Transmarginální inhibice

Laura Knight-Jadczyk
Sott.net

Páni! Už to jsou skoro tři týdny, co jsem něco napsala na mém blogu nebo SOTTu! Jak ten čas letí! Ale to neznamená, že jsem nic nepsala, právě naopak. Nejenže pracuji na výzkumu pro moji další knihu, „Mojžíšovy rohy“, ale zároveň jsem pracovala na našem projektu Cassiopedia. Po dokončení posledního hesla o Transmarginální inhibici, kterou zkoumal Ivan Pavlov, jsem došla k závěru, že je to dostatečně důležité téma, abych mu věnovala větší pozornost.

Pavlov prokázal, že když transmarginální inhibice začala převládat, projevil se stav podobný hysterii. Ve stavech strachu a vzrušení běžně rozumní lidé přijmou ty nejnepravděpodobnější návrhy.

Myslím si, že až si přečtete tyto informace, budete se mnou souhlasit, že se jedná o proces, který je již velmi dlouho používán na světovou veřejnost, s vrcholem vyvolávání stresu během 11. září 2001. Dále pochopíte, proč bylo možné oklamat takový velký počet lidí.  (Mimochodem podrobné informace tohoto druhu na podobná témata na Wikipedii nenajdete!)

Transmarginální inhibice

Transmarginální inhibice, nebo TMI, je reakce organismu na ohromující podněty. Je ironií, že populární zkratka TMI [too much information, pozn. překl.] znamená příliš mnoho informací, což může být častým prvkem transmarginální inhibice v dnešní kultuře.

Výzkum

Ivan Pavlov popsal podrobnosti TMI ve své práci o podmiňování zvířat prostřednictvím různých podnětů, včetně bolesti. (Není pravda, jak se často uvádí, že veškerá Pavlovova práce byla o vyvolávání reakcí na bolest.)

Pavlov zjistil, že se úroveň tolerance organizmu na různé podněty významně lišila a odvíjela se podle zásadních rozdílů v temperamentu. Poznamenal, „že nejzákladnější zděděný rozdíl mezi lidmi je, jak rychle dosáhli tohoto bodu kolapsu a že ti, kteří rychle kolabují, mají zásadně rozdílný typ nervové soustavy.“ [1] To ho vedlo k zaměření větší pozornosti na nutnost klasifikovat subjekty podle jejich zděděné konstituce předtím, než došlo k aplikování experimentálního podmiňování. Nejen že psi reagovali na podmiňování rozdílně na základě jejich temperamentu - když se pes pod tlakem zhroutil, jeho léčba závisela na jeho konstitučním typu. Pavlov například potvrdil, že sedativa byla velmi užitečná při obnově stability nervů u psa, který byl zlomen, ale jeden typ může vyžadovat 5 až 8 krát více léků, než je třeba u jiného typu, i když tělesná hmotnost byla naprosto shodná.

Čtyři temperamenty

Pavlov byl přesvědčen, na základě empirických důkazů nashromážděných během více než třicetiletého výzkumu, o myšlence čtyř základních temperamentů. Poznamenal, že se tyto temperamenty značně přiblížují k typologii podle Hippokrata. I když se u Pavlovových psů objevovaly různé směsi základních temperamentních vzorců, mohly být takto rozlišeny namísto vytváření nové kategorie.

První typ odpovídal Hippocratově typu „cholerik“, který Pavlov nazval „silně vzrušivý.“ Druhý typ „sangvinik“, který Pavlov nazval „živý“, se vztahoval na psy s vyváženějším temperamentem. Normální reakce na navozené stresy nebo konfliktní situace u těchto dvou typů,  spočívaly ve zvýšeném vzrušení a agresivnějším chování, ale zde veškerá podobnost končila. „Silně vzrušivý“, nebo cholerický typ, byl tak divoký, že se zcela vymkl kontrole, na rozdíl od „sangvinického“ typu, který se nadále chovat účelně a s řízenými reakcemi.

Flegmatický typ Pavlov nazval „vyrovnaný, poklidný“, a melancholik byl nazýván „slabý inhibiční“ typ. U těchto dvou typů se navozené stresy a konfliktní situace setkaly s větší pasivitou, neboli „inhibicí“, spíše než s agresí. U „slabého inhibičního“ typu, neboli melancholika, bylo jeho konstituční tendencí reagovat na obavy a konflikty pasivitou a vyhýbání se napětí. Jakýkoliv silný experimentální stres, uvalený na nervový systém takového psa, měl za následek navození stavu mozkové inhibice a „ochrnutí strachem.“

Pavlov zjistil, že pokud jsou ostatní tři typy vystaveny většímu tlaku, který nejsou schopny zvládnout běžnými prostředky, také se nakonec dostanou do stavu mozkové inhibice podobné stavu, do kterého se velmi rychle dostal melancholický/slabý inhibiční typ. Považoval to za ochranný mechanizmus, který je obvykle využívaný mozkem v případě, když je tlačen za hranici odolnosti. „Slabý inhibiční“ typ byl výjimkou mezi ostatními třemi typy: tento druh psa přešel do stavu inhibice chránící mozek mnohem rychleji a v průběhu reagování na menší stresy. Důležitým zjištěním bylo, samozřejmě, že čtyři základní povahy reagovaly odlišně na různé úrovně stresu a to jak před, během a po experimentech, kdy nejdůležitějším údajem je, že slabý inhibiční typ byl obzvlášť citlivý.

Pokud jde o slabý inhibiční typ, Pavlov vypozoroval že ačkoliv je základní temperamentní vzor dědičný, každý pes byl od narození podmíněn různorodými vlivy životního prostředí, které mohou vytvářet dlouhodobé inhibiční vzorce chování během určitých stresů. Z tohoto důvodu bude konečný vzorec chování jakéhokoliv daného psa záviset jak na jeho vlastní konstituci, stejně jako na specifických vzorcích chování, navozených předchozími stresy ze životního prostředí. [2]

Ultrahraniční reakce 

 

Později když Pavlov začal experimentálně uplatňoval své objevy o psech na lidskou psychologii, opatrně zaznamenával co se stalo, když byla vyšší nervová soustava psa zatížena nad hranici normální reakce a porovnával tyto stavy ke klinickým zprávám o různých druzích duševních zhroucení u lidí. Zjistil, že závažnější a delší stresy mohly být aplikovány na psy typu „živý“ nebo „vyrovnaný poklidný“, aniž by došlo k jejich zhroucení, než u typů „silně vzrušivý“ a slabý inhibiční“.

Vědění a svoboda: protilék proti rostoucímu fašismu

Laura Knight-Jadczyk 
Sott.net

 

Nenávidí nás kvůli naší svobodě

Vážení čtenáři a kritici,

Je na čase si trochu popovídat o tom, co se děje tady na naší planetě, našem domově, naší překrásné modré, zelené a zlaté kuličce, která se točí napříč sametovou temnotou vesmíru, spolu s bratrskými a sesterskými planetami, a její rodičovskou hvězdou: naším sluncem, které nám dává život. Krásný obraz, že? Téměř poetický. No, veškeré ty komplikované věci, které se podílejí na daru života, se v současnosti zdají být v ohrožení, tím nejzajímavějším evolučním vývojovým stupněm: homo schizoidius.

Každý z nás ví, že v našem světě něco není v pořádku. Jenom zvažte hysterii, která se šíří jako mor. Nejnověji tu byl francouzský učitel, který se sám pobodal a tvrdil, že šlo o teroristický útok. Po zatčení byl poslán na psychiatrické oddělení. Jednalo se o chlapíka, který dvacet let učil a ovlivňoval děti! Potom tu byl absolutní vrchol: servírka v baru zavolala policii poté, co si spletla stojan na mikrofon s pistolí! Člen kapely jej nesl dovnitř během přípravy na vystoupení! Ulice byly uzavřeny, dorazila zásahová jednotka a lidé mohli být zabiti – včetně zmiňované servírky, kdyby se jen na chvíli zastavila a zamyslela. Kolik lidí v poslední době zavolalo policii, aby jim pomohla vyřešit situaci, aby nakonec došlo k zabití jejich blízkých, nebo dokonce k zastřelení jich samotných? Pokud má ta servírka tak málo zdravého rozumu, je jisté, že by se neměla rozmnožovat a plodit.

Ale tyto dva incidenty jsou pouze součástí stovek dalších, během posledního desetiletí, od doby, kdy vznikla a byla vystupňována hysterie 11. září. Stačí, když si zpětně projdete naší sekci „dítě společnosti“, abyste si udělali dobrou představu o tom, kterým směrem se věci ubírají. Napadlo by nás v minulosti, že budeme mít vojenskou policii? V našich ulicích? V našich školách? Která bude zatýkat a týrat naše děti? Naše seniory? Naše mentálně postižené přátele nebo příbuzné? Napadlo nás, že budeme dávat prášky naším dětem, protože jsou normálními dětmi? Že se naši vysokoškoláci zadluží na celý život, aby mohli získat vzdělání? Že se naše vláda bude násilně vměšovat do záležitostí jiných zemí, čímž vytvoří miliony uprchlíků, kteří nemají kam jít? Že činy naší vlády vyvolají proti nám celosvětově tolik nenávisti, že naše životy jsou ohroženy v našich vlastních domech? Alespoň to poslední platí podle našich vládních politiků: jsme ohroženi v našich domovech kvůli „radikálním teroristům“. Potíž je v tom, že více lidí je podle všeho zabito státní polovojenskou policií, která se zdá být stejně tak zhysterizovaná a ve stojanech na mikrofon vidí pistole a běžné lidi a domácí zvířata jako nepřítele. Napadlo nás někdy, že dovolíme, aby k podobným věcem došlo? Že budeme vůbec žádat, aby taková drtivá síla byla použita proti nám, protože se tak moc bojíme někoho jiného? Je vůbec nutné, abych vyjmenovala jednotlivé případy? Možná pokud jste nečetli SOTT.net, tak si toho nejste vědomi, ale pokud čtete, tak určitě jste, protože my podobné věci archivujeme.

Podle nedávného průzkumu si téměř 80 procent Američanů myslí, že teroristický útok je „velmi nebo trochu pravděpodobný, v následujících několika měsících.“ Američané se nyní podle všeho začínají shodovat také v tom, že 70 procent nyní označuje teroristickou skupinu ISIL za velkou hrozbu  americké bezpečnosti a domnívá se, že boj proti této skupině postupuje špatně.

Dále jsme svědky, že sociální sítě se od povrchností zaměřují na vážná témata. Pokud se v odkazu na článek podíváte na seznam nejdiskutovanějších témat v roce 2015 uvidíte, že terorismus vede pole 6 ku 4. Autorka tohoto článku se domnívá, že se lidé „probouzejí“ a uvědomují si, že „elity za volantem jsou opilé a místo aby zpomalovali tak zrychlují“. Ale je tomu skutečně tak? Nevypadá to spíš, že sociální sítě jsou používány k šíření strachu, nebo že vystrašení lidé šíří svůj stav každému jejich kontaktu?

Mezitím Dan Sanchez upozorňuje na to, co je očividné: