Co je pravda?

Následující text napsal teoretický fyzik Arkadiusz Jadczyk a jde o jeho definici pojmu pravda.

Krátce o autorovi:

Profesor Jadczyk je fascinován problémy, které se týkají podstaty kvantové teorie, a jejich propojení s filozofií nauky i teoriemi vědění, vědomí a mysli. V minulosti pracoval na algebraických metodách kvantové teorie, diferencialnich geometrických metodách v kvantové teorii pole, gravitačních teoriích, teoriích skrytých dimenzí Kaluzy-Kleina a supersymetrie, nekomutativní geometrie. Čtenáři kteří se zajímají o podobná témata si mohou prohlédnout jeho CV a seznam jeho publikací.

Stránky věnované práci profesora Jadczyka nesou jméno Quantum Future Physics (fyzika kvantové budoucnosti). Zde najdete informace, které se týkají následujících témat: Event Enhanced Quantum Theory (ve zktratce EEQT), kvantové skoky, EEQT a pět platonických fraktálů, transdimenzionální techniky transferu, Jacques Vallee, kvantové fraktály, kritické úvahy na téma Richarda Hoaglanda a Toma Beardena, kritické úvahy na téma materiálu Matrix III Vala Valeriana a myšlenky na téma vědění a volnost, technické práce na téma kvaterniony a monopóly, a co je možná nejvzrušující, pohledy teoretického fyzika na téma fyzika mysticizmu.

Úryvek pochází z diskuzního fóra Cassiopaea:

Co je pravda??

Úvod

„Co je pravda?“ je otázka, která je pokládána již celá tisíciletí. V běžném užívání znamená přídávné jméno „pravdivý" „tvrzení které odpovídá faktům“. Přesněji, slovo „pravdivý“ udává platnost zamýšlené (nebo očekávané) shody mezi znázorněním a tím co znázorňuje. Na internetu je mnoho zajímavých esejí, která se zabývají touto otázkou. V tomto případě je uváděn příklad mapy, která „odpovídá (je pravdivá) geografii“ protože „linky na mapě znázorňují (v jiném měřítku) stejnou dvojrozměrnou podobu ulic“. O obrazu se říká, že „odpovídá (je pravdivý) životu“, pokud pro jakéhokoli pozorovatele přesně znázorňuje, jak něco skutečně vypadá viděno vlastníma očima. Stejný esej dále navrhuje, že „pravda obsahuje dva ‚systémy‘, údajně, propojené ‚mapováním‘.“

Zde chci ale vysvětlit, jakým způsobem chápu tento pojem, když jej používám. Co je „objektivní pravda“ je otázka, která je o něco složitější. Ale i k tom řeknu několik slov. Je docela možné, že čtenář bude mít během čtení následujícího textu pocit, že si občas protiřečím, ale já s podobným nebezpečím počítám a pokouším se zajistit, aby k podobnému nedorozumění nedošlo.

...

Když píšu o tom „jak chápu tento pojem“, neznamená to že jde jenom o mě. Bylo by přesnější napsat: „jak *my* chápeme tento pojem. Jde o to že tato diskuse vstupuje na území filozofie a tudíž přesahuje moji odbornou kompetenci. Proto jsem se pojistil, diskutoval a shodl se s Laurou. Takže to co tady pišu se týká každého z nás, nejen mě. Přesto beru plnou osobní zodpovědnost za to co píši. Proto jsem napsal „jak já chápu tento pojem“.

***********

Pracujeme s omezenou sadou pojmů, tudíž v našich „definicích“ je obtížné se vyhnout „definování tím co je definováno“. Avšak ne vždy se jedná o neštěstí. Z matematické „teorie množin“ víme, že autoreference někdy vede k paradoxům (Holič který holí každého kdo se sám neholí. Holí tento holič sám sebe nebo ne. Pokud se holí, potom není pravda že holí pouze ty, kteří se sami neholí. Pokud se sám neholí, potom opět není pravda že holí VŠECHNY kteří se sami neholí. ) Rekurzivní algoritmy, tedy algoritmy s funkcí která nazývá sebe sama, fungují docela dobře (i když jsou pomalé), ale ne vždy se zastaví. Pokud náš vesmír není konečný, potom rekurze, i taková která nemá konec, se stále může „lépe a lépe“ přiblížit k „řešení“. Zde je další past. Napsal jsem „lépe a lépe“ v uvozovkách, protože co je lepší a co ne, záleží na naší volbě funkce odhadující vzdálenost. Tato funce se může měnit po každém kroku a když se věci začnou komplikovat, dostáváme se k „problému zastavení“ (halting problem).

Halt problem

„Problém spočívá v určení předem, zda se určitý program nebo algoritmus zastaví, nebo zda poběží bez zastavení navždy. Problém zastavení je základním příkladem prokazatelně neřešitelného problému. Je jasné, že jakýkoli pokus zodpovědět otázku tím, že dojde k opravdovému spuštění algoritmu, nebo simulování každého kroku jeho průběhu, povede k odpovědi jen tehdy, pokud se zkoumaný algoritmus zastaví, jinak se stane že samotný algoritmus, který se pokouší zodpovědět otázku, poběží sám navždy.“

Do podoné situace se dostaneme s mojí definicí pravdy. Může být že dopředu nevíme (a není žádný algoritmus který by nám umožnil vědět dopředu) zda náš „algoritmus“ dosažení pravdy poběží navždy nebo ne. Jediné co můžeme udělat je nechat jej běžet a čekat a čekat.

(Pro ty, kteří mají zkušenost s programováním, bude jednodušší pochopit to co jsem napsal. Pojmy „autoreferenční“ a „rekurzivní“ se „naladí“ na správnou frekvenci a možná zmírní možné námitky.)

***Definice***

Nejdříve krátká definice: pravda je objektivita.

Nyní tuto definici rozvedu a upřesním.

Předpokládejme že existuje něco jako „vesmír“. Pokud odmítáte tento předpoklad, potom vše co budu dále psát je zbytečné. Já takovou možnost zvažuji, beru ji v potaz. Takže, „my“ jsme součástí tohoto vesmíru, ale pouze malou součástí. Naše vnímání světa, naše pojmy, naše slovní zásoba, naše naprogramování, jak vrozené tak i geneticky podmíněné, ale i to které je upravené nebo bylo sestaveno od základu z našich interakci s tím co nazýváme „vnější svět“, to vše si nese cejch naší „malosti“ vis a vis velikosti vesmíru. Vše je ocejchováno chaosem a nejistotou, náhodností, celé historie vývoje života a civilizace. Ne vždy jsme objektivní. Někdy když soudíme druhé jsme objektivní, ale přestáváme být objektivními když máme soudit sami sebe. V Matoušovi nalezneme následující:

Matouš 7:1-5 [...] „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

Někdy je to právě naopak. Jasně vidíme naše vlastní problémy a nedostatky, ale zavíráme oči před lži která nás obklopuje, velmi těžce si uvědomujeme že lidé, někdy i naši nejbližší, jsou schopni záměrně lhát. Jde o způsob kterým dospělí občas vidí své děti nebo své partnery. V takovém vnímání není žádná objektivita.

Oba dva případy se stávají. Netýká se to pouze vztahů s jinými lidmi, se společností, ale i našeho vnímání a našeho chápání hmotného světa, světa pojmů a světa „vědění“.

Proto přibližování se k pravdě zahrnuje objevování jakéhokoli mechanizmu, který negativně ovlivňuje naší objektivitu, dále obsahuje analýzu těchto mechanizmů a pátrání po metodách jejich neutralizace nebo eliminace (eliminace není vždy možná, ale v podobných případech může pomoci neutralizace).

Zatímco postupujeme na cestě eliminace mechanizmů, které deformují naši objektivitu, jsme dále schopni lépe a lépe definovat samotný pojem objektivity (zde máme opět příklad rekurence).

Dále jsme zatíženi problémem antropomorfizmu, který může deformovat naše vnímání světa. Je nutné prozkoumat i tento problém. Vidět „objektivně“ znamená vidět vesmír stejným způsobem, kterým vesmír vidí sám sebe: znamená to vidět v rozsahu, který přesahuje naše geneticky určené zájmy, naše zkušenosti, naši malou velikost v prostoru, i čase, a v prostoru „vědění“.

Má tento proces nějaký konec? Je konvergentní?

Moje současná pracovní teorie je následující: jedná se o otázku, která je stejná jako otázka o zastavení Turingova stroje. Otázku nemůžeme zodpovědět, je třeba nechat proces „pokračovat“.

Někdo by se mohl oprávněně zeptat: jak můžeme objektivně rozhodnout co je objektivní a co ne? Nemáme zde paradox?

Ano, je to paradox. Ale paradoxní paradox. Stejně tak by se někdo mohl zeptat: jak je možné, aby stroj který je těžší než vzduch, mohl létat? Patrně to není možné. Nicméně jak víme tam kde je vůle, tam je i řešení. Stroje těžší než vzduch mohou létat, a právě tak my, kteří vždy zůstaneme jaksi subjektivními, můžeme pracovat na odstraňování této subjektivity, jak je jen možné, a přiblížit se objektivitě. Je to jako známý Uroboros – drak který požírá vlastní ocas, což je zřejmý paradox. Ale ve stejnou dobu se zdá, že toto je jediná metoda která funguje – uvnitř a vně.

Takže to je moje (naše) chápání „pravdy“. ... Ale tento krátký esej by nebyl úplný, kdybych se nezmínil o „smyslu života“. Zde použiji další přirovnání ze světa počítačového programování. Mimochodem, domnívám se, že rozvoj počítačového programování, věda algoritmů, naše zkušenost s programovatelnými kalkulujícími stroji, teorie kódování, to vše nám otevřelo nové kognitivní úhly pohledu. V dnešní době jsme schopni pracovat s novými, a jak se domnívám, důležitými kognitivními kategoriemi. Jsme schopni vidět svět objektivnějí, než bylo dříve možné, protože máme k dispozici tyto nové kognitivní modely pro „zmapování“ našeho myšlení.

Tudíž: *smysl života*

Zde je moje hypotéza riskantnější, jedná se pouze o pracovní hypotézu.

Náš vesmír je složitý systém. Stupeň složitosti je vysoký. V tomto složitém systému, nějakým zatím nepochopeným způsobem, pracují „programy“. Není žádný důvod předpokládat, že tyto programy neobsahují chyby. Tudíž se nevylučuje, že vesmír má také „mechanizmy na ostraňování chyb“. Vědomí, inteligence, samotný život můžou také mít, mimo jiné, takové funkce. Tudíž úloha inteligence může být následující: najít chyby v programech, které běží ve vesmíru a opravit tyto chyby.

Tudíž v otázce smysl života jdu dál, než je případ pouhé „replikace sebe sama“ j (jako v případě Dawkinse a jeho „sobeckého genu“). Replikace sebe sama může být nástroj, ale ne cíl. Cíl může být jiný: odstranit chyby ve vesmíru. Čas potřebný pro podobnou operaci může být značný. Mimoto, kladný výsledek nemusí být jistý. Může to být jako v případě problému zastavení: neexistuje způsob jak předpovědět výsledek, proto jediné co zbývá je nechat program na ostraňování chyb běžet, umožnit aby mohlo dojít k jeho upravení prostřednictvím sebe sama.

Pokud připustíme tuto hypotézu, potom otázka role inteligence a smyslu života nabere nový význam.

Někdo by se mohl zeptat: ale co můžeme my, tak „malá“ stvoření, dokázat ve velkém vesmíru?

Zajímavá otázka. Avšak víme, že ve složitých systémech mohou malé změny vést k nečekaným globálním „fázovým přechodům“. Nemůžeme vyloučit, že může dojít k něčemu podobnému. Nemůžeme vyloučit, že připuštění podobné hypotézy může zcela změnit náš pohled na problém zopovědnosti lidstva – což by byl pouze logický závěr na základě našich premis.

Jak jsem již napsal, jde pouze o moji pracovní hypotézu, hypotézu kterou používám každý den. Zdá se mi, že je zajímavá, odpovídá veškerému mému vědění (z fyziky, matematiky, filozofie, genetiky, biologie, psychologie). Ale pokud objevím nová data, potom znovu přehodnotím svoji hypotézu. Vždyť abychom mohli odstranit chyby ve vesmíru, je nejdříve třeba abychom odstranili chyby v sobě. A zde se opět vracíme k otázce „pravdy“ a „objektivity“.