27 února 2009

Boj proti iluzi - náš svět jako velkolepá hra šachu


USA a Izrael - realita
Simon Davies
SOTT.net



Může se zdát, že se jedná o zcela samozřejmou věc, přesto to řeknu, protože se zdá že často zapomínáme, jak zásadní je jasné dorozumívání pro vzájemné porozumění. Bez obecného porozumění co jeden druhému sdělujeme, se ztratíme ve zmatku světa Bábelu. Nebezpečí pro každého z nás, v důsledku nedostatku obecného porozumění, nelze zveličit.

Uprostřed záplavy finanční pomoci, zachraňování a stimulačních balíčků neexistuje jasná komunikace ohledně toho, proč jsou uplaťňována zrovna tato opatření a jakým způsobem mají vylepšit životy běžných lidí. Je víc než jasné, že se jedná o záměr. Pokud bychom my, normální lidé na této planetě, získali obecné porozumění o tom, co se ve skutečnosti děje, došli bysme k závěru že nesouhlasíme, shodli bychom se na tom proč přesně nesouhlasíme a pravděpodobně bychom se shodli na tom, co bychom rádi aby se stalo. Ti kteří řídí svět to moc dobře vědí, proto se starají o tom, aby žádného porozumění nebylo dosaženo, neboť oni zmatek potřebují. Oni vlastně zmatek vytvářejí.

Dělají to proto, protože pokud by dostatek lidí skutečně pochopil realitu toho, co se na této planetě děje, mohlo by to vést k dosažení dostatečného kritického počtu, abychom se kolektivně rozhodli již nadále netolerovat svět takový jaký je, a co je důležitější, našli bychom společný směr jak se dostat z vážné situace.

Aby bylo zaručeno že nenajdeme společný směr, dozorci, nebo Manažeři jak je nazval Douglas Reed, průběžně zajišťují abychom žili ve zmatku. Nezbytným předpokladem pro dosažení tohoto stavu je, že jsme drženi ve stavu neustálého vzájemného strachu, kdy vidíme „ostatní“ jako hrozbu ať už pro náš majetek, naše společenské postavení, naše pracovní postavení, naše postavní v komunitě, naše ekonomické postavení a nebo dokonce hrozbu našeho přežití.

Naše společnost byla navržena tak, aby se bohatí báli chudých: střední třída se bojí dělníků v odborech, jedna rasa má strach z druhé, jedna náboženská víra má strach z druhé a tak dále a tak dále až téměř ad infinitum. Namísto spolupráce soutěžíme, místo lásky a empatie máme strach a nenávidíme. Všechna naše náboženství, veškeré politické strany, veškerá naše přesvědčení byla vytvořena proto, abychom byli drženi v neustálém strachu. V každé společnosti se ve strachu jejího lidu odráží nerovnost a nespravedlnost její společenské struktury, včetně politických a společenských záměrů její vládnoucí elity.

Pro převážnou většinu nás lidí v tak zvaných „svobodných“ zemích západního světa, je typický strach mezi sebou nazvájem a z cizinců, ať už imigrantů nebo „teroristů“, ale to se postupně mění s tím, jak si stále více uvědomujeme ohromnou státní moc tím, jak projevuje svoji brutalitu proti našim protestům, při omezování našich „svobod“ a zaplétá naše národy do zločinných, nemorálních válek a rozkrádání. Stát, aby si zajistil větší množství moci, zmanipuloval strach lidí pod rouškou „války proti teroru“, „války proti drogám“, imigrace a ekonomické nejistoty. Nad strachem se rozprostírá neustálý příval odporujících si informací, misinformací a dezinformací které jsou uspořádané způsobem, který zajišťuje aby nebylo možné vidět jasný obraz reality. Jednoduše řečeno: stát využil techniky hromadné transmarginální inhibice [zde je odkaz na původní článek na SOTTu v angličtině], aby většina lidí byla pasivní, apatická, poslušná a zmatená.

Lidé kteří jsou ustavičně zmatení jsou impotentní a neschopni souvislé kolektivní činnosti. Taktika vždy byla o tom rozdělit a panovat.

V současné době probíhá boj, který určí budoucnost naší planety a lidí kteří ji obývají. Proti normálním lidem stojí patologický systém, kterému vládnout psychopati všech ras, vyznání a barev. Tito psychopati nemají žádný záměr, kterému by normální lidé mohli řádně porozumět, neboť jejich záměrem je moc, moc sama o sobě. Psychopati neusilují o žádný strategický, politický, nebo ekonomický cíl, žádný určitý kus země po kterém by toužili, nebo úroveň bohatství které se snaží dosáhnout, neboť pro ně neexistuje dostatek země nebo bohatství, které by je uspokojilo. Neexistuje ani hranice utrpení kterou psychopati způsobují, neboť se vyžívají v krveprolévání, týrání a vyhladovění. Usilují o nekonečnou moc a žádný ústupek, nebo navýšení odměny je nemůže uspokojit, není dohody která by zastavila jejich dravý postup, či zákon který by je omezil.

Všechny instituce našeho světa, naše vlády, korporace a náboženství odrážení patologii psychopata. Vyrostli jsme a vychováváme děti ve světě, který je ovládaný touto patologií a těmito bytostmi.

Nicméně psychopat, jako každý lovící predátor, má zásadní slabost, tedy aby se mohl nakrmit, je třeba aby se skrýval: psychopati mají velký strach z odhalení. Vrozený strach z odhalení ovládá většinu jejich činnosti a vysvětluje ohromný strach a zmatek ve kterém jsme udržováni. Strach a zmatek ve světě je úmyslná taktika psychopatů zabránit odhalení.

Proti psychopatům a jimi vytvořenému chorobnému systému nelze bojovat s pomocí válečných zbraní, protože psychopati řídí největší válečné stroje světa které kdy existovaly, neuspějeme jinak než prostřednictvím jednoduché a všemocné revoluce, revoluce pravdy. Neboť pravda odkrývá lež a psychopat uvadá ve světle pravdy.

Pravda, jak slavně pronesl sv. Pavel, osvobozuje. Pravda nás osvobodí od strachu a zmatku, protože pravda není závislá na žádné politické straně, náboženství nebo něčem jiném, pravda stojí na vlastních nohou. Nelezení pravdy však není v žádném případě jednoduché, protože pravda se skrývá pod mnoha závoji. Naším úkolem je tudíž bez soucitu odhrnout každý závoj, obzvlášť bez soucitu pro nás samotné, spolu s hřejivou a útulnou náboženskou a filozofickou lží, kterou jsme použili k věšení bulíků na nos.

Objevíme hrůzy o světě a o nás samotných, které změní vše co jsme považovali za samozřejmé, ale pokud nebudeme mít odvahu postavit se těmto hrůzám, těmto pravdám o nás a našem světě, prohrajeme a svět se ponoří do tmy, do tmy ze které se již nikdy nemusí vzpamatovat. Psychopati ovládají náš svět již celá tisíciletí, ale v dnešní době mají moc zničit náš svět a nemají schopnost ani pochopit co to opravdu znamená. Jak prohlásil Andrew M. Lobaczewski v Politické ponerologii [Political Ponerology], „Viry si neuvědomují, že budou spáleny zaživa, nebo zakopány hluboko pod zem, spolu s lidským tělem, jehož smrt zapřičinily.“

Když odkryjeme všechny lží zjistíme, že systém ve kterém jsme uvězněni, nevypadá jako svět ve kterém jsme si mysleli že žijeme. Veškeré meze a definující rysy světa, ve které jsme podmíněni věřit, jsou falešné iluze vytvořené jednoduše jako rámec pro ovládání. Pro ty, kteří ve skutečnosti řídí svět, neexistují žádné hranice, pro ně neexistují žádné národní státy, žádné zákony, žádná morálka, pro ně existuje pouze moc.
 
Peníze a ekonomika jsou pouhé nástroje, které slouží k dosažení moci, proto vše co vidíme v oboru ekonomie a peněz je jednoduše součást nekončícího hromadění moci. Přesto je třeba pochopit, že tento systém, Matrix, není něco, co jednoho dne z ničeho nic objevíme a na co budeme schopni ukázat a prohlásit, „vidíš, tady to je“, neboť tento systém nás obklopuje: vše co vidíme, je v nejlepším případě pouhým odrazem toho, co se děje na úrovních do kterých nemůžeme proniknout.
 
S touto myšlenkou se vraťme k tématu zmatku. Podle všeho je velký zmatek, který je součástí ekonomické krize, klíčem k uvědomění si Matrixu. Podle všeho se Manažeři řídící svět spoléhají na tento zmatek, který má zajistit že se vydáme určenou cestou která je ku jejich prospěchu. Podle všeho směr na který nás vyslali, je cesta směrem k téměř úplnému ekonomickému kolapsu, který povede k rozpadu současného společenského řádu a k nastolení neskrývané vojenské diktatury. To je jasný výsledek jejich činnosti a tudíž jejich záměr.

Jedná se přesně o scénář, který byl popsán v monografii od Strategic Studies Institute (Institut strategických studií), která vyšla v listopadu 2008 pod názvem „Known Unknowns: Unconventional Strategic Shocks in Defense Strategy Development” [Známé neznámé: nekonvenční strategické šoky pro budování obranné strategie] ve které se píše:

„Rozsáhlé občanské nepokoje by ve Spojených státech mohly donutit vojenské instituce, aby in extremis přeorientovaly priority na obranu vnitřního pořádku a bezpečnosti obyvatel. Záměrné použití zbraní hromadného ničení, nebo zbraní s jiným druhem ničivých vlastností, nepředvídatelný ekonomický kolaps, ztráta funkčního politického a soudního pořádku, cílený celostátní odpor nebo povstání, mnohočetná a rozsáhlé stavy nouze ve zdraví veřejnosti a přírodní nebo člověkem zapříčiněné katastrofické pohromy, to vše jsou cesty které vedou k ničivému šoku uvnitř státu.”

To je důvod, proč britská Metropolitní policie odstartovala propagandistickou válku proti vlastním lidem, proto v Guardianu vyšel tento článek:

Náčelník David Hartshorn, ředitel útvaru Metropolitní policie zopovědného za veřejný pořádek, řekl Guardianu, že lidé ze střední třídy, kteří by dříve ani nepomysleli na to zapojit se do demonstrací, budou v tomto roce chtít ventilovat svůj hněv prostřednictvím prostestů.

Dále řekl, že banky, obzvlášť ty které nadále vyplácejí velké prémie navzdory tomu, že obdržely miliardy státních peněz, se staly „možným cílem“. Do této skupiny spadají i nadnárodní společnosti a jiné finanční instituce v londýnsksé čtvrti City, které jsou obviňovány ze zapříčinění finanční krize.

Hartshorn, který má pravidelný přístup ke zpravodajským informacím o potencionálních příčinách občanského nepokoje, řekl, že se nálada na některých demonstracích nedávno změnila, neboť aktivisté jsou stále více „odhodlání vydat se do ulic a vyvolat veřejné nepokoje“.

Varování přichází těsně po často násilných protestech proti postupu, kterým se řeší stav evropské ekonomiky. Řečtí zemědělci před několika týdny zablokovali silnice kvůli poklesu cen zemědělských výrobků, milion francouzských pracujících se vydal demonstrovat s požadavkem větší ochrany pracovních míst a platů, a protestující na Islandu se v Reykjavíku střetli s policií.

Stovky zaměstnanců ropných rafinérií ve Velké Británii minulý týden uspořádali neoprávněné stávky proti zaměstnávání zahraničních pracovníků.

Zpravodajské informace naznačují, že se „známí aktivisté“ taktéž vracejí do ulic, policie tvrdí že budou usilovat o vyvolání nepokojů. Hartshorn řekl, že „podobní lidé mají potencionáně schopnost motivovat lidi, ale zatím neměli k dispozici 'pěšáky' kteří by uskutečnili [prostesty]“. „Samozřejmě že ekonomický propad, růst nezaměstnanosti a exekucí tuto skutečnost mění. Najednou je tu důvod, aby se lidé účastnili hromadných protestů.“

Je zřejmé, že ti kteří v USA a VB řídí vojenský, policejní a zpravodajský aparát chtějí vyvolat rozsáhlý konflikt. Jednoduše v současností připravují mysl běžného občana na násilí, které plánují rozpoutat proti nám. Násilí bude použito k ospravedlnění diktatury, společenské represe, hromadného zatýkání a věznění bez soudu.

Douglas Reed v knize From Smoke to Smother (1948) přepověděl stejný scénář, když psal o Světové diktatuře, která podle něho vznikne pod maskou OSN, uskutečněná prostřednictvím ‚výjimečných pravomocí‘, ‚nasměrování prácujících‘, a ‚dávek chleba‘.

‚Výjimečné pravomoci‘ již existují: v USA se jedná o tzv. Patriot Act, Military Commissions Act atd., ve VB se jedná o Terrorism Acts (pouze pár příkladů). Brzo nás čeká ‚nasměrování pracujících, jak se postupně bude rozpad ekonomik a kdy až se práce pro stát, nebo jeho prostřednictvím pro světové korporace, stane tváří v tvář smrti hladem nezbytností. Ve vhodnou dobu, po přerušení světového obchodu a společenské struktury, zajisté dojde na určitý druh ‚dávkování chleba‘. Zda se bude skutečně jednat o příděl potravin, nebo spíš jednodušší prostředek jak vyhladovět ty, kteří se neskloní před mocí amerického a izraelského impéria.

Nyní však vidíme, že OSN mohlo být celou dobu záměrně špatná stopa. Křesťanští konzervativci a konspirační teoretici v USA, i v jiných zemích, po celých 50 let neustále vykřikovali o Novém světovém pořádku pod vedením OSN, zatímco USA byly popisovány jako bašta svobody a jediná mocnost, která by se mohla postavit OSN a světu. U mnohých, kteří jsou schopni vidět více než je běžné, to způsobilo neschopnost určit místo skutečného nebezpečí.

I Douglas Reed viděl OSN jako nadnárodní útvar, který zavede první Světovou diktaturu a jak moc se mýlil je patrné, když se podíváme na invazi v Iráku, odůvodněnou zcela vymyšlenými zbraněmi, zastrašování Íránu za to že stojí v cestě světové hegemonii USA a Izraele, zatímco ničím nezakrývaná izraelská genocida pokračuje bez povšimnutí, natož aby se jí bezmocná OSN zabývala?

I my budeme čelit jednomu nebo více nadnárodním útvarům založených, stejně jako OSN, na opravedlnění „nikdy více“. Tentokrát „nikdy více“ bude ekonomické, ale v důsledku společenských nepokojů a státního násilí se promění ve vojenské. Budou ukazovány stejné lži, které ospravedlní tyto instituce stejně tak, jako tomu bylo ve 40. letech 20. století a které budou opět sloužit jako zástěrky, za kterými se budou skrývat skuteční panovníci světa, USA a Izrael.

Manažeři vytvořili tuto krizi, její podobu, její rozsah a závažnost tak, aby naše státy nebyly schopny udělat nic, tedy v mezích která na ně byla uvalena, i kdyby měly potřebnou vizi a porozumění nutné k rozeznání pasti do které jsme chyceni.

Bankovní krize byla mistrně vytvořena prostřednictvím proměny bank ve vysoce rizikové, chamtivostí řízená kasína, podporována zmanipulovaným nedostatkem regulace a nadbytkem zásoby peněz. Povaha bankovního systému je taková, že musela nevyhnutelně vést k bublině cen majetku poháněné zadlužením, díky které jsou z milionů dluhoví vězni a z miliard otroci. Roky dalších a dalších bankovních fúzí vedla k malému skupině bank které vládnou světu a spolu s nevyhnutelným důsledkem, že samotná existence celého systému přetrvává jen díky nim.

Přesto bylo těmto bankám záměrně dovoleno, aby byly provozovány velkopanským a nemorálním způsobem, s nicotným skutečným dohledem. Stejným způsobem vládne světu malý počet světových korporací, které rozhodují o našem přístupu k energii, potravinám a dalším nezbytným a zbytným věcem pro náš život. Naše politické systémy se staly rukojmím pro zájmy těchto bankovních a korporátních impérií, naše vlády jsou jimi ovládány v takové míře, že americká vláda byla označena za „vládu Sachs“, což je narážka na počet postů v americké vládě, které zastávají lídé ze společnosti Goldman Sachs.

Naše vlády jsou dnes jednoduše loutkami bank a korporací, které dominují svět, které jsou na oplátku loutkami skrytých Manažerů, jejich moc prosazována vojenskou silou a policejním státem.

Celé to byla past která byla nastražena, aby vyústila přímo do současné situace, situace ze které zdánlivě nelze uniknout. Naši političtí vůdci, naši státní úředníci, naši vrcholní bankéři a korporátní manažeři jsou produkty systému, který jim poskytl falešný rámec reality, limitovaný a vybudováný způsobem, aby psychopati dosáhli vrcholu a aby u nepsychopatů došlo k takové míře nakažení psychopatickým myšlením, že se v podstatě stanou psychopaty. Jejich pohled na svět je tak pokroucený, že si sami pro sebe ospravedlňují znásilnění a ničení celých skupin a národů, dokonce i ospravedlní represe a zničení jejich vlastního lidu. Ale právě tyto lidi, jak je nám řečeno, musíme poslouchat, aby nás vyvedli z vážné situace kterou oni sami vytvořili.

Převážná většina podobných lidí se na vzniku současné situace nepodílela vědomě, jednoduše se účastnili, protože taková je jejich povaha, jež odráží jejich přirozenost, oni nemohou být jiní a nemohou dělat nic jiného.

Ale za nimi stojí ti, kteří si velmi dobře uvědomují následky svých činů a kteří mají velmi jasný a daný program. Způsob, kterým Manažeři pracují je jednoduchý: rozumějí podstatě psychopatů, neboť je to jejich podstata, a slabým stránkám normálních lidí, se kterými si hrají. Manažeři zakládají prostředí, ve kterých se bude psychopatům dařit a ve kterých se slabé stránky normálních lidí, např. chamtivost a lakota, stanou dominantními. Kapitalismus volných trhů je právě takovým prostředím, které Manažeři mohou jednoduše manipulovat pro vznik libovolného požadovaného výsledku.

Výsledek který chtěli a který vykrystalizoval je kolaps systému, přesně tak jak jej vidíme: nevyhnutelná horečná aktivita jejich nohsledů, kteří jsou sami součástí plánu, hledajících ‚řešení‘, včetně vzniku probíhajícího rabování státních pokladen po celém světě způsobem, který má vytěžit co nejvíc bohatství, exponenciálně prohloubit zadlužení a vytvořit z bank a bankéřů nenáviděné postavy, na které budou masy soustředit svůj vztek.

Každý kámen na šachovnici má svůj význam. Političtí vůdci byli vybrání pro své povahové rysy, ať už se jedná o Obamovo očividné charizma v porovnání s Bushem, Brownova mrzutost nebo Sarkozyho bezbřehá arogance. Banky byly nastaveny aby selhaly a následně vyžadovaly peníze daňových poplatníků, což vyústí ve zhechucení a hněvu mas. Armády byly zoceleny v bitvách, vojenský a policejní pesonál byl naočkován myšlením ve stylu „válka proti teroru a za každým rohem se skrývá terorista“, lid je bojácný a zmatený. Masy lidí byly zredukovány na ignorantskou a zmatenou chátru, kterou lze jednoduše směrovat, zmanipulovanou k násilí nebo poddajná podle toho jak si Manažeři přejí. Každopádně v žádném bodě nelze Manažery odhalit, protože se na šachovnici nikdy neobjeví.

Představa, že náš svět je ohromnou šachovnicí, je pro mnohé příliš. Tito lidé se uchylují k iluzím Matrixu, neustále hledají pohodlnější a uklidňuící vysvětlení. Jak řek Douglas Reed, „Lidé se rychle chvějí před domnělým nebezpečím, ale velmi pomalu rozpoznávají to skutečné.“

Je to jednoduché: jsme vedeni do ekonomické apokalypsy, společenského kolapsu a totalitní diktatury. Popírání povede k obětem, ale postavení se realitě dá vzniknout lidem budoucnosti.




22 února 2009

Netanjahu chce v Izraeli sestavit vládu národní jednoty


Krátký pohled na izraelskou politickou scénu, kde se ravděpodobně schyluje ke zvolení Benjamina Netanjahua na místo izraelského premiéra:


Netanjahu chce v Izraeli sestavit vládu národní jednoty


Jeruzalém - Izraelský expremiér a vůdce pravicové strany Likud Benjamin Netanjahu, jehož dnes prezident Šimon Peres pověřil sestavením nového kabinetu, vyzval k utvoření vlády národní jednoty, v níž by vedle zástupců jeho uskupení zasedli i rivalové z centristické Kadimy a levicové Strany práce.

"Obracím se na předsedkyni Kadimy Cipi Livniovou a předsedu Strany práce Ehuda Baraka s výzvou: sjednoťme se v zájmu zabezpečení budoucnosti státu Izrael. Žádám vás o konzultace ohledně vytvoření široké koalice národní jednoty pro dobro našeho lidu a nšeho státu," prohlásil Netanjahu na tiskové konferenci po schůzce s prezidentem.

Šance šéfa opozičního Likudu na křeslo premiéra vzrostly včera, když ho podpořil Avigdor Lieberman, předseda krajně pravicového uskupení Izrael náš domov (Jisrael Bejtejnu), které skončilo v nedávných parlamentních volbách třetí. ....


A tento článek Gigeona Levyho z Haaretzu, který poukazuje na jedno „pozitivum“ pokud se tak stane:


Gideon Levy: ať vyhraje Netanjahu

Gideon Levy
Haaretz

Benjamin Netanjahu se patrně stane příštím izraelským premiérem. Na této situaci je i přesto něco povzbudivého. Zvolení Netanjahua sejme břemeno dalšího pokračování podvodů: pokud se mu podaří sestavit pravicovou vládu, závoj spadne a izraelcům, zbytku světa včetně arabských zemí bude odhalena pravá tvář země. Spolu se světem uvídíme směr, kterým se ubíráme a kým ve skutečnosti jsme. Maškaráda která trvala několik let bude konečně ukončena.

Zvolení Netanjahua pravděpodobně ukončí ten velký podvod, největší show ve městě, lež zvanou „vyjednávání“ a nespravedlnost „mírového procesu.“ Izrael neustále tvrdil, že tyto činy dokazují mírový záměr státu a ukončení okupace. I když celou dobu dělal vše možné proto, aby okupace byla tvrdší a jakákoli šance potencionální dohody byla oddálena.

16 let jsme byli okouzleni mírovým procesem. Neustále mluvíme a mluvíme, blábolíme a žvaníme a vůbec si připadáme skvěle, zatímco se osady neustále rozšířují a Izrael využívá násilí při každé příležitosti, mimo unilaterálního odsunu, který v ničem nenapomohl přiblížení se míru.

Se zvolením premiérského kandidáta, který mluví o „ekonomickém míru“, se konečně vynoří holá pravda. Sebeklamání bude v případě zvolení Cipi Livniové nebo Ehuda Baraka jednoduše dál pokračovat. Sama Livniová je zahleděná do marných, bezvýznamných a zbabělých vyjednávání, Barak se dávno vzdal odvážných pokusů v minulosti. Zvolení jednoho z nich pouze zachová současné vzduchoprázdno. Svět si spolou s Washingtonem oddechne, že si Izrael konečně zvolil vedení, které bude usilovat o mír. Ale není žádná šance že se tak stane.

Historie každého z kandidátů, včetně postojů které do dnešního dne zastávali, dokazuje, že to co bylo bude nadále pokračovat. Livniová a Barak budou spěchat na každé novinářské zviditelnění s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem, egyptským Husním Mubarakem a jordánským králem Abdalláhem. Američané a Evropané budou spokojeni, ale žádný výsledek nebude dosažen, kromě zasetí dalších iluzí. Budeme se potácet od války k válce, od povstání k povstání, od osady k osadě a svět si bude dál namlouvat, že se blížíme k dohodě. Hamas bude nabývat na síle, Abbás slábnout a poslední šance na mír bude navždy ztracena.

Netanjahu nabízí něco jiného. Zaprvé je věrným představitelem autentického „izraelského“ postoje: téměř úplná nedůvěra vůči Arabům a šance dosažení míru, včetně povýšeností a znelidštění Arabů. Zadruhé konečně vybudí hněv světa, včetně nové americké administrativy, který bude směřovat na nás. Je smutné že se může jednat o jedinou možnost, která povede k potřebné dramatické změně.

Palestinská autonomie, další umělá kulisa, se konečně rozpadne a Izrael bude mít partnera - nepartnera, přesně takového kterého celé ty dlouhé roky hledal. Na rozdíl od „centristů“ – Livniové či Baraka kteří Izrael zapletli do většího počtu válek než v případě „extrémisty“ Netanjahu - svět nebude spěchat aby Netanjahua přivítal, přestože opravdový rozdíl mezi nimi je téměř nulový.

Zvednutí závoje povede ke krizové situaci, která je naneštěstí jedinou cestou, která může přinést změnu. Musíme doufat, že se jak Kadima tak Strana práce, nepřipojí k vládě vedené Netanjahuem (bohužel, další marná naděje), neboť by to znamenalo krutější odhalení Izraele. Samozřejmě že vláda, ve které je Netanjahu, Šas a Avidgor Lieberman, se nebude muset potýkat s opozicí Netanjahu, Šas a Avigdor Lieberman a jakmile se dostane k moci, může se chovat jinak než se očekávalo. Nezmiňovali jsme se náhodou o Menachem Beginovi?

Ale i kdyby Netanjahu zůstal tím samým Netanjahuem, bude to příležitost dostat politiku pravice pod drobnohled. Počkejme až bude stát před Barackem Obamou a vykládat o groteskní myšlence „ekonomického míru“, nebo až povede zahraniční či bezpečnostní politiku podle svého deklarovaného postoje. Počkejme si na jeho odpověď na otázku ohledně jeho vize příštích 20 až 30 let.

Postupem času jeho očekávané selhání možná povede k urychlení alternativní cesty, tedy za předpokladu že Kadima a Strana práce nevstoupí do vlády a přinesou další rok podvodů. Možná se zadaří, možná že založení pravicové vlády naždy odstraní všechny přetvářky. Alternativa, všemi známá a očekávaná, je mnohem neprůhlednější, nebezpečnější a hrozivější.

Ať tedy Netanjahu zvítězí. V tomto bodě není žádná jiná možnost.


Komentář: Redaktoři SOTT ve své obsáhlé a výborné reportáži o Netanjahuovi došli k tomuto závěru:

Vše nasvědčuje tomu, že Netanjahuovo dosažení moci bude posledním krokem před úplným kolapsem. To proto že Netanjahu je úplný a nemilosrdný psychopat. A stejně jako každý psychopat není schopen vidět, že jeho činy povedou k jeho vlastní zkáze – a zkáze všech ostatních.

„Nabízí se tudíž následná otázka: co se stane, pokud síť spolupracujících psychopatů dosáhne moci na úrovni vedoucích pozic mezinárodního rozsahu? Může se tak stát, obzvlášť v průběhu pozdní fáze fenoménu. Tito lidé, podněcováni svou povahou, touží přesně po tom, přestože je to v rozporu s jejich vlastním životním zájmem... Oni nechápou že dojde ke katastrofě. Viry si neuvědomují že budou spáleny zaživa, nebo zakopány hluboko pod zem, spolu s lidským tělem, jehož smrti zapřičinily.“

z Political Ponerology [Ponerologie v politice] od autora Andrzeje Lobaczewského


ZDROJ: Netanjahu chce v Izraeli sestavit vládu národní jednoty, Gideon Levy: Let Netanyahu win

20 února 2009

The Controversy of Zion – jedna z nejkontroverznějších knih


Makhnovista
SOTT.net



Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. - Izaiáše 34:8

Došlo k události o které se těžce mluví a o které je nemožné mlčet. Edmund Burke, 1789



Douglas Lancelot Reed (1895 - 1976) byl ve své době oblíbený u mnoha čtenářů. V dnešní době je víceméně zapomenutý, nebo vyslovení jeho jména vyvolá rozhořčení mezi těmi experty vládnoucí třídy společností, kteří o něm slyšeli. Není těžké zjistit důvod jejich rozhořčení: Reed upoutal pozornost na to, co považoval za židovské spiknutí ovládnout svět a o kterém napsal obsáhlou knihu nazvanou The Controversy of Zion. Kniha byla dokončena v roce 1956, ale publikována byla až v roce 1978, dva roky po Reedově smrti.
V jeho nekrologu, který se objevil v The Times, byl Douglas Reed vylíčen jako „virulentní antisemita“. Nicméně pečlivé čtení knihy The Controversy of Zion dokazuje, že podobný závěr je sporný, i přesto že Reed sám sebe příležitostně označoval za spisovatele antisemitského materiálu. Reed v podobných výrocích spíš poukazoval na svůj protifarizejský, protitalmudský a protisionistický postoj. Proto se nezdá že by Reed byl antisemitou, ve smyslu nenávidění Židů, neboť existuje mnoho a mnoho případů, kdy Reed ukázal nemalé sympatie vůči běžným prostým Židům.
Nícméně Reedův antisionismus vyjádřený jeho neúprosným stylem činí první čtení The Controversy of Zion nepříjemným, dokonce i odpudivým, v tom smyslu, že jakékoli liberální cítění kterým čtenář disponuje je neustále testovávno. Podobná citlivost, zakořeněná díky reflexi o nacistickém holokaustu, je podporovaná propagandou státu Izrael, která považuje útok na jakýkoli aspekt židovského kulturního nebo politického myšlení za antisemitský.
Reed v knize The Controversy of Zion neustále brojí proti této západní zaujatosti a odhaluje její pravou tvář: bezmyšlenkovitost a nedostatek reflexe. Otázka kterou Reed pokládá zní: je sionismus pro Židy ve skutečnosti prospěšný? Jinými slovy, je sionismus prožidovský nebo protižidovský? Nebo řečeno opět jinak, je sionismus prosemitický nebo je ve skutečnosti antisemitický? Reedova kniha neustále napadá běžné smýšlení o spravedlnosti týkající se židovských a izraelských záležitostí. Ve skutečnosti se řeší otázka elementární poctivosti. Jak pravdivá je tato kniha? Do jaké míry můžeme důvěřovat historickému výzkumu, který tvoří její základ? A jak humánní je myšlenka na které je postavena?
Při psaní své knihy se Reed pokoušel odhalit poloutajené spiknutí. Podle Reeda vše začalo v době během vlády Jóšiáše, krále Judey (640 – 609 př. n. l.), kdy levité úspěšně založili mocnou kliku. Kontury spiknutí lze rozeznat v jistém prvku, který se vine napříč celým Starým zákonem, ale nejviditelnější je v knize Deuteronomia. Ambice tohoto spiknutí spočívaly v dosažení nadvlády nad státy, které obklopovaly území Judey (a v důsledku nadvládou nad každou zemí světa), aby poplatky od lidu dobytých území proudily do Jeruzaléma.
Plán byl v tomto smyslu autoritativní a centralizovaný. Dále byl šovinistický: členové kmene Juda byli považováni za Jahveho vyvolené, tzn. jeho vyvolený národ. Reedova zdůrazňuje, že to přímo neznamená že tumu sami levité, farizejové a talmudisti ve skutečnosti věřili. V jistém smyslu šlo jednoduše o propagandu, či vhodnou fikci, která měla posloužit k ospravedlnění převzetí nadvlády nad Jeruzalémem. Dále měla propaganda donucovací povahu: vytvořila skupinové myšlení [groupthink], ze kterého nevedla jasná úniková cesta. Kultura Jedey byla kmenovou kulturou, pro kterou byla nejvýznamější dvě místa – chrám a Tóra - a stojí za povšimnutí, že obě byla kontrolována levitskými kněžími. Krveprolití bylo nejvýznačnější charakteristikou obou dvou.
Reed naznačuje, že podobný způsob myšlení byl relativně nový – i když indický kastovní systém patrně také naznačuje podobné smýšlení, i když bez centralizace pod jedním bohem, nebo prostřednictvím úzce organizovaného duchovenstva. Zdá se že džinismus, buddhismus a další jogistické způsoby myšlení (s důrazem na univerzalitu a nenásilí) v tomto období (okolo 500 př. n. l.) úspěšně zvrátily tento krvežíznivý proud, proud který je doložený v Riga védě - a který možná sahá až do období, které antropologové nazývají „endemické válčení“, tzn. stav neustálého, nepříliš rozsáhlého válčení v kmenové bojovnické společnosti.
Část geneze levitického způsobu myšlení, i když se jedná o něco o čem se Reed nezmiňuje, lze nalézt v pevně řízené společnosti dynastického Egypta, která během převážné části pozdní doby bronzové ovládala Palestinu. Reed vyzdvihuje že okolo roku 500 př. n. l. existovalo hnutí směřující k univerzalismu, tzn. začlenění rozdílných kultur do jedné skupiny lidství. Je důležité zmínit, že judaismus podobnému směru vzdoroval.
Zkušenosti obyvatel Judey do doby kdy žil Ježíš, jsou názorným příkladem způsobu, kterým lidé mohou být donuceni následovat záměr, který není v žádném případě v jejich zájmu. Obyvatelé Judey byli ve stejnou dobu jak tlačení tak i taženi: tlačeni přijmout, že ti kteří nevytrvají, čeká zkáza v rukou cizích mocností, a taženi sugescí, že pokud budou pokračovat ve vytyčené cestě, čeká na ně světová nadvláda. Zde samozřejmě nejde o žádnou skutečnou mravní zásadu: náznak mravních zásad, následování dobra místo zla, byl zajištěn ponecháním mesiášské části Starého zákona, který byl proti levitskému záměru. Pečlivému čtenáři to odhalí lež ritualistického „my proti nim“ nesmyslu, který se nachází v knihách jako Leviticus, Deuteronomium, Ezechiel a Ezry-Nehemjáše. Ale bez opatrného čtení to vypadá, jakoby tento podraz byl podporován morálně dobrým Jehovou, který byl jednoduše proti idolatrii, tzn. proti „jejich“ praktikám obyvatelů Kanaánu.
Reed zdůrazňje, že levité a farizejové byli ve skutečnosti uctívači Molocha, kteří byli kritizováni proroky např. Jeremjášem. Ježíš pokračoval v podobném duchu, neboť byl jak se zdá schopný pohlížet na věc s odstupem a vidět věci takové jaké byly ve skutečnosti. Z tohoto pohledu, jak Reed píše ve své krátké kapitole o Ježíšovi (která je možná jedním z nejlepších výkladů v The Controversy of Zion), byli farizejové nepřáteli vesmírného zákona, do té míry, že vymysleli svou vlastní realitu, svůj vlastní příběh, jak by vše mělo skutečně být, ve vyprávění Tóry. Ve stejnou dobu, obyvatelé Judey, chyceni v přesvědčení oficiálního příběhu, že lidský život s konečnou platností končí po fyzické smrti, byli obecně chyceni v úzkém kruhu čistě lineárního myšlení, ochuzeni o jakýkoli kontext. Důsledek podobného způsobu myšlení je jasný, jak se Signs of the Times snaží zdůraznit: žijeme ve zjednodušeném prostředí, bez jakéhokoli historického kontextu, neschopni skrz Stockholmský syndrom celé společnosti pochybovat o oficiální historii, kterou do nás nasoukaly hromadné sdělovacími prostředky. Výsledkem zjednodušení je zdání, že je nám k dispozici pouze jeden postup: přijmout naděje a obavy která nám dala vyšší místa.
Opravdové události 11. září samozřejmě ničí tento obraz, stejně jako je knihou The Controversy of Zion narušen obraz sionismu. Ježíš podobným způsobem boří farizejský obraz odvoláváním se na vraždu Ábela a Zacharjáše (Lukáš 11:51). Biblický badatel Giovanni Garbini ve své knize Myth and History in the Bible [Mýtus a historie v Bibli] soudí, že se jednalo o narážku na převrat, ke kterému došlo v Jeruzalémě v roce 164 př. n. l. a o kterém se saduceové a farijové za každou cenu odmítali bavit, neboť se zdá že v něm byli do jisté míry zapleteni. To je důvod proč bylo dovoleno, aby Ábelova vražda (jak je příběh vylíčen v knize Genesis 4:1-16) prošla bez odplaty, z Jehovy byl učiněn opatrovatel Kaina, jednoduše proto, že Ábel byl považován za předchůdce vysokého kněží Zacharjáše. Zachariášovi vrazi byli tudíž drženi pod podobnou boží ochranou. Ježíšův suchý komentář naznačuje co si spolu se svými prvními následovníky myslel o Tóře, Tóře která byla zjevně měněna až do začátku 1. století n. l. samotnými spiklenci. Není proto divu, že extrapolace této pozměněné epické historie Izraele v podání sv. Pavla vyústila v teologii, která v mnoha směrech odrážela farizejskou a která se tragicky stala církevním standardem.
Reedovi jako novináři podle všeho nejvíce vyhovovalo stopování labyrintových spletitostí politiky 20. století, je zajímavé pozorovat jak jeho myšlenky byly následně potvrzeny pozdějšími objevy, učiněných po roce 1956. Nicméně Reed i při psani o nejranějším období učinil některé překvapující úsudky, které byly potvrzeny dnešními kritiky Starého zákona z kodaňské školy, např. Thomas L. Thompson a Garbini, obzvlášť Garbini, který se nebojí ukázat na vypučení jasné politické konspirace, která vymodelovala Starý zákon v propagandistický nástotroj. Jejich práce, např. rekonstrukce izraelské historie v druhé části Thompsonovy knihy The Mystic Past: Biblical Archaeology and the Myth of Israel [Mýtická minulost: biblická archeologie a mýtus Izraele] (1999), a Garbiniho History and Ideology in Acient Izrael [Historie a ideologie starověkého Izraele] (1986), a Myth and History of the Bible [Mýtus a historie Bible] (2003) stojí za přečtení za účelem radikálního přehodnocení historie Starého zákona a manipulace společnosti.
Reed se dále zabývá Talmudem, a ať už si o jeho komentáři o tomto zdroji myslíme cokoli (neboť kritické myšlení v této oblasti je bez opravdové znalosti zdrojů obtížné), v jistém směru na tom nemusí tolik záležet, protože důkazy ze Starého zákona jsou samy o sobě dostatečně průkazné. Co se ale zdá být obzvlášť zajímavým je fakt, že Církev byla přesvědčena, že Starý zákon je skutečným slovem božím. Což mělo mít důležitý význam ve 20. století, kdy křesťanští politici poskytli svoji podporu sionismu, převážně díky jejich vychově v přesvědčení, že „sliby“ Starého zákona pocházejí od Boha a tudíž stojí za to je podporovat.
Tato křesťanská podpora sionismu byla, jak se zdá kritická, pro osobnosti jako Lord Balfour a Lloyd George a i dnes zůstává nadále důležitá (obzvlášť v USA) prostřednictvím evangelicko-křesťanského sionismu, který působí dojmem revolučního židovsko-křesťanského paktu. Spasitelská očekávání byla použita k dovedení křesťanů do sionistického tábora. Příběh jak k tomu došlo je sám o sobě malým eposem a je smutné, že sám Reed se mu příliš nevěnuje. Místo toho jde přímo k jádru věci porovnáním učení Nového zákona s Deuteronomiem. Přirozeně oba přístupy jsou zcela odlišné.
To znamená že sionističtí křesťané (a vlastně každý křesťan který považuje Starý zákon za slovo boží) se ve skutečnosti pokoušejí následovat dvě cesty najednou. Není proto divu, že s tímto základem byla historie Církve plná násilí, podivně porotichůdná a zcela odtržená od cesty Krále míru. Reed poukazuje na sv. Jeronýma jako na iniciátora procesu, který vedl Církev přijmout Starý zákon ne jako „historický“ materiál minulosti, pro určení kontextu do kterého zapadá učení Ježíše a sv. Pavla, ale jako mravní instruktáž sama o sobě.
Jedna pasáž v Druhá Timoteovi 3:16-17 („Všeliké zajisté Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“) se zdá být hlavní příčinou problému. Klíčovým bodem je že „všeliké zajisté Písmo“ není definováno. Má to ve skutečnosti znamenat „veškeré písmo“? Možná ano. Možná je každý písemný zdroj, pokud donutí čtenáře aby se zamyslel nad tím, co se děje v labyrintu jeho mysli a ve stejně bludištním prostředí ve kterém se nacházíme, nějakým způsobem užitečný
Možná se sv. Pavel jednoduše pokoušel přimět křesťany, aby četli a přemýšleli. Ale význam výrazu „písmo“ byl samozřejmě zúžen, a tudíž deformován, aby zahrnoval pouze ty texty, které byly některou autoritou (tzn. farizejský Palestinský kánon, nebo Ekumenické koncily) považovány za kanonické. To že Církev v tomto bodě podporovala Palestinský kánon je samo o sobě podivné, ne-li přímo podezřelé. Jde o to, že neexistuje žádné opravdové odůvodnění proč Církev přijala rezoluci Sanhedrinu, která správně mělo být zamítnuto jako ze zásady protikřesťanské, neboť Sanhedrin se podílel (podle evangelia podle Marka) na odsouzení Ježíše bezprostředně před jeho smrtí, a na odsouzení raných křesťanů.
Jde o to, že při vzniku biblického kánonu byla ohromná zranitelnost cirkevního dogmatu, obzvlášť evangelikální křesťané se stali obětí stejné propagandy jako většina Židů: buď/nebo přijmutí sionistických ambicí, jejichž alternativou je zatracení na věky. Křesťanům by mohlo prospět kdyby se dozvěděli, že většina Starého zákona je proti učení Ježíše, stejně tak by mohlo prospět Židům, kdyby se dozvěděli že ve Starém zákoně se nachází dva zcela opačné proudy a že byli oklamáni předpokladem že Starý zákon je v podstatě jednotný.
Sv. Jeroným (který byl obzvlášť doktrinářský, či rovnou zvrácený) patrně hrál zásadní roli v konečné fázi zmiňovaného procesu – ale před ním museli být další, kteří se dostali pod vyloženě židovský vliv v jejich uznání hebrejského církevního zákona, tak jak byl definován Sanhedrinem. Vlastně to nedává příliš smysl, určitě vás napadne že někdo někde musel křičet Podvod! A domnívám se že tomu tak bylo, stejným způsobem jakým se lidé v terénu ve 20. st. (jako polní maršál Archibal Wavell a Sir Frederick Morgan) pokoušeli informovat ostatní o násilí a falešnosti sionistických ambicí a kteří byli jednoduše odmítnuti a vykázáni do zapomnění. Reeda samozřemě čekal podobný konec – jak sám očekával.
V novověku Reed zmiňuje několik překvapujících bodů o základech francouzské revoluce, týkající se svobodného zednářství, bratrstva které bylo ovládnuto bavorskými Illumináty za účelem dosažení moci v Evropě a Americe, založeném na striktně hierarchického modelu. Ve struktuře této organizace šlo hlavně o utajení, jednotliví agenti si byli neustále vědomi že jsou sledováni, přesto v opojném nadšení že jsou součástí velkolepého odklonu moci od králů Evropy a že si konečně budou dopřávat plodů moci, během čehož přinesou na zem nové nebe.
Tyto tajnůstkářské metody uchvácení moci podle všeho existovaly mezi španělskými talmudickými Židy, u kterých byla vysoká míra autoritativního řízení obyklá, a později ve východní Evropě, kam byla v 16. st. zaměřena pozornost židovské diaspory. Do jaké míry byla židovská ghetta zavedena křesťanskou mocí není dostatečně jasné. Reed je toho názoru, že ghetta vznikla hlavně kvůli touze židovských vůdci, kteří si chtěli udržet moc nad Źidy tím, že je drželi uvnitř uzavřené městské části. V ghettu bylo možné pozorně sledovat jednotlivce, židovští vůdci mohli provozovat svůj vlastní soudní systém, včetně uplatnění tuhého konformismu.
Reed vyzdviuje, že bolševici následovali podobný vzor utajené organizace a skupinového myšlení, podobnému tomu které existovalo v ghettech – a také že v revoluční horlivosti této doby byla mladší generace ruských židovských rodin obecně rozdělena na dvě poloviny, někteří mladí muži a ženy aktivně pracovali pro vizi založení židovského vlasti v Palestině (sionisti), zatímco ostatní sdíleli proticarské a marxistické ideály. Reed odkryl utajovaná data, podle kterých byla většina lenistických vůdců byli původem Źidé. Fakt že tato informace byla skryta a že bylo zakázané o ní mluvit, bylo pro Reeda samo o sobě důležitým faktem.
Jak již bylo zmíněno, Reed opravdu září když se dostává do 20. století. Zde pozorně sleduje kariéry Edwarda Mandella House a Bernarda Barucha, oba byli poradci amerických prezidentů, a Chaima Weizmanna který měl obzvlášť vliv v britské zahraniční politice – a opravdu je udivující že se tito muži těšili rozsáhlému volného přístupu k a vlivu ve vysokých pozicích moci.
Reed v doslovu shrnuje The Controversy of Zion jako svědeckou výpověď o podvodné hře, kterou byli vůdci Západu, Židé, revoluční aktivisté a noviny čtoucí veřejnost, všichni stejným způsobem, oklamáni. Reedův počin si v sobě nesehodně zápalu. Přesto není pouhou jednostrannou polemikou. Fakta, která Reed jako prvotřídní novinár uvádí, dodávají velkou váhu jeho přesvědčení, že sionistické dobrodružství bylo trikem, ze kterého mají těžit pouze sionisté, tríkem založeným na důvěře. Ti kteří na podraz upozorňovali (a samozřejmě nadále upozorňují) jako odsuzováni jako „antisemité“ – což jasně ukazuje, že podobný způsobodsuzování není ničím jiným, než bezobstažným očerňováním, kterému je třeba mu čelit přímo.




Douglas Reed

Do jaké míry je tedy Reed jako historik hodnověrný? Odpovědět by se dalo ve třech bodech, i když tyto body vycházejí z čistě osobního pohledu:
1. U Reeda je povzbudivé, že i přestože podezřívá talmudistické zapojení do anglické občanské války, vyzdvihuje že nemá žádné důkazy o které by se mohl opřít. Myslím, že to ukazuje jak moc opatrný Reed byl při nakládání s důkazy které měl k dispozici.
2. Reed byl mohl být obviněn z něčeho co připomíná antisemitismus vzhledem k faktu, že podle všeho považuje Chazary (turkitský národ který byl jak se zdá původním základem ažkenázských Židů) za jaksi horší než jiné skupiny. Reed často porovnává „asijský barbarismus“ se slávou civilizovaného křesťanského Západu. Musím říct že se přitom, pokaždé když tak učiní, cítím nepohodlně. Pochybuji o civilizovanosti Západu – jak jednou prohlásil George Gurdžijev, západní civilizace není nic víc než jen hromada násilí zakrytá vzletnými slovy. Gudržijev dále řekl, že evropané obecně měli velmi omezené pochopení skutečného bohatství a propracovanosti asijské kultury. Domnívám se že Reed, jako přirozený konzervativec, se mohl chytit do této pasti.
3. Nicméně, přestože Reed byl do jisté míry staromódním tvídovaným starým pánem, nebo jak jinak jej chcete pojmenovat, jeho nepředpojatost vůči novým myšlenkám je osvěžující. Je například znát že mluví vřele o Michaili Bakuninovi a Ernestu Bevinovi, jejichž politické myšlení bylo značně levicové - první byl zapáleným ruským anarchistickým revolucionářem (jehož silné protimonoteistické přesvědčení je jasně vidět v jeho vřelém poznámce, „Pokud by Bůh opravdu existoval, bylo by nezbytné jej zrušit“), druhý byl rozumným ministrem zahraničí v britské labouristické straně. To že Reed cítí zpřízněnost s těmito muži, jej značí jako v podstatě čestného a lidského člověka.
Vraťme se na chvíli k Bakuninovi: po přečtení Reeda začne Bakuninova Polemique contre les Juifs (Polemika proti Židům), napsáno někým kdo byl jinak velkým internacionalistou a velkým stoupencem lidského bratrství, dávat větší smysl. To samé platí o rozšířené nedůvěře židovských ambicí mezi ostatními radikálními socialisty a anarchisty 19. st. Tito lidé stáli v první řadě boje proti zneužívání moci a jednoduše nebyli ochotni nechat se odradit autoritativním omezením o tom co si mají myslet. Na vlastní oči viděli kořeny vykořisťování a neuniklo jim, že židovšti jedinci pracovali na upevnění moci, v utajení kuloárů moci a ve falešných revolučních hnutích jako např. v marxistické internacionále, stejně jako v sionismu a prostřednictvím zvláštní přízně vůči finančním zájmům ze strany evropských a amerických vlád.
Utajení bylo vždy hlavním znakem podobných temných snažení – pointa na kterou by se němělo zapomínat, když si vzpomeneme na způsob, kterým jsou „zájmy národní bezpečnosti“ vždy použity jako ospravedlnění neochoty naších vlád podělit se o informace jejich skutečné činnosti. Dokonce i muži v pozicích moci, např. Benjamin Disraeli který byl díky svému židovskému původu bdělejší vůči modus operandi jistých Židů, a Ernest Bevin který měl po skončení druhé světové války v podstatě nastarosti Palestinu, měli velmi omezené možnosti při publikování probíhajících událostí za oponou. Pociťovali jistou míru zranitelnosti, jakoby tušili že moc, ke které měli přístup, jim mohla být pokud po příliš velkém odhalení odebrána. A nebo běžní Židé, převážná většina slušných Židů kteří byli sami zmanipulováni, kterým hrozí nebezpečí, pokud se veřejně mínění obrátí proti Židům a označí je za nepřátele lidské rasy.
Samožřejmě že Židé nejsou problémem a Reed to nikdy neřekl. Ale zdá se že jsou tací, kteří využívají židovské otázky pro odůvodnění podpory násilí a vykořistťování v Evropě a na Středním východě. Hrdinní státní zaměstnanci jako James Forrestal ve Washingtonu dělali co mohli, aby vyjádřili své pochybnosti svým pánům o sionistickém plán, ale bez valného úspěchu. Tragédie pokračuje v dnešním koncentračním táboře Gaza.
Hlavní viníkem je monoteistická povaha židovského a křesťanského náboženství, která byla použita jakou součást politického programu, určeného k upevnění moci vyvolených. Jehova se nachází na vrcholku pyramidy moci. Každý byl oklamán: revolucionáři a partizáni všeho druhu jsou nadále podváděni a stavěni proti sobě.
Co to znamená pro nás? Možná že jediná efektivní revoluce může být uskutečněna propojenou skupinou lidí, kteří jsou oddáni dychtivému zkoumání pravdy. Jedině znalost způsobi jakým naši páni pracovali a nadále pracují, dá nám břídilům šanci rozpoznat jakým způsobem se nám lže a jak jsme manipulováni. Kniha The Controversy of Zion je důležitá, protože odhaluje část této manipulace a je ironické, že se tím stala jednou z nejkontroverznějších knih.

DALŠÍ DÍLA DOUGLASE REEDA:
The Burning of the Reichstag (1934)
Insanity Fair (Jonathan Cape, 1938)
Disgrace Abounding (do., 1939)
Nemesis? The Story of Otto Strasser (do.)
A Prophet at Home (do., 1941)
All Our Tomorrows (do., 1942)
Lest We Regret (do., 1943)
From Smoke to Smother (do., 1948)
Somewhere South of Suez (do., 1949)
Far and Wide (do., 1951)
The Battle for Rhodesia (HAUM, 1966)
The Siege of Southern Africa (Macmillan, 1974)
Behind the Scene (Dolphin Press, 1975)
The Grand Design of the 20th Century (Dolphin Press, 1977)
Romány: Galanty Show. Reasons of Health. Rule of Three, The Next Horizon.
Hra: Downfall

10 února 2009

Proč náš svět působí divným dojmem?




© Sott.net

Will Groves
Strike the Root


Zvažte tyto události:

1. Prezident který začal dvě agresivní války a který nese zodpovědnost za ztrátu tisíců amerických životů, včetně stovek tisíc iráckých a afghánských, opouští úřad aniž by byl odsouzen za spáchání zločinu nebo byl vystaven jiným negativních následkům.

2. Mezitím se to samé obyvatelstvo, které má velmi osobní zkušenost s prolhanými politiky, zdá být zcela uchváceno novým výřečným prezidentem, který slibuje změnu a na oplátku vyžaduje obětování.

3. Kongres, kterému důvěřovalo 14% a který navzdory protestu většiny Američanů právě odhlasoval $700 miliardový záchranný balíček, měl po znovuzvolení důvěru 95%.

4. Miliony Američanů vyjadřují svojí podporu vojákům, kteří jsou zatím zbytečně zabíjeni, zraňováni a odloučeni od svých rodin a produktivní práce zpět doma.

5. Průměrní lidé uvěřili že nakupování neproduktivních aktiv, např. nemovitosti, jim přidá na bohatství, navždy, bez logického vysvětlení jak.

6. Badatelé kteří hledají alternativní odpovědi pro AIDS nebo rakovinu jsou odstřiženi od financování a výsledky jejich výzkumu pošlapány, zatímco jiní kteří se pokoušejí zlepšit život poskytováním zdraví prospěšných potravin jsou vystavováni útokům.

Neskrývaná kriminalita vůdců a pasivní, nejasné myšlení proletariátu se stalo normou. Obojí jde ruku v ruce a vytváří symbiotický ekosystém tyranie. Podvody, krádeže a vraždy jsou běžným jevem, stejně tak jako uvěřené lži, které rostou a dosáhují stále nových výšin. Nezodpoědnost se stala součástí společnosti, zatímco plány lidí poctivě hledajích dobro jsou mařeny.

Tento svět není řízen těmi z nás, kteří od života nechtějí o moc víc než mír a svobodu. Mít za cíl svobodu jde proti nadvládě nad ostatními, tudíž lze usuzovat že lidé kteří usilující o moc, jsou hnáni motivací odlišné od naší.

Až donedávna jsem si tyto důsledky plně neuvědomoval. Navzdory veškerým důkazům o opaku jsem předpokládal, že lidé kteří uplatňují moc se k morálním otázkám staví podobně jako já – a já jsem jednoduše nemohl pochopit, proč činí a ospravedlňují neetické chování. Věděl jsem že státy fungují způsobem, který zbytek nás ve svém životě neuplatňuje. Nicméně jsem předpokládal, že člověk který koná bez zřetele morálních zákonů se musí cítit provinile. Až mě jednoho dne napadla myšlenka: a co když ne?

Pokud má malé ambice bude se pravděpodobně chovat jako běžný zločinec, predátor. Lže aby získal výhodu, používá násilí aby bylo po jeho a bez záchvěvu svědomí krade. To že necítí žádnou vinu vůči neetickému chování jej motivuje dopouštet se dalších zločinů.

Kriminalita malého rozsahu má jeden velký problém kterým je riziko dopadení. Vyhlídka života ve vězení není příliš lákavá, ale i přestože je velká pravděpodobnost že během jejich kariéry budou zatčeni a uvězněni, běžní kriminálníci přistupují ke svému oboru s mizernou vynalézavostí a proto jsou často nuceni zaplatit. Jiní podobným způsobem smýšlející lidé hledají cesty, jak se těmto problémům vyhnout. Stejně tak jako normální lidé během dospívání rozvíjejí své zájmy a hledají způsoby jak se jim věnovat na vyšší úrovni, může mysl zločince dělat to samé. Pokud disponuje vyšší inteligencí a trpělivostí může se vydat na ambiciózní dráhu zločinu. S tímto cílem na mysli je jednoduché rozpoznat, že stát je vhodným nástrojem pro podobný cíl.

Jakmile zločinec jednou spojí síly se státem tím že se stane zaměstnancem, může lhát pro svůj prospěch, použít síly aby bylo po jeho a krást bez záchvěvu svědomí stejně jako zločinec na nižší úrovni. Příležitostí škodit je díky druhů práce nepřeberně. Například člověk který má potěšení z lidí kteří se snaží vykroutit, může být policistou a nastražovat falešné důkazy. Další, který by chtěl vraždit lidi, se může stát vojenským důstojníkem a „chybně“ udat souřadnice domu, který chce bombardovat. Ať udělají cokoli stát je ochrání před běžnými následky vyplývajících z jejich činů. Je velmi pravděpodobné, že chytrý jedinec v podobném postavení nebude,nikdy chycen, nikdy nebude potrestán a pravděpodobně bude pochválen.

Příliš často jsem předpokládat že lidé pracují pro stát proto, protože se pracuje méně hodin s dobrým platem, odměnami a důchodem. Predátorovi nicméně nabízí výše jmenované a navíc lákavou vedlejší výhodu v podobě ukojení jejich zločineckých choutek bez rizika odplaty.

Podobný osobnostní typ má své vědecké jméno: psychopatický. Pokud si myslíte že si z vás pouze utahuji budu citovat z časopisu Scientific American:

Psychopati, povrchně okouzlující, u druhých většinou učiní dobrý první dojem a na pozorovatele působí dojmem zcela normálního člověka. Nicméně jsou sebestřední, nepoctiví a nespolehliví a mají sklon praktikovat nezodpovědné chování, jehož jediným opodstatněním je potěšení které z něj vyplývajícíí. Psychopati jsou převážně odproštěni od pocitu viny, empatie a lásky, vyznačují se náhodnými a bezcitnými mezilidskými a romantickými vztahy.Psychopati pravidelně omlouvají své nezodpovědné a často veškeré meze překračující chování, vinu svalují na druhé. Ze svých chyb se málokdy poučí a negativní odezvy na ně nemají vliv, je pro ně obtížné potlačovat svá nutkání.

Vypadá to jako téměř dokonalý popis osob, které se ucházejí o politickou moc. V článku se dále uvádí, že nadprůměrný počet psychopatů se může nacházet v oblastech „politiky, ekonomických oborech nebo zábavním průmyslu. Důkazy pro podobnou domněku jsou nicméně předběžné.“ Ve skutečnosti existuje mnohem více důkazů než samotný článek naznačuje.

Andrew Lobaczewski ve své knize Ponerologie v politice [česky] (Political ponerology) tvrdí, že zhruba 6% společnosti se vyznačuje psychopatickou osobností. Důsledky které z toho plynou, a které Lobaczewski rozpoznal krátce po druhé světové válce, jsou ohromující. Lobaczewski se navíc domnívá, že dalších 12% společnosti je do značné míry náchylné přijmout psychopatické myšlení. Ve světě kterému dominují hierarchické uspořádání se tito lidé dostávají do kličových pozic čímž vzniká tzv. „patokracie“. Dílo Lobaczewského jasně předvídá naší současnou realitu:

Uvnitř [patokratického] systému je běžný člověk obviňován že se nenarodil jako psychopat a je považován být vhodným jen pro tvrdou práci, válčení a smrt při obraně systému vlády, který není schopen dostatečně pochopit či považovat za svůj. Neustále sílící síť psychopatických a jim podobným osobností začně postupně převažovat nad a zastiňovat ostatní.

Normální lidé nezvážili možnost, že někteří lidé kteří vypadají obyčejně nemají žádné morální zábrany. Základ jejich myšlení vychází ze základu, kde jejich vůdci mají dobré úmysly. Zaměstnanci slepí vůči realitě proto vykonávají plány svých psychopatických šéfů. Nezáleží k jak velkému „neúspěchu“ došlo, vedení se může vždy vymluvit na své stanovené dobré úmysly a chránit se před šibenicí. Vlastně čím víc škody napáchají tím silnější volání bude, aby jim bylo do jejich neúspěšné správy svěřeno více moci proto aby mohli „zabránit“ něčemu podobnému v budoucnu.

Jejich modus operandi je zaměřen zjistit, kolik si ostatní nechají líbit a zdá se že jsme se zatím ani nepřiblížili k hranici, kdy se jim veřejnost vzepře. Bez ohledu na utrpení které vytvářejí jim převážná část lidí stále a opakovaně věří a nadále pokračuje s podporou systému. Podobná víra mezi dobrými lidmi vedla k denocidě ve 20. století která stále trvá.

Poté co zvážíme možnost že se psychopati chopili otěží společnosti, najdeme mnoho důkazů které hypotézu podporují. Soucítili Hitler, Stalin, Mao nebo Pol Pot se svými obětmi, pociťovali nějaké výčitky? V době nám bližší, je možné mezi Bushem, Cheneyem, Rovem, Rumsfeldem nebo Clintonem ukázat na jediného z nich, který by měl alespoň masku normálnosti? Zřejmě ne – podobné seznamy obsahují osoby, které mají nulovou zodpovědnost vůči racionální morálce. Proto když se mohli lidé jako jsou oni dostat do nejvyšších pozic moci, co potom na nížších úřadech?

Podobní lidé podle všeho ovládají veškeré páky moci. Žijeme v době kdy veřejnost nemůže dosáhnout svých cílů a téměř nikdo neví proč. Jako jeden příklad uvedu výsledky veřejných mínění, které pravidelně ukazují, že veřejnost zajímají otázky týkající se, nicméně školství je rok od roku horší a horší. Jaká záhada! Samozřejmě pokud budeme věřit našim pánům, kteří pro nás chtějí jen to nejlepší, potom 2000 let západní civilizace zatím neobjevilo efektivní způsob, jak mladší generaci předat klíčové vědomosti. Nicméně co se stane když nachvíli upustíme od naší víry v dobrodinní našich pánů a zvážíme jiné možnosti? Jestliže školy nejsou dlouhá desetileti schopny dosáhnout stanovených cílů, nemohly by to některé skupiny považovat za úspěch?

Potlačování kritického myšlení u veřejnosti je samozřejmě prospěšné pro stát a psychopaty. Když se začne otevřeně sobě sloužící, nezodpovědné, nezákonné, nemorální a iracionální chování považovat za normální, můžeme usoudit že vzdělávací systém pracuje pro naše pány tak jak má. Dal jsem jen jeden příklad, nicméně existuje velké množství státních funkcí, které poskytují práci pro každý druh psychopatické záliby. Stát bysme měli považovat za náborové centrum pro psychopaty, navíc je velmi pravděpodobné že psychopati stát vymysleli proto, aby nás mohli zneužívat. Pro organizaci která selhává v každém etické oblasti a která vyvolává psychopatické myšlení nemám žádné lepší vysvětlení než které jsem poskytl.

Náš boj o svobodu se zdá být nejen bojem mezi těmi, kteří chtějí svobodu proti těm kteří chtějí ovládat, ale i bojem mezi normálními lidmi a psychopaty. V hypotéze psychopatů jsem nalezl neskutečnou moc pro vysvětlení našeho světa. Náš svět působí divným dojmem proto, protože je v rukou psychopatů. V zemi ve které se vyučuje zamítat a zesměšňovat veškeré myšlenky, které se odchylují od přípustného průměru, není pro logická vysvětlení pozorovatelných sociologických úkazů příliš mnoho místa. Kdybychom nepochopili fyzikální zákony, nedosáhli bysme ohromného zlepšení kvality našeho života na základě technologického pokroku. Stejným způsobem lze prohlásit, že bez pochopení našich společenských systémů nebudeme nikdy schopni uniknout tyranii, kterou pro nás rozpoutali psychopati. Měli bysme více mluvit o tomto tématu a s nasazením prozkoumat studnici tohoto myšlení.


Zdroj: Why Does the World Feel Wrong?