30 června 2007

Psychopati v New Age

Další pokračování v sérii o psychopatech, tentokrát překlad článku "Psychopaths in the New Age" od The Quantum Future Group.

Psychopati v New Age

V současné době přichází opravdová záplava zpráv od našich čtenářů, ohledně jejich zkušeností s osobami, se kterými přišli do kontaktu v oblastech „alternativního výzkumu“, stejně tak jako v běžných setkáních v jejich životech. Co je však šokující je počet takových osob, které na základě jejich zpráv musí existovat. Neboť nejde jen o příležitostnou událost, ale zdá se že jde téméř o epidemii!

Náš výzkumný tým a internetová skupina se již delší dobu věnují výzkumu a analýze těchto interakcí a charakteristikou a dynamikou a osobnostmi. Náš výzkum nás dovedl k jejich zařazená mezi „Psychopaty.“ Dále se také může jednat o Narcisisty, neboť Narcisismus se jeví být pouhým „aspektem“ psychopata, nebo jeho „mírnější“ projev. Dalo by se říci, že Narcisista je „zahradním druhem psychopata“ který, díky jeho nebo jejímu „společenskému naprogramování“, má menší pravděpodobnost ocitnout se na špatné straně zákona. Právě proto jde o velmi dobře fungující „stroje na přežití,“ které tráví své životy pácháním nevýslovných škod svým rodinám, přátelům a kolegům v práci.

Pouze poté, až se člověk dlouze a pečlivě podívá na úplného psychopata – v podstatě přehnaného narcisistu – je schopen vidět karikaturu vlastností, které jim snadněji umožní rozpozat „zahradní druh“ psychopata – a/nebo narcisistu.

Zdá se, že náš svět byl napaden jednotlivci, jejichž přístup k životu a lásce je tak zcela odlišný od toho, co bylo již dlouhou dobu ustanoveno jako norma, že jsme nedostatečně připraveni poradit si s jejich taktikami, které Rober Canup nazývá „hodnověrně znějící lež [plausible lie].“ Jak Canup dokazuje, tato filozofie „hodnověrně znějicí lži“ ovládla právní a administrativní sféry našeho světa, mění je ve stroje ve kterých jsou ničeny lidské bytosti s opravdovými emocemi.

Nedávno natočený film, The Matrix, vzbudil silný zájem ve společnosti, protože znázornil tuto strojovou past, ve které většina lidí vidí své životy zapletené a ze které nejsou schopni se osvobodit neboť věří, že každý v jejich okolí kdo „vypadá jako člověk“ je, ve skutečnosti, stejný jako oni – emocionálně, duchovně i po jiných stránkách.

Podívejme se například na „právní argument“ jak jej vyložil Robert Canup ve své práci "Socially Adept Psychopath.” [Společensky zdatný psychopat] Zdá se, že právní argument je součástí základu naší společnosti. V podstatě nejde o níc víc než podvodnictví: ten, kdo je nejúlisnější při využívání systému k tomu, aby o něčem přesvědčil skupinu lidí, se stává důvěryhodným. Protože tento systém „pravního argumentu“ byl postupně zaveden jako součást naší kultury, a když napadne naše osobní životy, nejsme běžně schopni to ihned rozpoznat.

Lidské bytosti si navykli předpokládat, že ostatní lidé se – alespoň do určité míry - pokoušejí „konat dobro“ a „být dobří“ a poctiví a čestní. A proto velmi často nevěnujeme čas potřebnému úsilí, abychom rozpoznali zda člověk, který vstoupil do našeho života, je ve skutečnosti, „dobrým člověkem.“ A poté co vznikne spor automaticky zapadáme do společenského předpokladu, že v každé rozepři má jedna strana částečně pravdu na jednu stranu a druhá strana má částečně pravdu na druhou, a že můžeme dojít k závěru o tom, která strana má více pravdu. Díky tomu, že jsme byli vystaveni normám „pravního argumentu“, kdykoliv vznikne jakýkoliv spor, si automaticky myslíme, že pravda je někde mezi dvěma extrémy. V tomto případě může být užitečné aplikovat na problém právního argumentu trochu matematické logiky.

Předpokládejme, že v rozepři je jedna strana nevinná, čestná a říká pravdu. Je jasné, že lhaní nevinnému člověku nijak nepomůže, jakou lež může řici? Jestliže je nevinný, potom jediná lež, kterou může řici je se křivě přiznat “Udělal jsem to.” Na druhou stranu lhaním si lhář jenom pomůže. Může prohlásit “Neudělal jsem to” a obvinit druhého že to udělal, zatímco nevinný člověk kterého obvinil říká “Neudělal jsem to” a ve skutečnosti říká pravdu.

Pravda – jestliže je pokroucena dobrým lhářem, může vyznít v neprospěch nevinného člověka – obzválšť pokud dotyčný nevinný člověk je čestný a přízná své chyby.

Obecný předpoklad, že pravda se nachází někde uprostřed svědectví dvou stran, vždy posune výhodu na stranu která lže a od strany která mluví pravdu. Ve většině případů tento posun, navíc s faktem že pravda bude překroucena způsobem, který bude v neprospěch nevinného člověka, bude mít za následek že lháři – psychopati - budou mít vždy výhodu. Dokonce i jednoduchý akt svědectví pod přísahou je k ničemu. Jestliže je člověk lhářem, potom složení přísahy pro takového člověka nic neznamená. Nicméně složení přísahy má silný vliv na vážného, pravdomluvného svědka. A výhoda znovu se posune na stranu lháře. [Robert Canup]

Tímto je zdůrazněna jedna ze zvláštností, týkající se psychopata: jejich domnělá neschopnost pochopit abstraktní myšlenku budoucnosti.”

Často bylo poznamenáno, že psychopati mají zřejmou výhodu nad lidskými bytostmi se svědomím a pocity, protože psychopat nemá svědomí a pocity. Pravda se zdá být taková, že svědomí a pocity jsou spojené s abstraktními pojmy budoucnost” a ostatní lidé”. Jde o prostoro-časový” pojem. Naše schopnost cítit strach, sympatii, empatii, smutek a tak dále existuje, protože jsme schopni si PŘEDSTAVIT budoucnost v abstraktní podobě, na základě našich vlastních minulých zkušeností a nebo jen pouze na základě „podstaty zkušenotí” v mnoha podobách. Jsme schopni předpovídat” jak budou ostatní reagovat, protože máme schopnost vidět sami sebe” na jejich místě, přestože jsou “vzdálené” a samotná situace je navenek poněkud odlišná ač podobná ve svém průběhu. Jinými slovy, nejen že máme schopnost se ztotožnit s druhými – takříkajíc – prostorově, ale i temporálně - v čase.

Psychopat, zdá se, tuto schopnost nemá.

Nejsou schopni si představit”, v tom smyslu, že by byli schopni navázat přímé spojení s představami způsobem, který jaksi dá do spojitosti jedno já s druhým”.

Ano, samozřejmě že jsou schopni napodobovat pocity, ale jediné opravdové pocity které, zdá se, mají – tedy to, co je žené a nutí hrát různá dramata pro efekt – je jakýsi predátorský hlad” po tom o co usilují. To jest cítí” potřebu/chtění jako lásku, a neuspokojení jejich potřeb/chtění, popisují jako nebýt jimi milován”. Tento úhel pohledu potřeba/chtění” kromě toho předpokládá, že pouze hlad” psychopata je platný, a cokoliv a vše tam venku”, mimo psychopata, není skutečné, pouze pokud to má schopnost se přizpůsobit psychopatovi do podoby jakéhosi jídla.” „Může to být využito nebo může z toho něco být?” je jediná věc o kterou se, zdá se, psychopat zajímá. Vše ostatní – veškerá činnost – je zahrnuto do tohoto úsilí.

Tedy stručně řečeno, psychopat – a v menší míře i narcisista – je predátor. Jesliže se zamyslíme nad vzájemným působením mezi predátory a jejich kořistí v řísi zvířat, můžeme si udělat obecný obrázek o tom, co se skrývá za maskou příčetnosti” psychopata. Stejně tak jako si predátor osvojí rozličné maskovací vlastnosti při lovení své kořisti, jako vyčlenění od stáda, přiblížení se ke kořisti a snížená jejich odporu, si psychopat vybuduje všemožná důkladná maskovaní, která se skládají ze slov a povrchních zdání – lží a manipulací – proto, aby mohli pohltit” svou kořist.

Tímto se dostáváme k duležité otázce: co psychopat OPRAVDU získá od svých obětí? Je jednoduché vidět co jsou psychopaté zač potom, co lžou a manipulují pro peníze, nebo materiální statky, nebo moc. Ale v mnoha případech, třeba v milostných vztazích nebo u předstíraných přátelství, není jednoduché určit za čím psychopaté jdou. Bez toho, abychom zabředli moc hluboko do duchovních spekulací – problem kterému čelil i Cleckley – můžeme pouze říci, že se zdá že psychopati MAJÍ POTĚŠENÍ z toho, když způsobují druhým utrpení. Tak jako normální lidi těší, když jsou ostatní šťastní, nebo dělají věci proto, aby se ostatní smály, má psychopat potěšení z pravého opaku.

Každý, kdo někdy pozoroval kočku jak si hraje s myší předtím, než ji zabije a sežere, si pravděpodobně sám pro sebe vysvětlil toto chování tak, že kočka je jednoduše pobavena” tím, jak myš pobíhá a není schopna si představit tu hrůzu a bolest, kterou myš zažívá, a proto je kočka nevinná od jakéhokoliv zlého úmyslu. Myš zemře, kočka se nasytí a to je příroda. Psychopati obecně své oběti nejí.

Ano, v krajních případech celý proces proběhne až do konce a kanibalismus má dlouhou historii, neboť se předpokládalo, že určité sschopnosti oběti lze vstřebat pozřením některé z jejich částí. V běžném životě ale psychopati a narcisisti nejdou, tak říkajíc, až na doraz. Proto jsme nuceni se podívat z jiného pohledu na příklad kočky s myší. A proto se nyní zeptáme: dopouštíme se zjednodušení když si myslíme, že nevinná kočka je pouze pobavena myší, která pobíhá dokola a horečně se poukouší uprchnout? Je v tomto procesu něco víc, než se zdá na první pohled? Je tu něco víc, než jen „pobavení“ od pobíhající myší, která se pokouší uniknout? Konec konců proč, z pohledu evoluce, by podobné chování mělo být v kočce pevně zabudované? Je myš chutnější kvůli chemickým látkám strachu, které zaplaví jeho malé tělo? Je myš, která je strnulá hrůzou, o to víc „gurmánským“ jídlem?

To vše nám naznačuje, že bychom měli přehodnotit naše představy o psychopatech a podívat se z poněkud jiné perspektivy. Jedna věc je však jasná: mnozí lidé, kteří příjdou do kontaktu s psychopaty a narcisisty vypráví, že se cítili „vyčerpaně“ a zmateně a často jako následně dochází ke zhoršení zdravotního stavu. Znamená to proto, že část procesu, část odpovědi na to, proč psychopati budou usilovat o „milostné vztahy“ a „přátelství“, která zdánlivě vedou k žádnému pozorovatelnému hmotnému zisku je proto, že dojde k opravdovému pohlcení energie?

Odpověď na tuto otázku neznáme. Pozorujeme, formujeme teorie, spekulujeme a vyslovujeme hypotézy. Ale nakonec pouze každá z obětí může určit to, co bylo ztraceno v tomto procesu – a často jde o více, než jen materiální statky. V jistém smyslu se zdá, že psychopati jsou požírači duší tedy jsou „psychofágní.“


První článek v sérii Psychopat - Maska příčetnosti je zde: Psychopati, psychopatie a jejich role ve světě

Příště více o typech psychopatů a postupně se dostávám i k práci Lobaczewského.

04 června 2007

Jak psychopati vidí svůj svět

Po delší nedobrovolné přestávce je tu další pokračování o psychopatech. Pauza byla kvůli zkouškovému období, díky němuž jsem byl donucen opustit překlady a další články. I když škola na chvíli není, stále je hodně práce, ale doufám že budou častější příspěky. Článek je překlad za stránek Cassiopaea.org a Psychopathic Personality Disorder

Jak psychopati vidí svůj svět


Psychopati jsou většinou velmi arogantní a „drzí“. Nicméně, když jsou v procesu okouzlování potencionální oběti, říkají samé správné věci a přesvědčí vás, že jsou dobrosrdečné duše; ne vždy jsou úspěšní, ale dost často. Pravda je však taková, že psychopati nejsou altruističtí a ve skutečnosti jim nezáleží na přátelství nebo poutech. Guggenbuhl-Craig uvádí, že mají velký talent při navozování zdání, že jsou mnohem pokornější než běžný člověk avšak opak je pravdou. Někteří z nich jsou též schopni předstírat starost o nižší třídy a tvrdit, že jsou na straně slabších, chudých a tak dále. Psychopat může například tvrdit (jestliže pochází z nižší socio-ekonomické třídy), že silně nemá v lásce mocné, bohaté lidi, ale ve stejnou dobu bude vnitřně toužit a závidět jim to co oni mají. Je jako narcisista, který touží prezentovat falešnou představu o sobě skrz svůj majetek. Mezi jeho majetek patří lidské bytosti: přítelkyně, manželky a děti. Někteří psychopati mohou mít velmi v oblibě zvířata (na rozdíl od běžného pohledu), přesto ve vztahu k sobě je nadále vidí jako věci.

Psychopat je uvnitř naplněn nenasytností a k okolnímu světu přistupuje skrz moc, přestože jak jsem již řekl, navenek může tvrdit, že je na straně těch v bezpráví nebo utiskovaných. Znal jsem jednoho, který měl v oblibě opakovat fráze jako „utiskování mých bratrů musí skončit“, ale ve skutečnosti nevěřil ničemu co řekl. Vlastně byl rasista. Psychopat také může sám sebe často označit za revolucionáře.

Na druhou stranu, psychopat sám sebe často prezentuje jako sklíčeného antihrdinu (jeho „vlastní nehorší druh nepřítele“) a někteří se rádi vidí jako osamělí vlci. Psychopat může dokonce tvrdit, že je citlivý a hlubokomyslný, ale přesto uvnitř není nic víc než nicota a chamtivost. Zdali si psychopat je či není vědom svého chování je často probírané téma. Osobně si myslím, že psychopati většinou velmi dobře vědí co činí, ačkoli někteří tvrdí, že psychopati „se rodí, nejsou vytvořeni.“

Osobně si myslím, že psychopatie je převážně genetická. Syn psychopatického otce bude pravděpodně sám psychopatický, obzvlášť pokud otec zneužíval a/nebo navíc opustil rodinu.

Jak bylo zmíněno, psychopati často tvrdí, že se spokojí s druhým nejlepším (sami sobě jsou si nejhorším nepřítelem) a hned potom si myslí že zasluhují více. Toto se může projevovat způsobem, kterým usilují o moc – buď prostřednictvím peněz (to jest hmotné statky), manipulací a/nebo zacházením s lidmi jako s věcmi. Podobným chováním se psychopat snaží „pomstít“ společnosti a světu. Touto činností stráví celý svůj život, bez ohledu na to, zda jsou bohatí nebo chudí, nebo ať už je jejich sociální postavení jakékoliv, i když studie prokázaly, že často pocházejí z chudého nebo nižšího socio-ekonomického pozadí a/nebo sociálního postavení. (V jedné ze studií Dr. Donalda Blacka většina z mužů byli „převážně bílí, dělníci, nižší střední třída a ženatí a většina měla nedokončené středoškolské vzdělání.“ [Black, 14]). (Musím dodat, navzdory studiím Dr. Blacka, že psychopati se mohou vyskytovat v jakékoliv sociální třídě. Nenechte se zmást). Dále chci zdůraznit, že pro termín psychopat budu na těchto stránkách používat oslovení “on” nebo “jemu”; nesmíme ale zapomenout ano i ženy psychopati se vyskytují; nicméně podle Sixth Edition of Abnormal Behavior (šesté vydání Abnormálního Chování...pozn.překl.), vydáno v roce 2000, třemi pány profesory, David, Derald, a Stanley Sue, se poměry liší dle pohlaví. V jejich výborném spisu je zahrnuta zpráva od The American Psychiatric Association (Americké Psychiatrické Asociace...pozn.překl.), ve které obecný odhad výskytu psychopatie u mužů je 3%, a méně než 1% u žen.[Personality Disorders and Impulse Control Disorders, 238].

Co je u psychopatů velmi znepokojující, kromě jejich pocitu k zvlášnímu nároku, je neexistence empatie k normálním lidem, neboť „asociálové (psychopati) zdá se postrádají svědomí, s malým nebo neexistujícím pocitem empatie pro lidi, jejichž živovota se dotknou ... asociál lehce vzdoruje všem pravidlům, bez schopnosti vidět dále než na svůj vlastní prospěch nebo si osvojit standardy dobra proti zlu.“ [Black, XIII].

Ne všichni psychopati jsou nezvdělané ztracené existence z nejnižších vrstev. Někteří z nich jsou velmi pohlední a mají dobrou profesi, což o to víc využívají pro svůj prospěch. Vězměte si například Teda Bundyho; matka mého přítele s ním jednou šla na dvojíté rande a tvrdila, že šlo o nejhodnějšího člověka. Jeho matka o něm prohlásila, že „lepšího syna si matka namůže přát.“ Bundy byl údajně docela pohledný, díky čemuž byl o to víc nebezpečný. Proto ne všichni psychopati jsou vyvrhelové, z nejnižších vrstev, bez středního vzdělání, neboť je mezi nimi velké množství těch, kteří pracují na vysokých pozicích; faktem přesto zůstává, že psychopati jednoduše častěji pocházejí z chudého prostředí.

Kromě toho ne všichni psychopati jsou klidní, chladní a soustředění. Někteří z nich působí divným nebo zvlášním dojmem a jejich chování může být výstřední nebo neobvyklé. Právě tímto jsou podle mého názoru oběti nejčastěji zmateni. Psychopati často působí [foto zde]: vášnivě a jsou „elektrizující.“ Nenechte se zmát pokud se někdo zdá být neškodný, „pošetilý“, nebo se zdá být nekonvenční. Také „andělská“ vizáž může lidi často zmást. Jako jeden příklad si představte Johna Wayne Gacyho v jeho „převleku klauna“ jak baví děti. Další příklad, se kterým přišli někteří na diskuzním fóru „Oběti psychopatie“, je Bill Clinton a jeho „přihloupé“, ale přesto roztomilé, vystupování (je Clinton opravdu psychopat? Mnozí si myslí že ano).

Jeden psychopat kterého jsem znal, (byl diagnostikován jako asociální) využíval neškodnosti jako utajení velmi dobře. Všichni v jeho okolí jej považovali za vtipného. Stejně tak já, alespoň zpočátku. Potom, postupně, jsem si uvědomil, že s ním není něco „v pořádku.“ Na začátku byly jeho zdánlivě neškodné žerty roztomilé, ale po nějaké době se z něj stal otrava a narušoval naše pracovní prostředí, což vytvořilo zmatek a napětí mezi zaměstnanci. Jak jsem se poučil, psychopat může využívat těchto masek pro své vlastní skryté záměry. Psychopat, bez ohledu na rasu, sociální postavení nebo profesi, je nicméně nebezpečný pro společnost, neboť „povaha ASP [anti-social personality...pozn.překl.] (psychopatie) má za následek, že nadělá více škody ve společnosti než většina jiných duševních chorob, neboť tato porucha zahrnuje zejména reakce zaměřenéné proti společenskému prostředí, což zatáhne další lidi do jejich ničivé sítě... Zoufalství a úzkost způsobené asociály (psychopaty) má tragický dopad na rodiny a společenství a zanechává hluboké psychické a emocionální jizvy...“ [Black, 5].

Mnoho co se týká psychopatické osobnosti je matoucí a znepokojující. 1 z asi 25-30 lidí jsou psychopatičtí (dále znamí pod označením jako sociopati nebo asociálové – přesto správné označení je psychopat.) Právě proto že většina z nich jsou muži, jsem částečně napsal tyto stránky proto, abych varoval ženy před nebezpečím, hlavně ženy připojené k internetu, neboť považuji internet za oblíbené “nové médium”, které láká psychopaty. S tímto tématem mám také osobní zkušenosti. Je to proto, že “asociálové (psychopati) nejsou jen postavy v naší fiktivní literatuře nebo zábavě v reálném světě. Jsou členové rodin, přátelé, spolupracovníci, sousedé nebo cizí lidé na které můžeme narazit každý den.” [Black, 10]. Pamela Jayne, M.A., píše, že "30% z mužů jsou sociopatičtí.” Jestliže z deseti mužů každý třetí se kterým se mohu setkat je psychopatický potom předpokládám, že to není něco co bychom měli brát na lehkou váhu. Podle těchto statistik by to znamenalo, tři z deseti mužů a možná jedna z deseti žen. Pravda je taková, že nevíme přesně počet psychopatických jednotlivců; nicméně se zdá, že míra výskytu psychopatie stoupá a to je důvod, proč někteří uvádějí vyšší čísla. Dr. Black tvrdí, že psychopatie je nejrozšířenější hned po depresi, spolu s schizofrenií a hraniční poruchou osobnosti, což je ohromující fakt.

Srdečně děkujeme majitelce webových stránek Psychopathic Personality Disorder že byla tak laskavá a dovolila nám citovat z jejího výzkumu při vzniku tohoto příspěvku.