4. cesta, Člověk 1, 2 a 3

4. cesta

Název 4. cesta obecně odkazuje na soubor učení o možném duchovním vývoji člověka, jež bylo představeno v západní kultuře v první polovině 20. st. Georgijem Gurdžijevem. P. D. Uspenský, Gurdžijevův vrstevník a žák, soustředil mnohé aspekty tohoto učení do své knihy ‚In Search of the Miraculous‘ [Hledání zázračného]. Názvem učení 4. cesty je míněn duchovní vývoj, který stojí stranou 3 tradičních cest, tedy cesty fakíra (která klade důraz na ovládnutí fyzického těla), cesty mnicha (která klade důraz na ovládnutí emocí) a cesty jogína (která klade důraz na ovládnutí mysli). Tyto odlišné cesty, či přístupy k duchovnímu vývoji, obecně odpovídají třem typům člověka, více pod heslem ‘Člověk’.

4. cesta se odlišuje od jiných cest tím, že se snaží najednou rozvinout každou ze tří stran a činit tak v prostředí běžného života, zatímco první tři cesty od začátku vyžadují úplné opuštění běžného života a uchýlení do klášterního prostředí. 4. cesta se proto někdy označuje za cestu ‚vychytralého člověka‘. Každá ze 4 cest může vést ke stejnému porozumění a zavést toho, kdo je praktikuje, z ‚vnějšího kruhu‘ lidstva do ‚exoterického‘ a později do ‚mezoterického‘ a ‚ezoterického‘ kruhu.

Učení 4. cesty vychází z předpokladu, že člověka je v podstatě mechanický a svobodná vůle, skutečné vědomí a svoboda, jsou zřídkakdy dosažené možnosti. Člověk je v normálním stavu v zajetí okolnosti a životem prochází ve spánkovém stavu.

Mezi hlavní pojmy 4. cesty patří malá Já, konání, bytí, ztotožnění, pamatování si sebe sama, centra, Člověk typu 1, 2 a 3, fúze (‚železné výplně‘), světy, vodíky a potrava pro Měsíc.

Zatímco forma prvních 3 cest zůstáva v podstatě stejná, 4. cesta a škola 4. cesty se objevují a zanikají podle potřeby v podobě, kterou určují okolnosti doby.

Kniha Uspenského In Search of the Miracoulous, je pravděpodobně nejvýstižnější a nejuspořádanější prezentací pozadí a pouček 4. cesty. Gurdžijevovy knihy Beelzebub´s Tales to his Grandson [Belzebubovy rozhovory s vnukem], Meetings with Remarkable Men [Setkání s pozoruhodnými muži], a Life is Real Only Then When I am [Život je skutečný poté až když já jsem] patří mezi jeho hlavní díla.

QFS na Gurdžijeva nahlíží jako na učitele klíčového významu, doby nedávné, a na jeho práci často odkazuje. Gurdžijev je považován za průkopníka, který značně předběhl svoji dobu, ale který musel mnohé skrývat za alegorii, a o kterých QFS mluví přímo. To platí obzvlášť o pojmu ‚potrava pro Měsíc‘, tzn. způsob, kterým hyperdimenzionální bytosti nákladají s lidstvem, tedy stejným způsobem , jakým farmář nakládá s ovcemi. Gurdžijevovy kosmologické pojmy, spánek lidstva, nutnost probuzení vědomí atd. se obecně shodují z materiálem Cassiopaea, i když názvosloví je odlišné.

Člověk 1, 2 a 3

V rozpravě 4. cesty patří ‚vnější člověk‘, tedy někdo kdo nepostoupil v ezoterické práci za ‚1 práh‘, do jedné ze tří obecných kategorií, které vycházejí z toho, které ‚centrum‘ převládá: člověk 1 je dominován ‚pohybovým centrem‘. Jde o člověka činu, který je schopen dosáhnout značné konzistence vůle a silné disciplíny, může být charizmatický a obdařen polomagickým osobním magnetizmem.

Člověk 2 je dominován pocitovým centrem. Člověk 2 žije podle toho, co má nebo nemá rád, což se může projevit v podobě vášně pro umění, spravedlnost, romantiku, náboženství nebo jiné hodnoty.

Člověk 3 je dominován myšlenkovým centrem a směřuje k abstrakci, učení a rozumu.

Ani jeden z těchto typů nepředstavuje ideál harmonického vývoje člověka 4. cesty, ani nejde o to určovat úroveň relativní nadřazenosti těchto směrů v porovnání jednoho s druhým.

První tři cesty ezoterického vývoje odpovídají 3 typům člověka takto: člověk 1: cesta fakíra (ovládnutí fyzického těla), člověk 2: cesta mnicha (pocity slouží ideálu mystické nebo náboženské oddanosti) a člověk 3: cesta jogína (ovládnutí uvažující mysli a vědomostí).

Člověk se rodí buď jako člověk 1, 2 nebo 3 a obecně nemůže změnit své zařazení. Práce 4. cesty je vhodná pro každý typ a usiluje o rovnováhu při vývoji těla, pocitů a myšlení. V důsledku práce může vzniknout ‚magnetický střed’, který je počátkem pro kristalizaci ‚opravdového Já’, které nahradí neustále se měnící shluk ‚malých Já’. Tímto způsobem se může člověk 1, 2 nebo 3 proměnit v člověka 4.

Gurdžijev píše o tom, že člověk téměř vždy zpracovává jakoukoli zkušenost pouze jedním centrem, v závislosti na druhu zkušenosti která je zpracovávána. To vede k jedenostrannému pohledu na věci, kdy se dojmy ostatních center zpravidla nesetkají, tudíž myšlenkové funkce pohybového, pocitového a uvažujícího centra mohou žít svůj relativně oddělený život. Typ člověka určuje, která z těchto funcí bude nejvýznamější. Gurdžijev tedy doporučuje, aby se jedinec stýkal s lidmi, se kterými dochází k interakci na více úrovních. I v případě, že má jedinec zájmy v tak různorodých oblastech jakými je sport, věda a umění, přesto dochází ke každé činnosti v izolaci, což znamená že jedinec koná jen jedním cetrem, u každé aktivity s odlišnými lidi.

Ne vždy je jednoduché určit svůj vlastní typ, natož typ někoho jiného. U každého jednotlivce se dále liší jednotlivá úroveň ‚pokřivení’, neboť každý má výraznější sklon k odlišnému centru. Náš typ určuje náš sklon nahlížení na svět a jeho hodnocení. Ne vždy platí, že člověk s orientací k pohybovému centru, musí nutně být fyzicky aktivní nebo atletický, nebo aby citově zaměřený člověk byl výrazný či citlivý, nebo aby člověk myšlenkově zaměřený byl chytrý, myslel rychle nebo byl zvídavý. Člověk zaměřený na pohyblivé centrum může být líný, citový člověk může mít zábrany a strach z pocitů, myslicí člověk může být dogmatický, nepružný a hloupý. Typ člověka jednoduše určuje, které z center bude nejaktivnější při reakci na svět a nesděluje nám nic o kapacitě, zálibách nebo míře aktivity daného centra.

Typ, nebo také centrum gravitace člověka, může do značné míry ovlivnit způsob, jakým jedinec hodnotí realitu nebo způsob jeho komunikace. Člověk pohybového typu může mít sklon spoléhat na smysly ve smyslu „pokud to neuvidím, není to tak”, nebo „pokud to vidím, vidím to tak jak to skutečně je.” Nejde jen o fyzické smysly, lze sem zahrnout i intuici, mimosmyslové vnímání atd., které zčásti patří mezi fukce rozumové části pohybového/instinktivního centra. U člověka 1 je zkušenost na prvním místě. U člověka 2 může být pohled na věc filtrován hodnotovým soudem jako např. správné/chybné, dobré/špatné, čestné/nečestné, krásné/ohavné. To může vést k předsudkům jako např. „odmítám věřit v Boha který dovolí takové utrpení”, „pokud to neobsahuje dobro nebo spravedlnost, neexistuje to.” Tyto předsudky také mají svá negativa, např. beznaděj z mnohých nespravedlností světa. Člověk 3 může jako kritérium pravdy použít zvážování vnitřní soudržnosti, nebo logickou eleganci vysvětlení, které bude důležitější než skutečné informace z první ruky. Nebo naopak, pokud něco nelze redukovat na symboly a řeč, nebo pokud to je neúplné, odporující si nebo nemožné systematicky vysvětlit, může u člověka 3 dojít k odmítnutí.

Každé z center obsahuje fantazii a řadu zálib/nelibostí, které jsou specifické pro každé centrum. Výše uvedené příklady jsou pouhým příkladem možných předsudků, neboť jakákoli skutečná situace je složitější, neboť nikdo není jen smyslový/cítící/myslící. Přesto v průběhu zvážování těchto předsudků můžeme z části pochopit význam rčení o „zmatení jazyků“. Aby mohlo dojít ke srozumitelné komunikaci, je zapotřebí znát předsudky, nebo též chyby při čtení, a to jak u sebe, tak i u příjemce a pokusit se užívat každé z center pro jeho určenou funkci.

Obecným cílem ezoterické Práce je zpestřit fungování lidí. Lidé, obzvlášť když soutěží, mají sklon rozvíjet tu oblast, ve které mají vrozený talent. Dnešní kultura specializace vyhrocuje rozdíly mezi různými typy lidí a spíš než procítění většinou upředsnostňuje buď intelekt, nebo fyzický úspěch. Přesto jedině skrz určité rozvinutí cítění bude jedinec skutečně schopen ocenit podstatu ezoterické cesty. Nelze říci, že by v dnešním světě chybělo cítění, právě naopak. To, že masová kultura přetéká emocemi, znesnadňuje vytříbení cítění. U nižších center je to právě centrum cítění, které může být nejzakrnělejší. Pohybové centrum je většinou nejsoběstačnějším centrem a je od dětství relativně vyvinuté a funkční. Myšlenková funkce se vyvine během výuky řeči a ve vzdělávacím systému je na ni kladen důraz, tudíž kromě patologických případů nemůže být zcela nevyvinuté.

Metody Práce nemohou být stejné pro každého, neboť lidé se již rodí, a mají celoživotní zvyk, s tendencí rozvíjet své předsudky, které určují jak okolnosti, tak i typ člověka. Nicméně stejným jmenovatelem zůstává snaha rozvinout souběžné uvědomování ve všech centrech, sjednocené uvědomění si sebe sama, které se jinak nazývá pamatování si sebe sama.

Uspenského kniza In Search of the Miraculous a Mouravieffova série Gnosis probírají jednotlivé typy podrobněji.

Zdroj: 4th Way, Man 1, 2 and 3