The Controversy of Zion – jedna z nejkontroverznějších knih

Makhnovista
SOTT.net

Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. - Izaiáše 34:8

Došlo k události o které se těžce mluví a o které je nemožné mlčet. Edmund Burke, 1789


Douglas Lancelot Reed (1895 - 1976) byl ve své době oblíbený u mnoha čtenářů. V dnešní době je víceméně zapomenutý, nebo vyslovení jeho jména vyvolá rozhořčení mezi těmi experty vládnoucí třídy společností, kteří o něm slyšeli. Není těžké zjistit důvod jejich rozhořčení: Reed upoutal pozornost na to, co považoval za židovské spiknutí ovládnout svět a o kterém napsal obsáhlou knihu nazvanou The Controversy of Zion. Kniha byla dokončena v roce 1956, ale publikována byla až v roce 1978, dva roky po Reedově smrti.

V jeho nekrologu, který se objevil v The Times, byl Douglas Reed vylíčen jako „virulentní antisemita“. Nicméně pečlivé čtení knihy The Controversy of Zion dokazuje, že podobný závěr je sporný, i přesto že Reed sám sebe příležitostně označoval za spisovatele antisemitského materiálu. Reed v podobných výrocích spíš poukazoval na svůj protifarizejský, protitalmudský a protisionistický postoj. Proto se nezdá že by Reed byl antisemitou, ve smyslu nenávidění Židů, neboť existuje mnoho a mnoho případů, kdy Reed ukázal nemalé sympatie vůči běžným prostým Židům.

Nícméně Reedův antisionismus vyjádřený jeho neúprosným stylem činí první čtení The Controversy of Zion nepříjemným, dokonce i odpudivým, v tom smyslu, že jakékoli liberální cítění kterým čtenář disponuje je neustále testovávno. Podobná citlivost, zakořeněná díky reflexi o nacistickém holokaustu, je podporovaná propagandou státu Izrael, která považuje útok na jakýkoli aspekt židovského kulturního nebo politického myšlení za antisemitský.

Reed v knize The Controversy of Zion neustále brojí proti této západní zaujatosti a odhaluje její pravou tvář: bezmyšlenkovitost a nedostatek reflexe. Otázka kterou Reed pokládá zní: je sionismus pro Židy ve skutečnosti prospěšný? Jinými slovy, je sionismus prožidovský nebo protižidovský? Nebo řečeno opět jinak, je sionismus prosemitický nebo je ve skutečnosti antisemitický? Reedova kniha neustále napadá běžné smýšlení o spravedlnosti týkající se židovských a izraelských záležitostí. Ve skutečnosti se řeší otázka elementární poctivosti. Jak pravdivá je tato kniha? Do jaké míry můžeme důvěřovat historickému výzkumu, který tvoří její základ? A jak humánní je myšlenka na které je postavena?

Při psaní své knihy se Reed pokoušel odhalit poloutajené spiknutí. Podle Reeda vše začalo v době během vlády Jóšiáše, krále Judey (640 – 609 př. n. l.), kdy levité úspěšně založili mocnou kliku. Kontury spiknutí lze rozeznat v jistém prvku, který se vine napříč celým Starým zákonem, ale nejviditelnější je v knize Deuteronomia. Ambice tohoto spiknutí spočívaly v dosažení nadvlády nad státy, které obklopovaly území Judey (a v důsledku nadvládou nad každou zemí světa), aby poplatky od lidu dobytých území proudily do Jeruzaléma.

Plán byl v tomto smyslu autoritativní a centralizovaný. Dále byl šovinistický: členové kmene Juda byli považováni za Jahveho vyvolené, tzn. jeho vyvolený národ. Reedova zdůrazňuje, že to přímo neznamená že tumu sami levité, farizejové a talmudisti ve skutečnosti věřili. V jistém smyslu šlo jednoduše o propagandu, či vhodnou fikci, která měla posloužit k ospravedlnění převzetí nadvlády nad Jeruzalémem. Dále měla propaganda donucovací povahu: vytvořila skupinové myšlení [groupthink], ze kterého nevedla jasná úniková cesta. Kultura Jedey byla kmenovou kulturou, pro kterou byla nejvýznamější dvě místa – chrám a Tóra - a stojí za povšimnutí, že obě byla kontrolována levitskými kněžími. Krveprolití bylo nejvýznačnější charakteristikou obou dvou.

Reed naznačuje, že podobný způsob myšlení byl relativně nový – i když indický kastovní systém patrně také naznačuje podobné smýšlení, i když bez centralizace pod jedním bohem, nebo prostřednictvím úzce organizovaného duchovenstva. Zdá se že džinismus, buddhismus a další jogistické způsoby myšlení (s důrazem na univerzalitu a nenásilí) v tomto období (okolo 500 př. n. l.) úspěšně zvrátily tento krvežíznivý proud, proud který je doložený v Riga védě - a který možná sahá až do období, které antropologové nazývají „endemické válčení“, tzn. stav neustálého, nepříliš rozsáhlého válčení v kmenové bojovnické společnosti.

Část geneze levitického způsobu myšlení, i když se jedná o něco o čem se Reed nezmiňuje, lze nalézt v pevně řízené společnosti dynastického Egypta, která během převážné části pozdní doby bronzové ovládala Palestinu. Reed vyzdvihuje že okolo roku 500 př. n. l. existovalo hnutí směřující k univerzalismu, tzn. začlenění rozdílných kultur do jedné skupiny lidství. Je důležité zmínit, že judaismus podobnému směru vzdoroval.

Zkušenosti obyvatel Judey do doby kdy žil Ježíš, jsou názorným příkladem způsobu, kterým lidé mohou být donuceni následovat záměr, který není v žádném případě v jejich zájmu. Obyvatelé Judey byli ve stejnou dobu jak tlačení tak i taženi: tlačeni přijmout, že ti kteří nevytrvají, čeká zkáza v rukou cizích mocností, a taženi sugescí, že pokud budou pokračovat ve vytyčené cestě, čeká na ně světová nadvláda. Zde samozřejmě nejde o žádnou skutečnou mravní zásadu: náznak mravních zásad, následování dobra místo zla, byl zajištěn ponecháním mesiášské části Starého zákona, který byl proti levitskému záměru. Pečlivému čtenáři to odhalí lež ritualistického „my proti nim“ nesmyslu, který se nachází v knihách jako Leviticus, Deuteronomium, Ezechiel a Ezry-Nehemjáše. Ale bez opatrného čtení to vypadá, jakoby tento podraz byl podporován morálně dobrým Jehovou, který byl jednoduše proti idolatrii, tzn. proti „jejich“ praktikám obyvatelů Kanaánu.

Reed zdůrazňje, že levité a farizejové byli ve skutečnosti uctívači Molocha, kteří byli kritizováni proroky např. Jeremjášem. Ježíš pokračoval v podobném duchu, neboť byl jak se zdá schopný pohlížet na věc s odstupem a vidět věci takové jaké byly ve skutečnosti. Z tohoto pohledu, jak Reed píše ve své krátké kapitole o Ježíšovi (která je možná jedním z nejlepších výkladů v The Controversy of Zion), byli farizejové nepřáteli vesmírného zákona, do té míry, že vymysleli svou vlastní realitu, svůj vlastní příběh, jak by vše mělo skutečně být, ve vyprávění Tóry. Ve stejnou dobu, obyvatelé Judey, chyceni v přesvědčení oficiálního příběhu, že lidský život s konečnou platností končí po fyzické smrti, byli obecně chyceni v úzkém kruhu čistě lineárního myšlení, ochuzeni o jakýkoli kontext. Důsledek podobného způsobu myšlení je jasný, jak se Signs of the Times snaží zdůraznit: žijeme ve zjednodušeném prostředí, bez jakéhokoli historického kontextu, neschopni skrz Stockholmský syndrom celé společnosti pochybovat o oficiální historii, kterou do nás nasoukaly hromadné sdělovacími prostředky. Výsledkem zjednodušení je zdání, že je nám k dispozici pouze jeden postup: přijmout naděje a obavy která nám dala vyšší místa.

Opravdové události 11. září samozřejmě ničí tento obraz, stejně jako je knihou The Controversy of Zion narušen obraz sionismu. Ježíš podobným způsobem boří farizejský obraz odvoláváním se na vraždu Ábela a Zacharjáše (Lukáš 11:51). Biblický badatel Giovanni Garbini ve své knize Myth and History in the Bible [Mýtus a historie v Bibli] soudí, že se jednalo o narážku na převrat, ke kterému došlo v Jeruzalémě v roce 164 př. n. l. a o kterém se saduceové a farijové za každou cenu odmítali bavit, neboť se zdá že v něm byli do jisté míry zapleteni. To je důvod proč bylo dovoleno, aby Ábelova vražda (jak je příběh vylíčen v knize Genesis 4:1-16) prošla bez odplaty, z Jehovy byl učiněn opatrovatel Kaina, jednoduše proto, že Ábel byl považován za předchůdce vysokého kněží Zacharjáše. Zachariášovi vrazi byli tudíž drženi pod podobnou boží ochranou. Ježíšův suchý komentář naznačuje co si spolu se svými prvními následovníky myslel o Tóře, Tóře která byla zjevně měněna až do začátku 1. století n. l. samotnými spiklenci. Není proto divu, že extrapolace této pozměněné epické historie Izraele v podání sv. Pavla vyústila v teologii, která v mnoha směrech odrážela farizejskou a která se tragicky stala církevním standardem.

Reedovi jako novináři podle všeho nejvíce vyhovovalo stopování labyrintových spletitostí politiky 20. století, je zajímavé pozorovat jak jeho myšlenky byly následně potvrzeny pozdějšími objevy, učiněných po roce 1956. Nicméně Reed i při psani o nejranějším období učinil některé překvapující úsudky, které byly potvrzeny dnešními kritiky Starého zákona z kodaňské školy, např. Thomas L. Thompson a Garbini, obzvlášť Garbini, který se nebojí ukázat na vypučení jasné politické konspirace, která vymodelovala Starý zákon v propagandistický nástotroj. Jejich práce, např. rekonstrukce izraelské historie v druhé části Thompsonovy knihy The Mystic Past: Biblical Archaeology and the Myth of Israel [Mýtická minulost: biblická archeologie a mýtus Izraele] (1999), a Garbiniho History and Ideology in Acient Izrael [Historie a ideologie starověkého Izraele] (1986), a Myth and History of the Bible [Mýtus a historie Bible] (2003) stojí za přečtení za účelem radikálního přehodnocení historie Starého zákona a manipulace společnosti.

Reed se dále zabývá Talmudem, a ať už si o jeho komentáři o tomto zdroji myslíme cokoli (neboť kritické myšlení v této oblasti je bez opravdové znalosti zdrojů obtížné), v jistém směru na tom nemusí tolik záležet, protože důkazy ze Starého zákona jsou samy o sobě dostatečně průkazné. Co se ale zdá být obzvlášť zajímavým je fakt, že Církev byla přesvědčena, že Starý zákon je skutečným slovem božím. Což mělo mít důležitý význam ve 20. století, kdy křesťanští politici poskytli svoji podporu sionismu, převážně díky jejich vychově v přesvědčení, že „sliby“ Starého zákona pocházejí od Boha a tudíž stojí za to je podporovat.

Tato křesťanská podpora sionismu byla, jak se zdá kritická, pro osobnosti jako Lord Balfour a Lloyd George a i dnes zůstává nadále důležitá (obzvlášť v USA) prostřednictvím evangelicko-křesťanského sionismu, který působí dojmem revolučního židovsko-křesťanského paktu. Spasitelská očekávání byla použita k dovedení křesťanů do sionistického tábora. Příběh jak k tomu došlo je sám o sobě malým eposem a je smutné, že sám Reed se mu příliš nevěnuje. Místo toho jde přímo k jádru věci porovnáním učení Nového zákona s Deuteronomiem. Přirozeně oba přístupy jsou zcela odlišné.

To znamená že sionističtí křesťané (a vlastně každý křesťan který považuje Starý zákon za slovo boží) se ve skutečnosti pokoušejí následovat dvě cesty najednou. Není proto divu, že s tímto základem byla historie Církve plná násilí, podivně porotichůdná a zcela odtržená od cesty Krále míru. Reed poukazuje na sv. Jeronýma jako na iniciátora procesu, který vedl Církev přijmout Starý zákon ne jako „historický“ materiál minulosti, pro určení kontextu do kterého zapadá učení Ježíše a sv. Pavla, ale jako mravní instruktáž sama o sobě.

Jedna pasáž v Druhá Timoteovi 3:16-17 („Všeliké zajisté Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, Aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“) se zdá být hlavní příčinou problému. Klíčovým bodem je že „všeliké zajisté Písmo“ není definováno. Má to ve skutečnosti znamenat „veškeré písmo“? Možná ano. Možná je každý písemný zdroj, pokud donutí čtenáře aby se zamyslel nad tím, co se děje v labyrintu jeho mysli a ve stejně bludištním prostředí ve kterém se nacházíme, nějakým způsobem užitečný

Možná se sv. Pavel jednoduše pokoušel přimět křesťany, aby četli a přemýšleli. Ale význam výrazu „písmo“ byl samozřejmě zúžen, a tudíž deformován, aby zahrnoval pouze ty texty, které byly některou autoritou (tzn. farizejský Palestinský kánon, nebo Ekumenické koncily) považovány za kanonické. To že Církev v tomto bodě podporovala Palestinský kánon je samo o sobě podivné, ne-li přímo podezřelé. Jde o to, že neexistuje žádné opravdové odůvodnění proč Církev přijala rezoluci Sanhedrinu, která správně mělo být zamítnuto jako ze zásady protikřesťanské, neboť Sanhedrin se podílel (podle evangelia podle Marka) na odsouzení Ježíše bezprostředně před jeho smrtí, a na odsouzení raných křesťanů.

Jde o to, že při vzniku biblického kánonu byla ohromná zranitelnost cirkevního dogmatu, obzvlášť evangelikální křesťané se stali obětí stejné propagandy jako většina Židů: buď/nebo přijmutí sionistických ambicí, jejichž alternativou je zatracení na věky. Křesťanům by mohlo prospět kdyby se dozvěděli, že většina Starého zákona je proti učení Ježíše, stejně tak by mohlo prospět Židům, kdyby se dozvěděli že ve Starém zákoně se nachází dva zcela opačné proudy a že byli oklamáni předpokladem že Starý zákon je v podstatě jednotný.

Sv. Jeroným (který byl obzvlášť doktrinářský, či rovnou zvrácený) patrně hrál zásadní roli v konečné fázi zmiňovaného procesu – ale před ním museli být další, kteří se dostali pod vyloženě židovský vliv v jejich uznání hebrejského církevního zákona, tak jak byl definován Sanhedrinem. Vlastně to nedává příliš smysl, určitě vás napadne že někdo někde musel křičet Podvod! A domnívám se že tomu tak bylo, stejným způsobem jakým se lidé v terénu ve 20. st. (jako polní maršál Archibal Wavell a Sir Frederick Morgan) pokoušeli informovat ostatní o násilí a falešnosti sionistických ambicí a kteří byli jednoduše odmítnuti a vykázáni do zapomnění. Reeda samozřemě čekal podobný konec – jak sám očekával.

V novověku Reed zmiňuje několik překvapujících bodů o základech francouzské revoluce, týkající se svobodného zednářství, bratrstva které bylo ovládnuto bavorskými Illumináty za účelem dosažení moci v Evropě a Americe, založeném na striktně hierarchického modelu. Ve struktuře této organizace šlo hlavně o utajení, jednotliví agenti si byli neustále vědomi že jsou sledováni, přesto v opojném nadšení že jsou součástí velkolepého odklonu moci od králů Evropy a že si konečně budou dopřávat plodů moci, během čehož přinesou na zem nové nebe.

Tyto tajnůstkářské metody uchvácení moci podle všeho existovaly mezi španělskými talmudickými Židy, u kterých byla vysoká míra autoritativního řízení obyklá, a později ve východní Evropě, kam byla v 16. st. zaměřena pozornost židovské diaspory. Do jaké míry byla židovská ghetta zavedena křesťanskou mocí není dostatečně jasné. Reed je toho názoru, že ghetta vznikla hlavně kvůli touze židovských vůdci, kteří si chtěli udržet moc nad Źidy tím, že je drželi uvnitř uzavřené městské části. V ghettu bylo možné pozorně sledovat jednotlivce, židovští vůdci mohli provozovat svůj vlastní soudní systém, včetně uplatnění tuhého konformismu.

Reed vyzdviuje, že bolševici následovali podobný vzor utajené organizace a skupinového myšlení, podobnému tomu které existovalo v ghettech – a také že v revoluční horlivosti této doby byla mladší generace ruských židovských rodin obecně rozdělena na dvě poloviny, někteří mladí muži a ženy aktivně pracovali pro vizi založení židovského vlasti v Palestině (sionisti), zatímco ostatní sdíleli proticarské a marxistické ideály. Reed odkryl utajovaná data, podle kterých byla většina lenistických vůdců byli původem Źidé. Fakt že tato informace byla skryta a že bylo zakázané o ní mluvit, bylo pro Reeda samo o sobě důležitým faktem.

Jak již bylo zmíněno, Reed opravdu září když se dostává do 20. století. Zde pozorně sleduje kariéry Edwarda Mandella House a Bernarda Barucha, oba byli poradci amerických prezidentů, a Chaima Weizmanna který měl obzvlášť vliv v britské zahraniční politice – a opravdu je udivující že se tito muži těšili rozsáhlému volného přístupu k a vlivu ve vysokých pozicích moci.

Reed v doslovu shrnuje The Controversy of Zion jako svědeckou výpověď o podvodné hře, kterou byli vůdci Západu, Židé, revoluční aktivisté a noviny čtoucí veřejnost, všichni stejným způsobem, oklamáni. Reedův počin si v sobě nesehodně zápalu. Přesto není pouhou jednostrannou polemikou. Fakta, která Reed jako prvotřídní novinár uvádí, dodávají velkou váhu jeho přesvědčení, že sionistické dobrodružství bylo trikem, ze kterého mají těžit pouze sionisté, tríkem založeným na důvěře. Ti kteří na podraz upozorňovali (a samozřejmě nadále upozorňují) jako odsuzováni jako „antisemité“ – což jasně ukazuje, že podobný způsobodsuzování není ničím jiným, než bezobstažným očerňováním, kterému je třeba mu čelit přímo.

Douglas Reed

Do jaké míry je tedy Reed jako historik hodnověrný? Odpovědět by se dalo ve třech bodech, i když tyto body vycházejí z čistě osobního pohledu:

1. U Reeda je povzbudivé, že i přestože podezřívá talmudistické zapojení do anglické občanské války, vyzdvihuje že nemá žádné důkazy o které by se mohl opřít. Myslím, že to ukazuje jak moc opatrný Reed byl při nakládání s důkazy které měl k dispozici.

2. Reed byl mohl být obviněn z něčeho co připomíná antisemitismus vzhledem k faktu, že podle všeho považuje Chazary (turkitský národ který byl jak se zdá původním základem ažkenázských Židů) za jaksi horší než jiné skupiny. Reed často porovnává „asijský barbarismus“ se slávou civilizovaného křesťanského Západu. Musím říct že se přitom, pokaždé když tak učiní, cítím nepohodlně. Pochybuji o civilizovanosti Západu – jak jednou prohlásil George Gurdžijev, západní civilizace není nic víc než jen hromada násilí zakrytá vzletnými slovy. Gudržijev dále řekl, že evropané obecně měli velmi omezené pochopení skutečného bohatství a propracovanosti asijské kultury. Domnívám se že Reed, jako přirozený konzervativec, se mohl chytit do této pasti.

3. Nicméně, přestože Reed byl do jisté míry staromódním tvídovaným starým pánem, nebo jak jinak jej chcete pojmenovat, jeho nepředpojatost vůči novým myšlenkám je osvěžující. Je například znát že mluví vřele o Michaili Bakuninovi a Ernestu Bevinovi, jejichž politické myšlení bylo značně levicové - první byl zapáleným ruským anarchistickým revolucionářem (jehož silné protimonoteistické přesvědčení je jasně vidět v jeho vřelém poznámce, „Pokud by Bůh opravdu existoval, bylo by nezbytné jej zrušit“), druhý byl rozumným ministrem zahraničí v britské labouristické straně. To že Reed cítí zpřízněnost s těmito muži, jej značí jako v podstatě čestného a lidského člověka.

Vraťme se na chvíli k Bakuninovi: po přečtení Reeda začne Bakuninova Polemique contre les Juifs (Polemika proti Židům), napsáno někým kdo byl jinak velkým internacionalistou a velkým stoupencem lidského bratrství, dávat větší smysl. To samé platí o rozšířené nedůvěře židovských ambicí mezi ostatními radikálními socialisty a anarchisty 19. st. Tito lidé stáli v první řadě boje proti zneužívání moci a jednoduše nebyli ochotni nechat se odradit autoritativním omezením o tom co si mají myslet. Na vlastní oči viděli kořeny vykořisťování a neuniklo jim, že židovšti jedinci pracovali na upevnění moci, v utajení kuloárů moci a ve falešných revolučních hnutích jako např. v marxistické internacionále, stejně jako v sionismu a prostřednictvím zvláštní přízně vůči finančním zájmům ze strany evropských a amerických vlád.

Utajení bylo vždy hlavním znakem podobných temných snažení – pointa na kterou by se němělo zapomínat, když si vzpomeneme na způsob, kterým jsou „zájmy národní bezpečnosti“ vždy použity jako ospravedlnění neochoty naších vlád podělit se o informace jejich skutečné činnosti. Dokonce i muži v pozicích moci, např. Benjamin Disraeli který byl díky svému židovskému původu bdělejší vůči modus operandi jistých Židů, a Ernest Bevin který měl po skončení druhé světové války v podstatě nastarosti Palestinu, měli velmi omezené možnosti při publikování probíhajících událostí za oponou. Pociťovali jistou míru zranitelnosti, jakoby tušili že moc, ke které měli přístup, jim mohla být pokud po příliš velkém odhalení odebrána. A nebo běžní Židé, převážná většina slušných Židů kteří byli sami zmanipulováni, kterým hrozí nebezpečí, pokud se veřejně mínění obrátí proti Židům a označí je za nepřátele lidské rasy.

Samožřejmě že Židé nejsou problémem a Reed to nikdy neřekl. Ale zdá se že jsou tací, kteří využívají židovské otázky pro odůvodnění podpory násilí a vykořistťování v Evropě a na Středním východě. Hrdinní státní zaměstnanci jako James Forrestal ve Washingtonu dělali co mohli, aby vyjádřili své pochybnosti svým pánům o sionistickém plán, ale bez valného úspěchu. Tragédie pokračuje v dnešním koncentračním táboře Gaza.

Hlavní viníkem je monoteistická povaha židovského a křesťanského náboženství, která byla použita jakou součást politického programu, určeného k upevnění moci vyvolených. Jehova se nachází na vrcholku pyramidy moci. Každý byl oklamán: revolucionáři a partizáni všeho druhu jsou nadále podváděni a stavěni proti sobě.

Co to znamená pro nás? Možná že jediná efektivní revoluce může být uskutečněna propojenou skupinou lidí, kteří jsou oddáni dychtivému zkoumání pravdy. Jedině znalost způsobi jakým naši páni pracovali a nadále pracují, dá nám břídilům šanci rozpoznat jakým způsobem se nám lže a jak jsme manipulováni. Kniha The Controversy of Zion je důležitá, protože odhaluje část této manipulace a je ironické, že se tím stala jednou z nejkontroverznějších knih.

DALŠÍ DÍLA DOUGLASE REEDA:

The Burning of the Reichstag (1934)
Insanity Fair (Jonathan Cape, 1938)
Disgrace Abounding (do., 1939)
Nemesis? The Story of Otto Strasser (do.)
A Prophet at Home (do., 1941)
All Our Tomorrows (do., 1942)
Lest We Regret (do., 1943)
From Smoke to Smother (do., 1948)
Somewhere South of Suez (do., 1949)
Far and Wide (do., 1951)
The Battle for Rhodesia (HAUM, 1966)
The Siege of Southern Africa (Macmillan, 1974)
Behind the Scene (Dolphin Press, 1975)
The Grand Design of the 20th Century (Dolphin Press, 1977)
Romány: Galanty Show. Reasons of Health. Rule of Three, The Next Horizon.
Hra: Downfall

ZDROJ: The Controversy of Zion - One of the most controversial books ever written