to vypadá, že kdykoli Mojžíš stanovil nějaké pravidlo, ať už velkolepé jako v případě Desatera přikázání, nebo podružnější jako osobní hygiena, pokaždé se odvolával na Všemohoucího.

Například v Leviticu se Bůh údajně přímo zajímá o stanovení, jakým způsobem má být nakládáno s ženami po porodu, kdy jedna sada pravidel platí při narození syna a další pro dcery.

Podle vyprávění Hospodin promluvil k Mojžíšovi, „Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování.

Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě po šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání. On je přinese jako oběť před Hospodina a vykoná za ni smírčí obřady ; tak bude očištěna od svého krvotoku. To je řád pro ženu při narození chlapce nebo děvčete. Jestliže si nemůže opatřit jehně, ať vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno k zápalné oběti a jedno k oběti za hřích. Kněz za ni vykoná smírčí obřady a bude čistá.“

Pokud si myslíte že se jedná o velké množství nepodstatného detailu, měli byste si přečíst Hospodinovy instrukce předané skrz Mojžíše jak zjistit zda je vřed způsoben malomocenstvím.

V Deuteronomiu Mojžíš vysvětluje Izraelitům jejich právo získat zpět zemi jejich předků a opět mluví za Boha:

Hospodin, váš Bůh, vás rozmnožil; je vás dnes takové množství jako hvězd na nebi. Nechť vás Hospodin, Bůh vašich otců, rozhojní ještě tisíckrát, nechť vám žehná, jak vám přislíbil.

Mojžíš dále objasňuje, že Bůh očekává že při dobytí dojde na masakry a genocidu. A opět Mojžíš řekl za Hospodina:

„vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí. Opojím své šípy krví – můj meč bude požírat maso –, krví skolených a zajatých, hlavou nepřítele s vlajícími vlasy.“

Ve svém konečném požehnání Izraelitům Mojžíš dále vyzdvihuje poselství genocidy, až příliš. Vyzýval je: „Zdeptej bedra těch, kdo povstávají proti němu, aby už nepovstali, kdo ho nenávidí!“ „Před tebou selže síla tvých nepřátel, pošlapeš jejich posvátná návrší!“

Takže otázka zní: měl by se po více než 3000 letech moderní stát jako Izrael domáhat, aby Palestinci uznali Izrael jako přímo židovský, tak jak Netanjahu nyní požaduje?

Mýtus o diaspoře

Druhý pilíř – římská diaspora – také pochází ze starých časů, i když ne tak dávných jako příběhy o Mojžíšovi. V tomto případě má diaspora mizivou historickou oporu.

Dr. Sand, expert na evropskou historii působící na univerzitě v Tel Avivu, uvádí v knize When and How Was the Jewish People Invented? [Jak a kdy byl vymyšlen židovský lid?], že Židé nikdy nebyli hromadně odsunuti ze Svaté země a že mýtus o diaspoře bylo během posledního století využit sionisty, aby posílili důvod pro založení Izraele.

Sand, evropský Žid narozen v r. 1947 v Rakousku rodičům kteří přežili holocaust, tvrdí, že až do doby než vzniklo sionistické hnutí, se Židé považovali za Židy na základě společného náboženství, ne protože byli potomky starodávných izraelských kmenů.

Nicméně Sand tvrdí, že na přelomu 20. st. začali sionističtí Židé skládat národní historii, jejíž účelem bylo ospravedlnit založení židovského státu s pomocí nepravdivé myšlenky, že Židé existovali jako lid nezávisle na jejich náboženství a že měli právo prvorozených na oblast známá jako Palestina.

Sionisté dále vymysleli myšlenku, že Židé žijící v exilu jsou povinni vrátit se do zaslíbené země, pojem, který, podle Sanda, byl judaismu zcela cizí.

Pokud je Sandova teorie správná – zatím proti ní nejsou podstatné protidůkazy - potom z ní vyplývá, že palestinští Arabové mají mnohem silnější nárok na území Izraele, než mnozí evropští Židé, kteří přišli na základě nároku od Boha.

Podle Sandovy teorie mnoho Židů, kteří zůstali v Judeji poté, co římské legie v 136 n. l. potlačily poslední povstání, nakonec přešli na křesťanství nebo Islám, což znamená že Palestinci kteří se tísní v Gaze, nebo byli koncentrováni na Západním břehu, mohou být přímými potomky Židů z římské doby.

Sand ve své knize, společně s rozhovorem pro Haaretz, napadá mýtus o násilném římském přesídlení Židů do Evropy. V rozhovoru řekl:

Začal jsem procházet studie zabývající se vyhnanstvím ze země – podstatná událost židovské hostorie, podobná holocaustu. Ale k mému překvapení jsem zjistil, že k ní neexistuje literatura. Důvodem je že nikdo lidi ze země nevyhnal.

Římané neodsunovali místní obyvatele a i kdyby chtěli neměli tu schopnost. Neměli k dispozici vlaky a nákladní auta, kterými by mohli deportovat celou populaci. Logistika podobných rozměrů nebyla možná až do 20. století. Z tohoto se vlastně zrodila celá kniha, zjištění že judaická společnost nebyla ropztýlena a nebyla vyhnána.

Skuteční potomci

Když mu byla položena otázka, zda skuteční potomci obyvatel království Judy jsou Palestinci, Sand odpověděl:

Žádná populace nezůstane v průběhu tisíce let nesmíšená. Ale šance, že jsou Palestinci potomky pradávných obyvatel Judeje, je mnohem větší než že já nebo vy jsme jejich potomky.

První sionisti, až do arabského povstání [1936-1939], věděli, že žádné vyhnanství nebylo a že Palestinci jsou potomky obyvatel této oblasti. Věděli že zemědělci neodcházejí pokud nejsou vyhnáni.

Dokonce i druhý prezident státu Izrael Yitzák Ben-Zvi v r. 1929napsal, že ‚převážná většina zemědělců nepochází z arabských dobyvatel, ale spíš, předtím, z židovských zemědělců, kteří byli početní a při budování země tvořili většinu.‘

Kritika Sandovy knihy se většinou zaměřila na jeho kvalifikaci experta evropské historie, ne na starodávnou historii Blízkého východu, což Sand sám uznává.

Jeden z kritiků je děkan humanitních studií na Hebrejské univerzitě Israel Bartal, který napadl Sandovu kvalifikaci, nicméně nesouhlasil převážně se Sandovým tvrzením, že příběh diaspory byl vytvořen ze strany sionistů jako záměrný mýtus, kterým se snažili zfalšovat přímou genealogickou linii mezi četnými Židy na světě a Izraelem.

„I když mýtus o vyhnanství z židovské domoviny (Palestiny) existuje v izraelské lidové kultuře, v opravdových diskuzích o židovské historii je zanedbatelná,“ napsal Bartal pro noviny Haaretz. „Důležité skupiny v židovském národním hnutí vyjádřily výhrady ohledně tohoto mýtu, nebo jej zcela popřely.“

Jinými slovy Baral nezpochybňuje Sandovo historické tvrzení o diaspoře, nebo původu východoevropských Židů, ale spíš popírá Sandův názor, že sionisti, z cynických politických důvodů, vytvořily falešnou historii.

Ale není žádných pochyb o tom, že příběh diaspory hrál klíčovou roli při zakládání Izraele a že přitažlivost tohoto silného příběhu pomohla vytvořit sympatii celého světa, obvzlášť ve Spojených státech.

V preambuli Deklarace nezávislosti státu Izrael se uvádí: „Země Izraelská je kolébkou židovského národa, zde byla formována jeho duchovní, náboženská a politická tvář, zde bojoval o státní samostatnost, zde vytvořil své národní i univerzální kulturní hodnoty a darovat světu nesmrtelnou Knihu knih. Násilím vyhnán ze své Země zůstal jí věrný v celé diaspoře a nikdy se nepřestal modlit a doufat v návrat do své Země a v obnovu politické svobody.“

V nedávném bombardování Gazy v lednu 2009, byl mýtus diaspory použit k masakru zhruba 1400 palestinců, včetně dětí a dalších civilistů. Když izraelská vláda vyšetřovala údajné válečné zločny spáchané armádou, izraelští vojáci vypovídali o rabínech kteří invazi prohlásili za svatou válku.

Vojáci popisovali jak jim rabíni přinesli brožury a články ve kterých stálo: „My jsme židovský lid. V této zemi jsme díky zázraku. Bůh nás přivedl zpět do této země a nyní je třeba abychom bojovali a vyhnali nežidy, kteří nám brání v dobytí této svaté země.“

Dnes, v souvislosti s vzestupem nové izraelské vlády vedené Likudem, mýtus o diaspoře a legenda o Mojžíšovi opět ohrožují vyhlídku konečného dosažení míru mezi izraelci a palestinci.

Premiér Netanjahu trvá na nové předběžné podmínce pro rozhovory – palestinci musí souhlasit s „veřejným, zavazujícím a jednoznačným“ uznáním Izraele jako „národního státu Židů,“ ne jednoduše jako národního státu obyvatel Izraele. Netanjahu vyslovil tento požadavek přesto, že Arabové tvoří zhruba 20 procent obyvatel Izraele.

Vypadá to jako další případ starodávných krvavých mýtů, které podporují současnou krvavou realitu.

Související články:

Who Wrote the Bible?

O sionismu i pro nechápavé

Vskutku … nacistický Izrael

Co když je váš vůdce psychopat?

Zdroj: Destroy Thy Neighbour: Israel's Founding Myths Prevent Peace

Encyklopedie Holokaustu: příběh varšavského ghetta – kromě názvů a místa příběh Gazy

United States Holocaust Memorial Museum

Satira současného politického pohledu: Titulek: Povstání v ghettu bylo nepříměřené - evropští vůdci viní Židy z nepřiměřené reakce

Noviny New York Times považují povstání ve varšavském ghettu za „nepřiměřené”. Varšavští Židé se neměli bránit! Dnes jsou Palestinci za zvolení Hamasu a za snahu se bránit obviňování stejným způsobem.

Varšava, hlavní město Polska, se rozkládá na obou březích řeky Vistuly.

Varšava, město s 1.3 miliony obyvatel, se v roce 1919 stala hlavním městem vzkříšeného Polského státu. Před druhou světovou válkou byla hlavním centrem židovského života a kultury v Polsku. 350 000 varšavských Židů před válkou tvořilo zhruba 30 procent celkové populace města.

Varšavská židovská komunita byla největší jak v Polsku tak i v Evropě, a zároveň po New Yorku byla druhá největší na celém světě.

Po 1. zaří 1939, kdy Německo napadlo Polsko, byla Varšava vystavena těžkému leteckému a dělostřeleckému bombardování. 29. záři krátce po její kapitulaci vstoupili němečtí vojáci do Varšavy.

Necelý týden nato nařídila německá správa založení židovské rady (Judenrat) vedenou židovským inženýrem Adamem Czerniakowem. Czerniakow jako předseda židovské rady musel spravovat budoucí ghetto, včetně vykonávání německých rozkazů.

23. listopadu 1939 nařídila německá okupační správa varšavským Židů nosit bílé identifikační pásky s modrou hvězdou Davida. Německá správa uzavřela židovské školy, zabavila Židy vlastněný majetek a naverbovala židovské muže na nucené práce a rozpustila předválečné židovské spolky.

Varšavské ghetto

Němci vydali 12. října 1940 úřední nařízení na vybudování varšavského ghetta. Nařízení přikazovalo všem židovským obyvatelům Varšavy, aby se nastěhovali do určené oblasti, kterou německá správa v listopadu 1940 izolovala od zbytku města.

Ghetto bylo obehnáno zdí s ostnatým drátem vysokou přes 3 metry, která byla přísně střežena aby nedocházelo k pohybu mezi ghettem a zbytkem Varšavy.

Počet obyvatel ghetta, jehož počet narostl o Židy kteří byli donuceni přestěhovat se z nedalekých měst, byl odhadován na více než 400 000 Židů. Německá správa donutila obyvatele ghetta žit na území o rozloze 1.3 čtverečníh mil, v průměru 7.2 osob na jeden pokoj.

Kancelář židovské rady se nacházela v jižní části ghetta v ulici Grzybowska. Židovské spolky uvnitř ghetta se snažily pokrýt potřeby obyvatel ghetta bojujících o holé přežití.

Mezi sociální organizace které v ghettu fungovaly patří Jewish Mutual Aid Society, Federation of Associations in Poland for the Care of Orphans a Organization for Rehabilitation through Trainining. Tyto organizace, které byly až do konce roce 1941 financovány v New Yorku sídlící American Jewish Joint Distribution Committee, se poukoušely udržet na živu obyvatelstvo, které ve velké míře trpělo hladem, zimou a infekčními chorobami.

Množství přídělených potravin které ghettu dodávala německá správa, nebylo dostatečné pro přežití. V roce 1941 měl průměrný Žid 1125 kaloriích na den. Czerniakow si 8. května 1941 zapsal do svého deníku: „Děti umírají hlady.

Od roku 1940 až do poloviny roku 1942 zemřelo následkem hladu a nemocí 83 000 Židů. Rozsáhlé pašování potravin a léků do ghetta doplňovalo nedostatečné povolené dávky, což zabránilo aby byl počet mrtvých ještě vyšší.

Varšavský historik Emanuel Ringelblum, který byl významnou osobností v oblasti židovské svépomoci, založil tajnou společnost, která se snažila uchovat přesný záznam událostí v Němci okupovaném Polsku v období existence ghetta.

Záznam se později stal známý pod jménem „Oneg Shabbat“ („Oslava sabatu“ též známé jako Ringelblumův archív). Ringelblumův archív, který válku přežil jen částečně, je i nadále nesmírně důležitým zdrojem informací o životě v ghettu a německém postupu proti polským Židům.

Německé SS spolu s policejními jednotkami a dalšími pomocníky provedly v období od 22. července do 12. září 1942 hromadné deportace z varšavského ghetta do vyhlazovacího centra v Treblince. Němci během tohoto období deportovali do Treblinky zhruba 265 000 varšavských Židů a během operace v ghettu zabili zhruba 35 000 Židů.

V lednu roku 1943 se SS spolu s policejními jednotkami vrátily do Varšavy, tentokrát se záměrem deportovat zbytek zhruba 70 – 80 000 Židů v ghettu do židovských pracovních táborů v Lublini.

Tentokrát se však většina Židů, kteří se pochopitelně domnívali že je SS a policie chtějí deportovat do Treblinky, postavila na odpor proti deportaci, při které někteří z nich použili propašovaných ručních zbraní. Operace byla poté co SS a policie zadržely zhruba 5000 Židů zastavena a SS a policie se stáhly.

19. dubna 1943 se před zdmi ghetta objevily nové jednotky SS a policie, s úmyslem ghetto zlikvidovat a deportovat zbytek obyvatel do pracovních táborů u Lublini.

Systematický odpor obyvatel ghetta během prvních několika dnů operace si u dobře vyzbrojených jednotek SS a policie vyžádal oběti na životech. Jednotlivci a malé skupiny vzdorovali deportaci po dobu dalších čtyř týdnů předtím, než Němci operaci 16. května ukončili.

SS a policie deportovaly zhruba 42 000 přeživších Židů chycených během povstání do pracovních táborů u Poniatowa a Trawniki a do koncentračního tábora Lublin/Majdanek. Nejméně 7000 Židů zemřelo během bojů nebo skrývání v ghettu, zatímco SS a policie poslaly dalších 7000 lidí do vyhlazovacího tábora Treblinka.

Celé měsíce po likvidaci varšavského ghetta se jednotliví Židé nadále ukrývali v ruinách a občas napadali členy hlídkující německé policie. Možná až 20 000 varšavských Židů se po likvidaci ghetta skrývalo v takzvané árijské části Varšavy.

Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), nekomunistická armáda podzemního ozbrojeného odporu, která měla své jednotky napříč Němci okupovaným Polskem, povstala proti německé okupační správě při pokusu osvobodit Varšavu.

Impulzem pro povstání byly sovětské jednotky, které se objevily na východním břehu Vistuly. Sověti ale nezasáhli a Němci nakonec v říjnu 1944 povstání potlačili a město srovnali se zemí.

Přestože Němci se zadrženými bojovníky Zemské armády jednali jako s válečnými zajatci, byli tisíce zajatců poslány do koncentračních táborů v Říši. Během povstání přišlo o život 166 000 lidí, včetně možná až 17 000 polských Židů, kteří buď bojovali po boku Zemské armády nebo byli odhaleni během skrývání.

Poté co sovětští vojácí začali opět postupovat byla 17. ledna 1945 zdevastovaná Varšava osvobozena. Podle polských údajů v městě zůstalo pouze zhruba 174 000 lidí, méně než šest procent počtu předválečného obyvatelstva. Zhruba 11 500 byli Židé. ...

Komentář: Pro lepší představu hrůzné situace které čelili polští Židé se podívejte se na tyto záběry z dokumentárního filmu BBC.

Varšavské ghetto – část 1

V tomto důležitém dokumentu jsou použity pouze primární zdroje, záběry a fotografie natočené a nafocené samotnými nacisty, sám komentátor žil v ghettu. Všimněte si scén ve kterých nacisté odhalili dítě s pašovanými potravinami a židovskou policii která bije své vlastní lidi.

Varšavské ghetto – část 2

Závěr tohoto důležitého dokumentárního filmu: „likvidace“ ghetta a povstání

Zdroj: Holocaust Encyclopedia: The Story of Warsaw Ghetto - Except for the names and location, it's the story of Gaza

Tajná historie

Další pokračování ezoterického přehledu:

Tajná Historie

Tato kniha od Laury Knight-Jadczyk, je obsáhlým přehledem jejího výzkumu v oblasti mytologie, archeologie, tradic a historie. Tato kniha dále pojednává o astronomií a důkazech o strarodávných kataklizmatech. Účelem knihy je poskládat dohromady víceoborový pohled na lidskou historii a její překroucení, ke kterému došlo za účelem dosažení kontroly.

Hlavní témata v Tajné Historii:

Realita, tak jak je vnímána člověkem, je pouze průřez v širší, hyperdimenzionální realitě, jejíž ozvěny se nacházejí v mytololgii, fenoménu UFO, dlouhodobých směrech vývoje historie, náboženství a politice. Tato širší realita, která je obydlena různorodými, častečně hmotnými bytostmi, ve skutečnosti tvoří systém kontroly [control system], který se lidstvu zjevuje prostřednictvím náboženství a jiných podobných vlivů. Historie se skládá z cyklů. Tyto cykly jsou odděleny celosvětovými katastrofami, ke kterým dochází víceméně pravidelně. Také civilizace jsou podřízené cyklům růstu a úpadku. Na lidskou zkušenost lze nahlížet ve srovnání se smyčkami uvnitř smyček, v podstatě stále se opakujících témat. Mýtus Grálu, legendy řecké antiky a další přetrvávající mýtická témata, jsou pravděpodobně ozvěny dřívějších, původních zapomenutých událostí a osob. Tyto mýty jsou výsledkem opakované hystorizace mýtu a mytizace historie, přesto mohou obsahovat stopy ke skutečné starodávné vědě a znalostem přírody, které existovaly v paradigmatu, které se zásadně lišilo od toho dnešního, známého v podobě institucionalizované vědy. Zbytky tohoto vědění lze vidět na místech evropských megalitů, v pyramidách na různých místech světa a dalších artefaktech. Toto vědění se týká, mimojiné, propojení mezi tímto a hyperdimenzionálním světem a způsob jakým vědomí pracuje v sousvislosti s tímto propojení. Legendy o tzv. velkém dílu alchemie, transformaci a vzestupu pravděpodobně pocházejí z tohoto vědění.

V období okolo začátku naší současné zaznamenané historie, zhruba před 4000 a 6000 lety a dříve, došlo k náhlé kulturní změně. V této změně bylo archaické šamanství nahrazeno formalizovaným uctíváním monoteistického boha. To vedlo k další ztrátě znalosti starodávné vědy. Ozvěny této přeměny lze pozorovat v dnešní době, například v podobě uplnaťnění nároku na stát Izrael na základě Starého zákona.

Různá znamení signalizují, že se blíží konec přírodního cyklu. Znovuobjevení původní duchovní vědy, spojení člověka s hyperdimenzionální realitou obklopující Zemi, se může stát v budoucnosti nezbytným, pro odchod z opakujících se cyklů historie pro ty, kteří by pokračovali k jiným lekcím. Vesmírné okno příležitosti pro uskutečnění nové volby může být na cestě. Tajná historie spojuje širokou škálu nepřímých důkazů, z mnoha různých oborů, a představuje přesvědčivý argument o falešnosti většiny obecně přijaté historie a nábožentví. Kniha obsahuje rozsáhlé odkazy.

Související témata: Vlna, Monoteismus

Zdroj: Cassiopaea glossary

Příště obsáhlejší recenze této důležité knihy.

Irák: Operace Pouštní Masakr – Zamyšlení na Den holokaustu

27. ledna byl Den holokaustu. Tento den připomíná, že není třeba pracovních táborů, nucených transportů nebo Cyklonu B k tomu, aby byl vytvořen holokaust. Až se počet mrtvých v Iráku, Afgánistánu a Gáze přehoupne přes šest milionů, zatímco svět nadále nečinně přihlíží, budou mít i oni svůj vlatní Den holokaustu?

Uplynulo sedmnáct let od doby, kdy Amerika spolu s Británií rozjely své konečné řešení Iráckého obyvatelstva. Čtyřicet dva dní kobercového bombardování ve spolupráci s dvaatřiceti dalšími zeměmi, proti zemi s dvacetipěti miliony duší, kde zhruba polovina populace byla mladší šestnácti let, bez letectva. Jednalo se pouze o začátek globálního obležení, podobnému středověké zuřivosti. Této zemi nebylo dopřáno normálnosti: byla bez obchodu, pomoci, telekomunikací, energie, hygienických zařízení, oprav vodních rozvodů, osiva, jídla, farmaceutik, zdravotnického vybavení.

Před sedmnácti lety by byl Irák na začátku druhého týdne, naplněného téměř dvacetičtyř hodinových kobercových náletů, které ignorovaly Protokol 1, dodatek k ženevské dohodě z roku 1977: „Je zakázáno zaútočit, zničit, odstranit nebo učinit zbytečným předměty, které jsou nezbytné pro přežití civilního obyvatelstva, jako například potraviny, zemědělské oblasti určené k produkci potravin, úrody, skotu, infrastruktura pitné vody a zásoby pro zavlažování (upřít je) civilnímu obyvatelstvu nebo straně protivníka ... na základě jakéhokoliv odůvodnění“.

Blitzkrieg na Irák se záměrně zaměřil na vše, co bylo nezbytné k přežití. Během čtyřiadvaceti hodin byla většina nezbytného pryč. Elektřina vypadla během dvou hodin, lidé na přístrojích, děti v inkubátorech, nebo ti na kyslíku zemřeli. Ledničky rozmrzly, veškeré léky vyžadující chlazení, krevní banky a další roztoky nezbytné pro zraněné byly zničeny.

Vodní infrastruktura byla záměrně zničena, část byla odepřena Komisí pro Sankce, řízená USA a VB. Vše bylo naplánováno dopředu americkým centrálním velitelstvím. (Jak USA záměrně zničily vodu v Iráku od Thomase J Nagyho). Nagý a Stephanie Millerovou popsaly tento čin jako „zpomalený holokaust“.

Telekomunikace byly zničeny. Rádio a televizní stanice napříč Irákem byly zničeny, aby nebylo možné varovat obyvatelstvo. Nemocnice, zdravotní střediska, školy a školky byly bombardovány, vzdělaní bylo zcela vymýceno třeba tak , že i sklady vzdělávacích materiálů byly vyhozeny do povětří.

Zemědělství ve všech podobách bylo záměřně cíleno. Farmy, stáda, úrody, továrny na zpracování potravin byly srovnány se zemí. Farmaceutické továrny byly bombardovány.

Díky použití defoliantů a napalmu uhynula polovina stromů v Iráku. Ti co přežili, shodně popisovaly „výpary“ unikající z letadel. Došlo k potratům jak u žen, tak i u zvířat, úmrtí byla častá. V této zkáze z nebe, kdy bylo denně shozeno více výbušnin než bylo denně během druhé světové války, s výbušnou silou pětkrát vyšší než ta v Hirošimě. Zbraň použitá v tom všem byl ochuzený uran, který bude tento region, lidi, flóru a faunu ozařovat další čtyři a půl miliardy let (pro ty co vládnou angličtinou, zde je video Doktor, Ochuzený Uran a Umírající Děti)

Nelidské činy, které byly spáchány proti Iráčanům nejen v roce 1991, představují válečné zločiny. Masakr na silnici do Basry, ke kterému došlo po příměří, kde byli prchající civilisti a ustupující jednotky roztrháni na kousky nebo spáleni na popel.

Válka v Iráku samozřejmě nikdy neskončila. Třináct let trvající embargo stálo zhruba milion a čtvrt životů. USA a VB navíc ilegálně bombardovaly Irák až do ilegální invaze v roce 2003. V roce 2002 přitvrdili v zabíjení lidí, když začali například zazaměřovali sídliště.

Nedávná studie z Centre for Public Integrity (Centrum pro veřejnou integritu) spočítala počet lží politiků před invazí. Tato studie napočítala 935 lžívých prohlášení během dvouletého odbodí ze strany Bushovy administrativy. Bush vede s 259 lživými prohlášeními, 231 o zbraních hromadného ničení v Iráku a 28 o napojení Al Kajdy na Irák. (odkaz)

Počet mrtvých v Iráku po invazi (2003-2007) byl odhadnut na více než milion. V Afghánistánu, po invazi, 1.9 milionů (2001-2007). V případě okupace Palestiny Izraelem (červen 2007 a nadále pokračuje) je těžké zjistit celkový počet mrtvých. Ale počet úmrtí novorozenců je, podle údajů CIA z roku 2004, 23.54 novorozenců na tisíc porodů. Ve Švédsku (2007) jde o pouhých 2.76 novorozenců na tisíc porodů. Poté co Izrael odstřihl dodávku elektřiny a obecně vše, co je třeba k udržení se naživu od minulého června, se situace zhoršila.

„Nebylo už koho zabíjet”, prohlásil generál Norman Schwartzkopf po masakru na silnici do Basry, kde byli zlikvidováni i zranění s bílými vlajkami, spolu s doktory kteří je doprovázeli.

Z mravního hlediska jsme vyhráli, řekl mi Irácký doktor krátce poté. Vskutku. „Jsme noví Židé” je dnes často slyšený arabský refrén.

Zdroj: Operation Desert Slaughter - Thoughts on Holocaust Memorial Day

Smrt Benazír Bhuttové a patokratické impérium – varování pro každého z nás

Je tu překlad článku od Joe Quinna, který dal atentát na Benazír Bhuttovou do historického kontextu. Díky tomuto článku (dle mého mínění jde o nejstručnější a nejlepší článek na internetu, který spojuje veškeré důležité body toho, co se děje v zákulisí) je snadnější poruzumět „co proč a jak” v tomto koutě světa.

Pravda je taková, že smrt Bhuttové je znamením - opravdové znamení časů - a že jde v současné době o zásadní událost. Lidstvo je velmi blízko hodině dvanácté. Benazír Bhuttová položila svůj život v naději, že ostatní budou moci zažít lepší svět. Ale je to teď na lidech, zda se probudí a ukážou své rozhořčení proti té nelidskosti, která pohltila celou planetu.

Probuďte se, než bude příliš pozdě!

Benazír Bhuttová - varování pro každého z nás

27. 12. 2007 SOTT.net

Bývalá pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová byla zavražděna ve čtvrtek 27 prosince, 2007 v Rávalpindí, tedy ve městě které se nachází poblíž pákistánského hlavního města Islámábádu. Již v říjnu přežila jeden pokus o atentát, dnes byla pod záminkou „sebevražedného útoku” střelena z blízké vzdálenosti do hlavy a do krku.

Shodou okolností (a nebo ne) byl téměř před 29 lety její otec, Zulfikar Bhutto, který byl také premiérem Pákistánu, oběšen ve stejném městě v té době pákistánksým diktátorem generálem Zijáulem Hakem. V roce 2003 byl v Rávalpindi zadržen údajný hlavní organizátor útoků 11. září. Chálid Šajch Muhammad. Důkazy o jeho účasti pocházely hlavně z dnes zničených nahrávech z mučení od CIA. Jak je ten svět malý. Potom by nemělo být překvapením, že i přes to že je dělí celá desetiletí, jsou předčasná úmrtí sl. Bhuttové a jejího otce, tedy v kontextu ameríčany řízené války proti teroru, neoddělitelně spojeny. Stopy patokratů jsou všude.

Arogantní říše

Abychom mohli celkově porozumět silám, které tvarovaly náš současný svět a které jej dohnaly až k socio-politické propasti, nad kterou v současné době stojí, není možné mluvit o „Americe”, nebo dokonce o „americké vládě”, ve smyslu jedné izolované země a skupiny politických vůdců. Dnešní Amerika je již dlouhou dobu velmi dobře zaběhnutou říší, jejíž síla moci sahá daleko za Washington D.C. Tato říše má základny v alespoň 121 ze 187 zemí světa a ekonomický vliv jehož dopad je globální, proto „Amerika” současnosti je tedy spíše světovým fenoménem než jen jednou západní zemí.

Jako během posledních 100 let u desítek podobných případů po celém světě, by se sesazení demokraticky zvoleného Zulfikara Bhutta v roce 1977, a jeho vražda o 18 měsíců později, nemohlo být provedeno bez podpory tehdejší americké vlády a CIA. Tehdejší generální prokurátor, a hlasitý kritik zahraniční politiky Ramsey Clark, se pokoušel přímo změnit trest Zulfikara Bhutta, ačkoli mu bylo nakonec generálem Hakem zabráněno jej zastupovat u soudu. Clark poukazoval na přímou účast CIA:

„podobnosti ohledně inscenování nepokojů v Chile (kde v roce 1973 pomáhala CIA svrhnout prezidenta Salvadora Allendeho) a v Pákistánu [v roce 1977] jde tu o víc než jen podobnost.”

Geostrategie

Až do roku 1989 a „pádu” sovětského Ruska, seděl Pákistán na jižní hranici Ruska a představoval pro něj jedinou přístupovou cestu k teplým obchodním vodám Perského zálivu. Ze strategického pohledu, a v contextu „studené války”, bylo zcela jasné a dávalo to smysl, že se americká říše pokusí rozšířit svůj globální vliv a ve stejnou dobu uštědří závažnou ekonomickou ránu Rusku. Jak Pákistán tak i sousední Afghánistán byly proto přímým terčem americké říše.

Problém, který Zulfikar Bhutto představoval, byl ideologický. On, jako všichni opravdu lidští političtí vůdci, nebyl nakloněn tomu, aby se pákistánský lid stal krmivem pro nelítostný postup americké říše. Bhutto ve svém projevu z října roku 1966 prohlásil: „Islám je naše víra, demokracie je naše politika, socialismus je naše ekonomie. Veškerou moc do rukou lidu.”

V rámci plánu americké říše pro jižní Asii, (který zahrnoval dlouhodobý plán vytvořit budoucí falešný „střet civilizací mezi Islámem a „křesťanským západem”) Bhuttovi nemohlo být dovoleno, aby zřídil převážně sekulární, socialistický Pákistán a tudíž musel jednoduše zmizet. A vskutku, během uplynulých 60. let neměl jakýkoliv vůdce muslimské země šanci, pokud buď přirozeně neiklinoval k fašismu, nebo nebyl přípraven se sklonit před americkou říší.

„Islamizace”

Generálovi Zijáulovi byla následně dodána potřebná asistence a podpora od představitelů americké říše, aby se cítil sebevědomě pro vytlačenní Bhutta z úřadu a jeho pozdější oběšení na základě smyšleného obvinění z korupce. Poté se Zijául dal do budování přísného islámského zákoníku a brutálního trestního zákona. Zijául změníl postih za ničení majetku z pokuty, nebo vězení (nebo oboje), na amputaci pravé ruky provinilce. Za loupež zaplatil provinilec pravou rukou a levou nohou. Novým trestem za něveru bylo bičování (100 ran) jak pro muže, tak i pro ženu, pokud nebyli v manželském svazku, a pokud byli, pak byl viník ukamenován. Dále Zijául rozhodoval o povýšení vojenských důstojníků na základě míry jejich náboženské oddanosti. Korán a další náboženské materiály se stávají povinnou četbou v armádních výcvikových kurzech, a podle novinářky Kathy Gannonové „Začala radikální islámská ideologie prostupovat armádu a vliv nejextrémnějších skupin se vplížil do armády.” BBC také potrdila, že Zijáulem vyhlášené „islamizační” postupy vytvořily uvnitř Pákistánu „kulturu džihádu”, která trvá do dnešního dne. A to vše bylo orazítkováno tou „největší demokracií na světě”.

Generál Zijául také založil desítky tisíc madrasů, nebo též náboženských internátních škol, tedy ty samé madrasy, které zmiňoval Donald Rumsfeld když prohlásil:

„Daří se nám každý den pochytat, zabít nebo odradit a odstrašit víc teroristů, než kolik jich proti nám verbují, trénují a rozmisťují madrasy a radikální duchovní?”

Brzo nato(1979-80) začaly přitékat velké obnosy amerických dolarů do truhlic dobrého generála a Zijául si byl dobře vědom své pozice u kormidla. Jakou cenu byla americká říše ochotna zaplatit za jeho geo-strategicky položenou zemi? Když mu byl prezidentem Jimmy Carterem nabídnut $400 milionový balík „pomoci”, Zijául se ušklíbl a řekl „pakatel.” [v angličtině peanuts - buráky...pozn.překl.] (Carter totiž býval farmářem buráků).

Svržení demokracie

Nakonec americká říše nastrkala Zijáulovi miliardy $ pod podmínkou, že většinu použije na financování party feudálních válečníků, známých jako Taliban, nacházejících se za hranicí v Afghánistánu. Víte, Afghánistán se poslední dobou vydal špatným směrem, stejně tak jako se to stalo v případě Pákistánu pod Bhuttovým vedením. V roce 1973 vyhlásil Dr. Muhammad Dáúd novou Afghánskou republiku, kdy došlo v nekrvavém coup d'etat ke svržení vlády krále Záhira Šáha. Dáúd byl extremně konzervativní a vládl jako absolutní diktátor. Jako odpověď na despotickou politiku nového režimu, byla založena Lidová demokratická strana Afghánistánu, LDSA, ale v roce 1978 Dáúd přikázal zatčení téměř celého vedení LDSA.

Pokrokové masy v Kábulu chápali zatýkání jako pokus o zničení LDSA, stejně tak jako to bylo v roce 1973 v Chile v případě vojenské junty a jejího tažení proti stranám pracujících (s podporou USA). Vzpoura nižších hodností armády osvobodila oblíbeného vůdce strany, Nur Mohammada Tarakiho. V průběhu jednoho dne byl svržen Dáúd a byla vyhlášena revoluční vláda v čele s Tarakim.

Z tzv. „casebook" CIA o Afghánistánu: Před revolucí vlastnilo 5 procent afghánských venkovských vlastníků půdy více než 45 procent orné půdy. Třetina venkovského obyvatelstva byli dělníci bez půdy, zemědělští pachtýři nebo nájemníci.

Dluhy vůči hospodářům a vůči věřitelům „byly běžnou součástí venkovského života”. Zadlužený farmář musel každý rok odevzdat svému věřiteli více než plovinu své úrody.

„Poté co se LDSA chopila moci, začala rychle konat a odstranila jak nepoměry ve vlastnictví půdy tak i lichvu.” Revoluční dekret číslo šest zrušil hypotékové dluhy zemědělských dělníků, najemníků a malých vlastníků půdy.

Revoluční režim zavedl rozsáhlé programy gramotnosti, které byly zaměřené
obzvlášť na ženy. Tiskly se knihy v mnoha jazycích – darijštině, paštunštině, uzbečtině, turečtině, balušištině. „Vláda vyškolila mnohem více učitelů, vybudovala další školy a školky, a dále zavedla centra pro sirotky” stojí ve studii této země.

Před revolucí dosahovala negramotnost u žen 96.3 procent. Negramotnot u obou pohlaví na venkově dostahovala 90.5 procent .

Do roku 1985 došlo k růstu nemocnišních lůžek o 80 procent. Vláda zavedla mobilní zdravotnické jednotky a oddíly žen a mladých lidí, které vyrážely do nedostatečně rozvinutého venkova, aby poprvé zajistily zdravotní služby rolníkům.

Mezi první dekrety tohoto revolučního režimu patřil zákaz stanovovat cenu za nevěstu a ženám poskytl svobodu rozhodnout se pro sňatek. „V minulosti byly role pohlaví, spolu s postavením žen ve společnosti, svázány s majetkovými vztahy. Ženy a děti bývaly zahrnuty mezi majetek a patřily muži.“

V době před revolucí, pokud v průběhu svatební noci nevěsta neprojevovala známky pannenství, mohla být zavražděna jejím otcem a/nebo bratry.

Po revoluci mohly mladé ženy ve městech, kde měla nová vláda silnou autoritu, strhnout závoj, volně vycházet na veřejnost, navštěvovat školu nebo si sehnat zaměstnání. Ženy se organizovaly v afghánské demokratické organizaci pro ženy, která byla založena v roce 1965 Dr. Anahitou Ratebzadovou.

Revoluce, spolu se založením socialistické vlády pod vedením Tarakiho, byla výzvou starému fundamentalistickému islámskému řádu. Afghánistán se pomalu proměňoval v pokrokovou a liberální zemi, kde v podstatě sekulární vláda zajišťovala rovné právo pro každého.

Jak jsem již řekl, Afghánistán se 'vydal špatným směrem' z pohledu říše a byl spravován socialistickou, sekulární (čtěte 'komunistickou') vládou. Něco se s tím muselo udělat. Proto CIA začala dávat dohromady žoldáckou armádu, verbovat feudální afghánské válečníky a jejich služebnictvo pro „svatou válku” proti „komunistům”, kteří osvobodili „jejich” ženy a „jejich” rolníky.

Navnadění „Komančů”

Ale americká říše byla vždy nedočkavá, neboť chtěla dosáhnout co největších zisků, a proto spolu s nápravením sílící politické 'anomálie' v Afghánistánu, zde byla možnost to těm komančům 'pořádně natřít'.

Zbigniew Brzezinski sloužil mezi lety 1977 až 1981 jako americký poradce pro národní bezpečnost u Jimmyho Cartera. V rozhovoru pro „Le Nouvel Observateur" z ledna 15-21, 1998, str.76 nám praví:

Brzezinski: Podle oficiální verze historie začala pomoc od CIA pro mudžáhidy během roku 1980, to jest poté co sovětská armáda dne 24. 12. 1979 vstoupila do Afghánistánu. Ale skutečnost je úplně jiná a byla přísně utajovaná až do této chvíle. Ve skutečnosti to bylo dne 3. června 1979, kdy prezident Carter podepsal první příkaz pro tajnou pomoc odpůrcům pro-sovětského režimu v Kábulu. A v ten samý den jsem prezidentovi napsal nótu, ve které jsem mu vysvětlil, že podle mého mínění tato pomoc způsobí intervenci sovětské armády.

Tímto „pro-sovětským režimem“ který je zde zmiňován, byla myšlena socialistická vláda Tarikiho, která hájila práva žen a vzdělání pro každého.

Dotaz: Navzdory tomuto riziku jste podpořil tuto tajnou pomoc? Nebo vy sám jste si možná přál, aby Sověti vstoupili do války a směřoval jste k jejich vyprovokování?

Brzezinski: Není to zcela tak. Netlačili jsme Rusy aby zasáhli, ale vědomě jsme zvýšili pravděpodobnost že se tak stane.

Faktem je, že Rusové byli nalákání do Afhánistánu aby zde zakročili a to kvůli již dříve zmiňované finanční pomoci a zbraním, které USA dodávaly feudálním válečníkům, kteří usilovali o svržení socialistické vlády Tarakiho – tedy vlády toho, který začal reformovat a otevírat afghánskou společnost.

Dotaz: Když tedy Sověti ospravedlňovali svoji intervenci tvzením, že míní zakročit proti tajnému zapojení Spojených států v Afghánistánu, lidé jim nevěřili. Přesto se toto tvzení zakládalo na pravdě. Vy dnes ničeho nelitujete?

Brzezinski: Litovat čeho? Myšlenka této tajné operace byla skvělá. Její účinek byl takový, že zatáhla Rusy do afghánské pasti a vy chcete abych toho litoval? Ten den, kdy Sověti formálně překročili hranice, jsem napsal prezidentovi Carterovi v tom smyslu že: Nyní před sebou máme možnost dát SSSR jeho válku ve Vietnamu. A skutečně, po dobu téměř 10 let musela Moskva vést válku, kterou vláda nemohla obhájit, tedy konflikt který způsobil úpadek morálky a nakonec rozpad sovětského impéria.

Otázka: A nelitujete ani toho, že jste podporovali islámské fundamentalisty, že jste dali zbraně a podporu budoucím teroristům?

Brzezinski: Co má větší význam pro historii světa? Taliban nebo zhroucení sovětského impéria? Nějací roznícení mohamedáni, nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?

Tak tady to máte. Americká říše je v současné době zapojena v nekončící „válce proti terorismu” proti „nějakým roznícení mohamedánům” v roli protivníka, která říše sama „roznítila”.

Drogy pro svět

Ale dále tu byla kořist pro říši na kterou se nesmělo zapomenout. Afghánistán byl díky pomoci prezidenta Zijáula považován za zemi, která se výborně hodí pro produkci ohromného množství opia, kdy říše využije výnosy z jeho prodeje pro financování svého postupu a ve stejnou dobu bude moci zaplavit narkotiky populační centra a zapracovat na menším „sociálním inženýrství” (dobrým příkladem jsou černošské městské čtvrti)

Tajné zásilky zbraní od CIA byly dopravovány do táborů rebelů pákistánskou armádou a pákistánskou tajnou službou, které byly umístěny v severo-západní pohraniční provincii nedaleko Afghánské hranice. Guvernér provincie, generálporučík Fazle Haq, kterého autor Alfred McCoy označuje, co do významu pro prezidenta Zijáula Haka, za jeho „nejblížšího důvěrníka a de facto absolutního vůdce bojovníků mudžahidů”, povolil postavit stovky heroinových továren ve své provincii. Začátky sahají do roku 1982, kdy nákladní vozy pákistánské armády, které vozily zbraně CIA z Karáčí (Pákistánu), dorazily do Haqovi provincie, aby se následně vrátily s naloženým heroinem, chráněným před policejní prohlídkou dokumenty pákistánské tajné služby (ISI). Od roku 1982 vedl Interpol na Haqa složku, kde figuroval jako mezinárodní obchodník s drogami, nehledě na jeho napojení na CIA. Přestože se jeho pověst stále zhoršovala, američtí politici kteří přijeli na návštěvu do Pákistánu, jako například ředitel CIA William Casey a více prezident George H. W. Bush, se s ním i nadále sházeli. Haq poté přesunoval své drogové peníze skrz zločineckou banku Bank of Credit and Commerce International (BCCI). Vysoce postavený americký veřejný činitel později uvedl, že Haq „byl náš muž… každý věděl, že Hak současně řídil obchod s drogami” a že „BCCI do toho byla zcela zapletena” .

Jak evropská, tak i pákistánská policie si stěžovaly, že vyšetřování pašovaní heroinu v této provincii byly „rušeny z nejvyšších míst“. V roce 1989, tedy krátce poté co Benazí Bhuttová převzala moc jako nový vůdce Pákistánu, zatkla pákistánská policie Haqa a obvinila jej z vraždy. Haq, který byl v této době již považován za multimiliardáře, byl zastřelen a zabit v roce 1991 před tím, než mohl být postaven před soud. Dokonce i prezident Zijául byl zapletený do obchodu s drogami. Vyšetřování norské vlády z roku 1985 vedlo k zatčení pákistánského drogového obchodníka, který byl jenom náhodou osobním finančním poradcem prezidenta Zijáula. Poté co byl zatčen, byly v jeho aktovce nalezeny Zijáulovy osobní bankovní záznamy.

Ozvěny 9/11

Washington utratil každý rok miliardy dolarů na financování své ruské války v zastoupení, kde jako loutka pro válečníky (a publikum na západě) sloužil Usáma bin Ládin, syn z prestižní a bohaté saudské rodiny, která měla blízké kontakty se saudskou královskou rodinou. Během toho všeho byl generál Zijául, muž sloužící americké říši, zaúkolován aby dohlédl na vyplácení peněz, zbraní a výrobu heroinu. Po porážce Sovětů, kdy byl Afghánistán v rukou ultrakonzervativních talibanských válečných pánů, a Pákistán politicky a ekonomicky ožebračen pod tlakem vojenské diktatury podporované Američany, si americká říše zajistila jak laboratoř, ze které bylo možné zinscenovat „islámskou teroristickou hrozbu“, ale zároveň i jeviště na kterém mohla vést válku proti této hrozbě.

Je zajímavé, že Zijául zemřel při podivné letecké nehodě v srpnu 1988. Krátce po hladkém startu ztratila řídící věž spojení s letadlem a očití svědkové hlásily, že letadlo letělo podivným způsobem. Letadlo začalo padat střemhlav a po nárazu na zem došlo k vybuch, který zabil jak generála Zijáula, tak i několik dalších vysoce postavených armádních generálů, ale i amerického velvyslance pro Pákistán, Arnolda Raphela a generála Herberta Wassonma, který byl hlavním vojenským attaché v Islámabádu. Je tu mnoho důvodů proč je vysoce nepravděpodobné, nehledě na to že tu bylo mnoho lidí, kteří chtěly Zijáula mrtvého, že Zijáulova havárie nebyla náhodná. Několik konspiračních teorií bylo navrhnuto, mezi nimiž je nejzajímavější ta která tvrdí, že to byl izraelský Mosad který způsobil pád latadla. Barbara Crossettová, která v letech 1988 až 1991 působila jako šéfka ústředí New York Times v jižní Asii, měla v roce 1988 rozhovor s Johnem Gunther Deanem, americkým velvyslancem pro Indii.

Dean prohlásil, že Izrael chtěl zabránit, aby Pákistán získal jaderné zbraně a naléhal na americký Kongress, aby vyšetřil izraelsko-indickou spojku. Jeho odměna za to, že řekl co si myslel, bylo obvinění z duševní nerovnováhy a následné 6 týdenní odsunutí do Švýcarska, aby si mohl odpočinout předtím, než byl vyzván k odstoupení. Nejzajímavěší ze všeho je však způsob, díky němuž se letadlo zřítilo. Podle úřední pákistánské zprávy z vyšetřování, byly v troskách nalezeny stopy chemikálií, z nichž většina byla zahrabána v písečné zemi, nebo byly nalezeny roztroušené po celém prostoru kolem místa dopadu. Tyto chemikálie byly, podle pákistánců, fosfor, chlór, draslík, antimon a erytritol dusičitý (pentaaerythritol tetranitrate). Konkrétně byl v troskách na semenech a slupkách manga nalezen fosfor. Před odletem bylo do letedla naloženo několik beden s mangem a tudíž musel být k ovoci přidán oslabující, možná i smrtící, plyn. Pákistánský analytik Khalid Hasan, který v roce 2004 psal pro nezávislé pákistánské noviny „Friday Times“, prohlásil že šlo o plyn VX. Velvyslanec Dean tvrdí, že i jemu bylo v Novém Dillí taktéž řečeno, že se na palubě nacházel plyn VX. Ti, kteří četli naši knihu 911: The Ultimate Truth ihned pochopí, proč je možnost, že se Izrael podílel na použí smrtelného plynu k zapříčinění havárie osobního letadla, obzvlášť zajímavá.

Benazír

V roce 1977, v křehkém věku 24 let, se Benazír Bhuttová ocitla v domácím vězením poté, co byl generálem Zijáulem uvězněn její otec. V roce 1984 jí bylo dovoleno vycestovat z Pákistánu do Británie, kde z exilu vedla stranu svého otce, Pákistánskou lidovou stranu (PLS). Později se stala první a nejmladší ženou premiérkou v Pákistáná, a současně první mezi islámskými zeměmi, když, mezi lety 1988-1990 a opět mezi lety 1993-1996, stála v čele vlády. V obou případech byla vyhnána smyšleným obviněním ze strany těch samých Paňdžábských elit a mocných faudálních rodin, které vzdorovaly jejímu otci a které zabránily oběma uskutečnit reformní, sekulární změny které si pákistánský lid tak přál.

Během své kariéry se mladá a okouzlující Benazír úspěšně a správně prezentovala jako osvěžující protiklad převážně muži ovládanému politickému zřízení. V roce 1998 odešla Benazír do dobrovolného exilu v Dubaji, kde setrvala až do 18. řijna 2007 kdy se vrátila do Pákistánu, poté co se jí podařilo dosáhnout vzájemné dohody se CIA řízeným prezidentem Mušarafem, který převzal moc během vojenského převratu v roce 1999. Dle podmínek dohody s Mušarafem, jí byla udělena milost a veškerá (vymyšlená) obvinění z korupce byly stáhnuty. Od momentu kdy byl příkaz na její vyhoštění stažen, vedla Benazír silnou kampaň pro PLS a obecně se očekávalo, že bude v nadcházejících všeobecných volbách tvrdou konkurentkou pro CIA dosazeného diktátora Mušarafa.

18. října 2007 během cesty na shromáždění v Karáčí došlo ke dvěma výbuchům, ke kterým došlo krátce poté, co Bhuttová přistála a opustila mezinárodní letiště Jinnah. Ona sama nebyla zraněna, ale výbuchy, o kterých se později tvrdilo že byly dílem údajného sebevražedného útoku, zabily 136 lidí a zranily 450. Navzdory jasnému nebezpečí které jí ohrožovalo na životě a přicházelo od těch, kteří by z její smrti získali nejvice, tedy i pákistánský diktátor a loutka CIA Mušaraf, a přestože tu je mnoho dalších, zůstala Benazír věrná své víře, že politická vůdčí role se odvozuje od služby obyčejným lidem tohoto světa. Trvala i nadále na tom, že bude cestovat na veřejná shromáždění po celé zemi. Nedávno uvedla:

„Rozhodla jsem se neschovávat se doma, čímž bych se stala doslova vězněm,“ napsala Bhuttová. „Navštívila jsem svoji rodnou vesnici Lurkana, abych se mohla pomodlit na hrobě svého otce. Všude kolem mě se v záchvatu radosti shlukovali lidé. Cítím pokoru ve světle jejich lásky a důvěry.“

Ale ve světě jako je ten náš, kde láska a důvěra jsou stále častěji napadány ze všch stran temnotou, která se snaží pomocí násilí uhasit veškeré vznešené ideály, by se z jednoho pohledu dalo říci, že Benazír se svou odvahou příliš riskovala. Avšak z jiného pohledu je možné, že její oběť zažehne spravedlivý hněv v milionech lidí, který bude schopen zastavit temnotu, která hrozí pohltit každého z nás. Jednu věc lze ale říci s jistotou a to že Benazír se postavila čelem a s otevřenýma očima proti psychopatické hrozbě, která stála proti její vlastní budoucnosti a která stojí proti budoucnosti celého lidstva. Po prvním říjnovém pokusu na její život prohlásila:

„Krátce poté se na mě státní orgány obrátily s prosbou, abych necestovala v autech s kouřovými skly – která mě chránila před identifikací ze strany teroristů – nebo abych necestovala se soukromou ozbrojenou ochrankou. Poté co byl snížen počet policistů před mým domem v Karáčí, a to i přesto že mi bylo řečeno, že další plány na atentát jsou na obzor, jsem začala pociťovat že se síť kolem mě začala utahovat.“

Když vůdce strany PLS oznamoval její smrt, pákistánci ihned věděli kde hledat viníky, zatímco se dali do vykřikování „Mušaraf je pes“. Nezapomínejme ale, kdo jsou jeho pánové.

Benázir Bhuttová zemřela jako obětní beránek, ale také jako ostré varování toho, co mají naši vůdci pro nás pro všechny připravené. Konečný součet je následující: probuďte se, než bude příliš pozdě.