NA SEVERU: Limbické válčení a „Paranoidní spínač" Marthy Stout

Harrison Koehli
Sott.net

Události 11. září traumatizovaly americkou veřejnost. Bushova administrativa využila tento strach a Obamova administrativa v tom dnes nadále pokračuje.

Nejnovější kniha Marthy Stout, Paranoidní spínač [The Paranoia Switch, vydáno v roce 2007, pozn. překl.], je vítaným přírůstkem do nové a rostoucí vědy Ponerologie: výzkum hlavních příčin a původu zla, jak na společenské, tak i mezilidské úrovni. Stout využívá svých dlouholetých zkušeností terapeuta traumat, aby klinicky diagnostikovala nemoc naší „teroristické kultury“ a těch, kteří toto trauma manipulují ve svém vlastním zájmu.

Paranoidní spínač

Traumatické události vedou k přetížení našeho limbického systému. Zvýšená odezva naší amygdaly, která zaznamenává emocionální význam události, vede k nižší odezvě v hipokampu, který obvykle určuje prioritu informací a umožňuje tak vyšším mozkovým centrům, na základě jejich emocionálního významu, vytvořit souvislé vzpomínky. To znamená, že traumatické události nejsou integrovány vyššími mozkovými centry jako skutečné vzpomínky, ale místo toho v nás zanechají neintegrované fragmenty vzpomínek: izolované obrazy a pocity. Tyto vzpomínky pak mohou být „spuštěny“ podobnými výjevy. Právě proto může auto s prskajícím výfukem vyvolat u válečného veterána stav paranoie. Jeho „paranoidní spínač“ sepnul.

„Nejvíc ohromující traumatické zážitky nejsou způsobené nehodou (nečekané výbuchy nebo automobilového nehody), nebo „vyšší mocí“ (zemětřesení, sopky, atd), ale spíše záměrnými činy ostatních lidí, činy jako například napadení, násilný únos, znásilnění. - nebo terorismus. Z nějakého důvodu máme, podle všeho, pevně zakořeněno se nejvíce obávat újmy, která hrozí v důsledku zlého úmyslu, rukou jiných lidí, a tento speciální druh strachu je ze všech nejnakažlivější.“ (62)

Jak Stout později vysvětluje ve své knize, agenti strachu si udržují svou moc zneužíváním lidských slabostí. Paradoxně se často jedná o ty samé osoby, kterých jsme geneticky „naprogramováni“ se bát (tj. psychopatické osoby), které využívají tento strach tak, že jej zaměří na libovolnou a vhodnou skupinu. Hitler použil anarchisty, komunisty a Židy. Naši vůdci používají „teroristy“, Muslimy a kritiky jejich politiky.

Stout definuje terorismus jako „násilí páchané s hlavním cílem zmanipulovat mysl přeživšího obyvatelstva“ (27). V naších myslích tak vznikne paranoidní spínač, nebo se zapne již existující. Jeho „nejcenější ambicí je, aby nás ovlivnil psychicky, vštípil do myslí jednotlivých občanů pocit bezmoci, a krást ve velkém z naší kolektivní zásoby nadějí“ (24).

Tímto způsobem jsou teroristé (ať už loutkaři rozvědek západních zemí, nebo zahraniční „terorističtí“ obětní beránci) schopni vést otlučenou veřejnost směrem dle jejich výběru. Nicméně můžeme zajistit, aby terorismus neměl vliv na naši mysl tím, že si budeme uvědomovat jeho účinky a jeho účel, včetně taktik těch kteří jej využívají.

Limbická Rezonance

I přesto, že se teroristický útok bezprostředně dotkne pouze velmi malé části populace, může celá země pocítit jeho účinky. Tento jev má své kořeny v našem limbickém systému. „[L]imbický systém hraje dominantní roli v regulaci našich pocitů, dostupnosti našich vzpomínek, naší motivaci jednat, naší schopnosti přiřadit našim zkušenostem význam, a dokonce i našeho svědomí“ (77). „[S]vědomí je závažný pocit závazku, který vždy vychází z našeho sklonu vytvářet svazky s ostatními... je to právě naše schopnost tvořit citové vazby, která vede ke vzniku morálního charakteru ...“ (75).

„[S] informacemi z některých, nebo veškerých našich smyslů, zpracovaných prostřednictvím limbického systému, můžeme vnímat vnitřní stav jiné lidské bytostí – její nebo jeho fyziologický a emocionální stav - k němuž bychom jinak byli „slepí.“ ... Nejen že nám limbický systém umožňuje vnímat emoce druhých ... ,funguje také ke slaďování našich emocí s lidmi kolem nás, a naopak.“ (78)

Takto je trauma teroristické události nakažlivé. Každý z nás je ovlivněn emocionálním stavem osob okolo nás; všichni budeme traumatizováni. „[L]imbická rezonance je jedním z mnoha důvodů, proč by osobnost, a zejména charakter, měly být hlavním kritériem při výběru našich čelních představitelů. Ať už pro dobrý nebo zlý záměr, významný vůdce může mít vyzařující emocionální vliv na velký počet lidí“ (83).

Machiavelističtí vůdcové, protože jsou psychopati, jsou schopni velmi dobře využít této skutečnosti. Nepociťují žádné výčitky svědomí, žádnou bolest při pohledu na zohavené tělo. Nic nenarušuje jejich chladnou, bezohlednou a emoce postrádající podstatu.

Limbická válka

Když se vůdce rozhodne zneužít tuto nákazu, místo aby ji uklidnil a léčil, zapojuje se do něčeho, co Stout nazývá „limbické válčení.“ „Když se vůdce rozhodne zaměřit pozornost skupiny na ty děsivé „jiné“ - pokud on nebo ona buší do spínače paranoii nainstalovaného traumatem - je pravděpodobné, že úroveň strachu skupiny zůstane dlouhodobě nad mezní hranicí, a ať už je či není vůdce kompetentní, vnímanou autoritu si udrží... [P]oté, co dojde ke skupinovému traumatu, je možné zavést rozsáhlé společenské změny, ať už úmyslně nebo neúmyslné, hrstkou rozsévačů poplašných zpráv, kteří hrají na hněv a paranoiu zranitelné populace“ (92-3, 95). Právě v těchto klíčových bodech historie jsou země zralé pro patokracii, tedy makrospolečenskou nemoc, která může trvat desítky let - dokonce i staletí.

Stout identifikuje šest etap limbické války:

1. Skupinové trauma: To nabírá podobu národní katastrofy, jako 11. září, která „nainstaluje nevědomý paranoidní spínač v myslích občanů národa“ (110).

2. Agenti strachu: Ať už jde o samotné pachatele (jako v případě 11. září) nebo pouhé prospěcháře (jako v případě Pearl Harboru), malá skupina lidí se pokusí využít tohoto skupinového strachu, aby mohli sledovat svoji vlastní agendu, doplňované jejich opakovaným spouštěním paranoidního spínače. Takto vyděšení lidé „mají sklon být přitahování k autoritářské osobnosti“ jako jejich vůdce (111). Zbývající kroky závisí na úspěchu tohoto kroku.

3. Obětní beránkovství: Agenti strachu potom budou prohlašovat, že určitá skupina, která obvykle nenese vinu na daném zločinu, je odpovědnou stranou. Podobné „úspěšné obětní beránkovství zpomaluje proces hojení skupiny téměř na nulu“ (111). Agenti strachu tímto způsobem spouští války a nenávist prostřednictvím svého vlivu nad většinou.

4. Kulturní regrese: S konkrétním nepřítelem, na kterého lze svést vinu, můžou „vykrystalizovat“ takové primitivní instinkty, jako touha po pomstě. Agenti strachu tímto způsobem manipulují naše moralizující tendence. Rozdělením obyvatelstva na „vlastence“ a „zrádce“ (ti kteří podporují primitivní reakci a ti kteří ne) identifikuje a stigmatizuje ty, kteří nejsou náchylní k manipulacím Paranoia vede k potlačení odporu a vytvoří vnitřního cenzora.

5. Pochopení a silný odpor: Lidé si nakonec uvědomí šílenství těchto vlád a své vůdce sesadí. Může to nicméně trvat desítky let. V této rané fázi „začínají protesty, zpočátku malé a nesmělé, které s postupem času začnou nabývat na síle a odvážnosti“ [např. hnutí solidarit ve východní Evropě na konci 80. let] (113). Bohužel, tyto protesty většinou ignorují hlavní problém - psychologickou povahu těchto vůdců - a soustředí se na vedlejší problém, např McCarthyho údajnou homosexualitu, nebo jednoduše na korupci těchto úředníků.

6. Lítost a zapomínání: „Jak se začne postupně vytrácet strach vyvolaný traumatem, často po uplynutí mnoha let, začne být problematické připomenout si, proč jsme dovolili nechat se tak snadno zapojit do autoritářského programu. Mnozí z nás setrvávají ve stavu disonance a viny, a tento nepohodlný stav podporuje zapomínání...“ (114).

Mikro / Makro měřítko

"[M] ůžeme použít malý společenský systém vysoce dysfunkční dvojice, aby pomohl objasnit podivnou lidskou věrnost k destruktivním autoritářům obecně“ (120). Ve vztahu, kde je oběť zneužívána, paralizována neustálým strachem, lpí na „ochraně“ právě té osoby, která ji terorizuje. „Otloukaný člověk se naučí „nevidět“ nehorázné chování svého autoritářského partnera ... a naučí se vyložit si prázdné maličkosti jako důkaz, že někde hluboko uvnitř mu na ní záleží.“(132).

Tato metoda zahrnuje tři aspekty: 1) náchylnost ke strachu (tj. již existující paranoidní spínač), 2) izolaci (tj. ke zneužití dojde za zavřenými dveřmi), 3) přesvědčení, že protože je svět (ve skutečnosti nezdravý vztah) hrozivý, věrnost ochránci (ve skutečnosti násilník a tvůrce tohoto strachu) je nezbytná. Když ztratíme schopnost rozpoznat patologické chování, je to první kritérium geneze zla, na jakékoliv úrovni; vše další vyplývá z této neschopnosti správně vnímat objektivní realitu.

„Koneckonců naši vůdci, stejně jako naši domácí partneři, nám mají krýt záda, a někdy, poté co jsme byli terorizováni, budeme nadále předpokládat, že partneři a představitelé k tomu tak přistupují, a to i tváří v tvář život ohrožujících důkazů, že choť nebo vůdce nemá tuto blahosklonou motivaci.“ (135) Např. Mao „vždy slíboval pečovat a chránit lidi které týral. Lidé mu věřili. Mnozí z nich mu věří nadále“ (136).

„[N]eustálý strach, vzniklý těžkým zneužíváním, roztrhá rodiny psychologicky, což rozdělí i rodinné příslušníky, kteří trpí tím samým ničivým zacházením rukou té samé osoby. ... [C] hronický strach ... narušuje a zkresluje lidské vazby, [které jsou znovu obnoveny pouze v drsném období patokracie].“ (149) „Ve stresované demokracii, kde už chronický strach zapříčiňuje rozpad vazeb, není vůbec těžké ovlivnit lidi, aby se rozdělili podle nálepek liberální a konzervativní.“ (150)

Zkorumpovaní politici tímto způsobem udrží své nepřátele (tj. lid) rozdělé, protože zaměřují jejich pozornost na druhotné problémy. Zatímco je obyvatelstvo zaneprázdněno dohadováním se o právu držení zbraní, potratům, náboženství, atd., devianti u moci se mohou uhýbat před pozorností většiny. Pokud by si lidé uvědomovali, jaké manipulace na ně jejich vůdci používají, byly by podobné manipulace neúčinné. „Svědci, a jasné denní světlo, jsou zásadní pro naši ochranu před zneužíváním a anatéma těch kteří zneužívají. Ve filmu Čaroděj ze země Oz, ten malý muž v zahaleném prostoru, který mačká čudlíky na promítání obrazu obrovského, děsivého čaroděje, křičí, „Nevšímejte si toho muže za oponou!“ - protože ví, že jakmile lidé odtáhnou závěs, iluze skončí“ (118). Ti, co páchají násilí na manželkách, jsou závislí udržet své zneužívání v utajení a udělají vše proto, aby to tak zůstalo. Stejným způsobem využívají zkorumpovaní politici zmanipulovaná média, aby ukazovaly jejich masku příčetnosti, operujíc za pozlátkem levné propagandy a v „nejvyšším utajení“ provádějí své tajné operace.

Politika trojského koně

Stout identifikuje to, co nazývá „politici typu vlhovec“ [„cowbird politics“, pozn. překl.], pojmenované podle ptáka, který naklade vajíčka v jiném hnízdě, aby se o ně staral někdo jiný. „Politik vlhovec, který se zajímá pouze o získání a udržení individuální moci, má pramálo skutečných názorů, ať už liberálních nebo konzervativních, ale mnoho z nich je usazeno v rámci tradiční politické strany... „Odcizené „hnízdo“ slouží jako mocenská základna a také jako maskování; je obtížné rozeznat prospěchářství, protože máme tendenci spoléhat na povrchní jména stran a nedívat se na skutečnou podstatu“ (158). Lobaczewski se tímto fenoménem zabývá v mnohem větším detailu a poukazuje na to, že vlhovečtí politici jsou často psychopati (také se nazývají machiavelistické osobnosti), kteří mají velké zkušenosti s tím, jak udržet fasádu klamu (masku příčetnosti) a jak pronikat do společenských a politických skupin jako „trojské koně“.

Stout identifikuje různé druhý patologických typů, které usilují o moc: psychopati, pomstychtiví, ideologicky posedlí, neurotici, psychotici. Zatímco Stout správně poukazuje na to, že se počítají pouze činy a ne motivace, Lobaczewski nabízí mnohem hlubší pochopení role každého typu patologie. Stručné shrnutí: schizoidi často poskytují naivní a pomýlené ideologie, paranoici jsou mezi prvními, kteří v ponerogenické skupině tíhnou k vedoucím pozicím, a psychopati jsou výsledným inspiračním zdrojem pro celý patokratický systém, zabírající všechny vlivné pozice. Neurotici, ideologové, psychotici patří mezi drobné, ale důležité hráče v tomto systému, a to i na pozicích vedení veřenosti (když nahlédnete za oponu utajení, určitě najdete psychopatickou šedou eminenci).

Stout poukazuje na to, že podobní vůdci se vždy pokusí vyvolat pocit zahanbení ve svém obyvatelstvu, často pomocí sexu. Stejně jako patokrati manipulují vrozené sklony normálních lid důvěřovat a mít strach, tak manipulují naši morální podstatu urážlivými přívlastky, moralizujícími odsouzeními a ponižujícími narážkami, tedy paramoralizmy. Lenin označoval své soupeře za šejdíře, služebníčky a Jidáše. Naši vůdci používají označení teoretici konspiračních teorií, teroristi a zrádci.

Jiná budoucnost

Jak Stout vyzdvihuje ve své knize, je možné překonat tento proces ponerogeneze před tím, než se plně rozvine do podoby patokracie. Ale nejprve musíme překonat první kritérium ponerogeneze, to znamená neschopnost rozpoznat patologické jednotlivce a patologické chování. Stout píše:

„V demokracii by za normálních osoba vykazující některé, nebo všechny druhy tohoto chování, nebyla okolností dobře tolerována. Některé z deseti charakteristik [agentů strachu] jsou jasně odpudivé a odcizující. Ale opět platí, že toto chování je odpudivé a odcizující za určitých podmínek. Po celostátní katastrofické události, jakým bylo ve Spojených státech například 11. září, jsou podmínky výjimečné. Lidé jsou traumatizováni, touží po někom, kdo jim zařídí, aby se cítili bezpečně, a starý paranoidní spínač opět čeká na spuštění. V těchto podmínkách se daří obchodníkům se strachem. Jejich vlastnosti dokonale pasují na traumatickou reakci obyvatelstva, proto jejich charakteristické chování není téměř „vidět“. Stručně řečeno, poté, co jsme byly důkladně traumatizováni, nejsme schopni vidět ďábla.“ (186)

Agenti strachu mají Achillovu patu: jejich psychopatickou podstatu. Poté co jsou odhaleni jako malicherní podvodníci, kterými skutečně jsou, a jejich povaha je pochopena vědecky a nikoli emocionálně, ztratí schopnost nadále nás podvádět. Práce Dr. Stout, která možná ne zcela plně chápe rozsah prolhanosti a krutosti amerického režimu (podle všeho si myslí, že 11. září bylo organizováno a spácháno muslimskými extrémisty, zcela v rozporu s důkazy které naznačují pravý opak), je důležitým přínosem do rostoucího množství vědomostí, spadající pod oblast, kterou Dr. Lobaczewski před několika desítkami let pojmenoval: Ponerologie.

Paranoidní spínač: jak teror změní naše mozky a přetvoří naše chování - a jak můžeme získat zpět naši odvahu [The Paranoia Switch: How Terror Rewires Our Brains and Reshapes Our Behavior – and How We Can Reclaim Our Courage] je k dispozici na Amazonu zde. Návštivte webové stránky Marthy Stout.

Původní článek: Limbic Warfare and Martha Stout's "Paranoia Switch"