Kulturní válka v Kanadě: „Učíme studenty vysokých škol lži“ - rozhovor s Dr. Jordanem Petersonem

(Image: Marta Iwanek)

NA SEVERU komentář: Úvod a pozadí tohoto článku

Jordan Peterson je kanadský klinický psycholog a profesor psychologie na Torontské univerzitě. Mezi oblasti jeho výzkumu patří sebeklam, mytologie, náboženství, příběhy, neurologie, osobnost, klam, tvořivost, inteligence a motivace.

V září 2016 Peterson publikoval první video z třídílného přednáškového seriálu o politické korektnosti. Ve videu se ohrazuje proti zákonu Bill C-16, který schválila kanadská vláda, a který navrhuje zakázat obtěžování a diskriminaci na základě genderové identity a genderového projevu podle kanadského zákona o lidských právech a trestního zákoníku. Jeho námitky proti návrhu zákona se netýkaly právní debaty diskriminace LGBT, nýbrž dopadů na svobodu projevu na základě pozměňovacích návrhů v C-16 ..., pokud jde o povinnost vyhovět osobě ohledně  formy zvoleného oslovení. Dále argumentoval, že nové změny umožní, aby „zaměstnavatelé a organizace mohly podléhat trestu, pokud některý zaměstnanec nebo spolupracovník řekne něco, co lze vykládat jako ,přímo nebo nepřímoʻ urážlivé.“ Peterson dále tvrdí, že je nezbytné, aby lidé uznali důležitost svobody projevu a především svobodu projevu na univerzitách. [Zdroj]

Peterson veřejně prohlásil, že nebude používat genderově neutrální zájmena, jako je „ze“ nebo „zher“ vynucované některými transsexuály, protože je považuje za „předvoj post-moderní, radikální levicové ideologie.“ Bill C-16  je podle něho „útok na biologii a implicitní útok na myšlenku objektivního světa.“

Proč jsou chytří lidé hloupí

Jonah Lehrer
Thenewyorker.com

["Vím toho tolik, že nevím kde začít"] © James Stevenson

Zde je jednoduchá aritmetická otázka: pálka a míč stojí dolar a deset centů. Pálka stojí o dolar více než míč. Kolik stojí míč?

Drtivá většina lidí reaguje rychle a sebevědomě, a trvají na tom, že míč stojí deset centů. Tato odpověď je jak zřejmá, tak i nesprávná. (Správná odpověď je pět centů za míč a dolar a pět centů za pálku.)

Již více než pět desetiletí si Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny a profesor psychologie na Princetonu, klade otázky podobné této a analyzuje naše odpovědi. Jeho odzbrojujícně jednoduché experimenty zásadně změnily způsob, jakým uvažujeme o myšlení. Zatímco filozofové, ekonomové a sociální vědci celá staletí předpokládali, že lidské bytosti jsou racionální bytosti - rozum byl náš prométheovský dar - Kahneman a jeho vědecký partner, zesnulý Amos Tversky, prokázali, že nejsme zdaleka tak racionální, jak bysme chtěli věřit.

Politická kognitivní disonance a psychologie měkkého otroctví

Gary Z. McGee
Waking Times

„Je-li veřejnost vystresovaná a zmatená, potom se velká lež prohlašovaná opakovaně a bez odporu, může stát uznávanou pravdou.“ ~ George Orwell

Pojem otroctví je jedním z těch konceptů, u kterého je tendence  bavit se o něm černobílým způsobem. Ale otroctví je vše, jen ne černobílé. Existuje mnoho odstínů šedi, které mají lidé tendenci opomíjet, obvykle z lhostejnosti, ale také z neznalosti nebo vyhýbání se myšlence tím, že se označkuje „prostě to tak je“. Bylo to vyhýbání v dobách tvrdého otroctví a je to vyhýbání i teď, v této době měkkého otroctví.

Jde o následující věc: tvrdé otroctví je neskrývané, je zjevné a očividné. Nic není skryté. Je velmi zřejmé kdo je otrok a kdo pán. Měkké otroctví, na druhé straně, je skryté. Není zjevné ani očividné. Vše je skryto za pohodlím, apatií, bezpečností, vymožeností, lhostejností a iluzí svobody. Není jasné kdo je otrok a kdo pán, což obvykle zakrývá nezdravá hierarchie, která vede k veřejné zmatenosti mezi autoritou založenou na strachu a autoritou základající se na svobodném a transparentním vedení, což může vést k politické kognitivní disonanci a ubohému postoji: „prostě to tak je.“ 

Novoroční dopis světu od profesora Jordana Petersona

Jordan B. Peterson
Jordanbpeterson.com

Milý světe:

Dne 16. ledna, budu mluvit se Samem Harrisem, v jeho podcastovém vysílání, Probouzení se Samem Harrisem. Dr. Harris je jedním z takzvaných Nových ateistů, kterých jsou čtyři. Stejně jako ti zbývající tři Christopher Hitchens, Dan Dennett a Richard Dawkins – se kterým jsem, mimochodem, vždy chtěl obzvlášť diskutovat - Dr. Harris je chytrý chlapík a určitě si nestěžuji, že se místo Dawkinse setkám s ním. Takže si pečlivě připravuji mé argumenty (i když to dělám již celá léta). Konkrétní nápady, o které se s vámi dnes podělím, se mi honily hlavou od okamžiku, kdy jsem se, poněkud neklidně, dnes ráno probudil, takže jsem je diktoval svému synovi, a potom upravil.

Ústředním problémem lidských bytostí není náboženství, jak na tom Noví ateisté trvají. Je to tribalismus [kmenové uspořádání společnosti, pozn. překl.]. Víme to částečně proto, že šimpanzi, naši nejbližší biologičtí příbuzní, válčí, a to nemají náboženství, i když jsou tribalističtí. Tribalismus má také ústřední problém - a není to soutěžení, navzdory tendenci soutěže produkovat, alespoň dočasně, vítěze a poražené. Je to spolupráce, protože spolupráce je to, co nám umožňuje existovat jako ohraničeným skupinám. Skupina je dle definice kolektiv, který je kooperativně na něco zaměřený. Nemůže být zaměřena na nic, protože nic nemůže spojovat. Pouze rozděluje. Tudíž útoky na kolektivní záměr, kvůli jeho tendenci vytvářet tribalismus, pouze rozdělují. Politika identity, která vzniká, když je hlavní účel kritizován nadmíru ničivě, nevyhnutelně vytváří situaci popsanou v příběhu o Babylonské věži: každý se roztříští do primitivních kmenů a hovoří svým vlastním jazykem.

Transmarginální inhibice

Laura Knight-Jadczyk
Sott.net

Páni! Už to jsou skoro tři týdny, co jsem něco napsala na mém blogu nebo SOTTu! Jak ten čas letí! Ale to neznamená, že jsem nic nepsala, právě naopak. Nejenže pracuji na výzkumu pro moji další knihu, „Mojžíšovy rohy“, ale zároveň jsem pracovala na našem projektu Cassiopedia. Po dokončení posledního hesla o Transmarginální inhibici, kterou zkoumal Ivan Pavlov, jsem došla k závěru, že je to dostatečně důležité téma, abych mu věnovala větší pozornost.

Pavlov prokázal, že když transmarginální inhibice začala převládat, projevil se stav podobný hysterii. Ve stavech strachu a vzrušení běžně rozumní lidé přijmou ty nejnepravděpodobnější návrhy.

Myslím si, že až si přečtete tyto informace, budete se mnou souhlasit, že se jedná o proces, který je již velmi dlouho používán na světovou veřejnost, s vrcholem vyvolávání stresu během 11. září 2001. Dále pochopíte, proč bylo možné oklamat takový velký počet lidí.  (Mimochodem podrobné informace tohoto druhu na podobná témata na Wikipedii nenajdete!)

Transmarginální inhibice

Transmarginální inhibice, nebo TMI, je reakce organismu na ohromující podněty. Je ironií, že populární zkratka TMI [too much information, pozn. překl.] znamená příliš mnoho informací, což může být častým prvkem transmarginální inhibice v dnešní kultuře.

Výzkum

Ivan Pavlov popsal podrobnosti TMI ve své práci o podmiňování zvířat prostřednictvím různých podnětů, včetně bolesti. (Není pravda, jak se často uvádí, že veškerá Pavlovova práce byla o vyvolávání reakcí na bolest.)

Pavlov zjistil, že se úroveň tolerance organizmu na různé podněty významně lišila a odvíjela se podle zásadních rozdílů v temperamentu. Poznamenal, „že nejzákladnější zděděný rozdíl mezi lidmi je, jak rychle dosáhli tohoto bodu kolapsu a že ti, kteří rychle kolabují, mají zásadně rozdílný typ nervové soustavy.“ [1] To ho vedlo k zaměření větší pozornosti na nutnost klasifikovat subjekty podle jejich zděděné konstituce předtím, než došlo k aplikování experimentálního podmiňování. Nejen že psi reagovali na podmiňování rozdílně na základě jejich temperamentu - když se pes pod tlakem zhroutil, jeho léčba závisela na jeho konstitučním typu. Pavlov například potvrdil, že sedativa byla velmi užitečná při obnově stability nervů u psa, který byl zlomen, ale jeden typ může vyžadovat 5 až 8 krát více léků, než je třeba u jiného typu, i když tělesná hmotnost byla naprosto shodná.

Čtyři temperamenty

Pavlov byl přesvědčen, na základě empirických důkazů nashromážděných během více než třicetiletého výzkumu, o myšlence čtyř základních temperamentů. Poznamenal, že se tyto temperamenty značně přiblížují k typologii podle Hippokrata. I když se u Pavlovových psů objevovaly různé směsi základních temperamentních vzorců, mohly být takto rozlišeny namísto vytváření nové kategorie.

První typ odpovídal Hippocratově typu „cholerik“, který Pavlov nazval „silně vzrušivý.“ Druhý typ „sangvinik“, který Pavlov nazval „živý“, se vztahoval na psy s vyváženějším temperamentem. Normální reakce na navozené stresy nebo konfliktní situace u těchto dvou typů,  spočívaly ve zvýšeném vzrušení a agresivnějším chování, ale zde veškerá podobnost končila. „Silně vzrušivý“, nebo cholerický typ, byl tak divoký, že se zcela vymkl kontrole, na rozdíl od „sangvinického“ typu, který se nadále chovat účelně a s řízenými reakcemi.

Flegmatický typ Pavlov nazval „vyrovnaný, poklidný“, a melancholik byl nazýván „slabý inhibiční“ typ. U těchto dvou typů se navozené stresy a konfliktní situace setkaly s větší pasivitou, neboli „inhibicí“, spíše než s agresí. U „slabého inhibičního“ typu, neboli melancholika, bylo jeho konstituční tendencí reagovat na obavy a konflikty pasivitou a vyhýbání se napětí. Jakýkoliv silný experimentální stres, uvalený na nervový systém takového psa, měl za následek navození stavu mozkové inhibice a „ochrnutí strachem.“

Pavlov zjistil, že pokud jsou ostatní tři typy vystaveny většímu tlaku, který nejsou schopny zvládnout běžnými prostředky, také se nakonec dostanou do stavu mozkové inhibice podobné stavu, do kterého se velmi rychle dostal melancholický/slabý inhibiční typ. Považoval to za ochranný mechanizmus, který je obvykle využívaný mozkem v případě, když je tlačen za hranici odolnosti. „Slabý inhibiční“ typ byl výjimkou mezi ostatními třemi typy: tento druh psa přešel do stavu inhibice chránící mozek mnohem rychleji a v průběhu reagování na menší stresy. Důležitým zjištěním bylo, samozřejmě, že čtyři základní povahy reagovaly odlišně na různé úrovně stresu a to jak před, během a po experimentech, kdy nejdůležitějším údajem je, že slabý inhibiční typ byl obzvlášť citlivý.

Pokud jde o slabý inhibiční typ, Pavlov vypozoroval že ačkoliv je základní temperamentní vzor dědičný, každý pes byl od narození podmíněn různorodými vlivy životního prostředí, které mohou vytvářet dlouhodobé inhibiční vzorce chování během určitých stresů. Z tohoto důvodu bude konečný vzorec chování jakéhokoliv daného psa záviset jak na jeho vlastní konstituci, stejně jako na specifických vzorcích chování, navozených předchozími stresy ze životního prostředí. [2]

Ultrahraniční reakce 

 

Později když Pavlov začal experimentálně uplatňoval své objevy o psech na lidskou psychologii, opatrně zaznamenával co se stalo, když byla vyšší nervová soustava psa zatížena nad hranici normální reakce a porovnával tyto stavy ke klinickým zprávám o různých druzích duševních zhroucení u lidí. Zjistil, že závažnější a delší stresy mohly být aplikovány na psy typu „živý“ nebo „vyrovnaný poklidný“, aniž by došlo k jejich zhroucení, než u typů „silně vzrušivý“ a slabý inhibiční“.