Politická kognitivní disonance a psychologie měkkého otroctví

Gary Z. McGee
Waking Times

„Je-li veřejnost vystresovaná a zmatená, potom se velká lež prohlašovaná opakovaně a bez odporu, může stát uznávanou pravdou.“ ~ George Orwell

Pojem otroctví je jedním z těch konceptů, u kterého je tendence  bavit se o něm černobílým způsobem. Ale otroctví je vše, jen ne černobílé. Existuje mnoho odstínů šedi, které mají lidé tendenci opomíjet, obvykle z lhostejnosti, ale také z neznalosti nebo vyhýbání se myšlence tím, že se označkuje „prostě to tak je“. Bylo to vyhýbání v dobách tvrdého otroctví a je to vyhýbání i teď, v této době měkkého otroctví.

Jde o následující věc: tvrdé otroctví je neskrývané, je zjevné a očividné. Nic není skryté. Je velmi zřejmé kdo je otrok a kdo pán. Měkké otroctví, na druhé straně, je skryté. Není zjevné ani očividné. Vše je skryto za pohodlím, apatií, bezpečností, vymožeností, lhostejností a iluzí svobody. Není jasné kdo je otrok a kdo pán, což obvykle zakrývá nezdravá hierarchie, která vede k veřejné zmatenosti mezi autoritou založenou na strachu a autoritou základající se na svobodném a transparentním vedení, což může vést k politické kognitivní disonanci a ubohému postoji: „prostě to tak je.“ 

Dnešní domací otrok

„Historie se neopakuje, ale rýmuje se.“ ~ Mark Twain

Bohužel, současná doba pod vládou etatismu, se nese v duchu měkkého otroctví. Etatisté, žijící ve světě ovládaném národními státy a oklamáni iluzí svobody, se více podobají domácím otrokům z dob tvrdého otroctví, než-li svobodným lidským bytostem. Domácí otrok dneška je typický občan státu, který jen proplouvá, netušíc rozsah jeho vlastního otroctví. Jsou tak pohlceni „pravidly“ a „zákony“ země, že nejsou schopni vidět, jak skutečně zoufalá je jejich situace. A proti rozsahu, ve kterém jsou schopni vidět, zasáhne kognitivní disonance, aby potlačila nepříjemné informace a udržela tak pohromadě pohodlný pohled na svět. Až příliš typická kognitivní chyba „prostě to tak je“, je skutečně vysvobodí, aby nemuseli dělat žádné skutečné hluboké myšlení a zabalí je do teplé deky lhostejnosti.

Někdo by mohl říct, že jsem příliš přísný v posuzování systému, ale nejsem někdo, kdy by se držel zpátky. Kdybych žil v dobách tvrdého otroctví, rád si myslím, že bych prosadil svůj postoj a prohlásil otroctví za nemorální, spíše než vyhýbání se pod zbabělým klišé „prostě to tak je“. Stejně tak prosazuji svou, pokud jde o měkké otroctví moderní doby. Ať jdou lidi se svým delikátním cítěním k šípku!

Politická kognitivní disonance

„Pravda je odmítnutí berle.“ ~ Neznámý

Asi není nejistější arény pro kognitivní chybování, než aréna politiky, zejména pokud jde o občanskou nauku a psychologii moci. Je to tím, že lidské bytosti jsou pro mechanismy jejich vlastní kultury to, co jsou ryby pro vodu. Rozdíl? Lidé mohou myslet abstraktně. Ale taková myšlenka pronásleduje sama sebe, když dojde na kognitivní disonanci; do té míry, že nové poznatky, dokonce i vědomosti opírající se o pevné důkazy, jsou ignorovány v zájmu zachování pocitu pohodlí a bezpečnosti uvnitř kulturního prostředí. Zachování pohodlí a bezpečnosti v naší kultuře je v pořádku, pokud je tato kultura zdravá a není zkorumpovaná, ale když je nezdravá i zkažená, takové setrvávání se rovná ignoranství a jedinec má potom větší pravděpodobnost, že se stane obětí kognitivní disonance.

Takže co máme dělat? Jak můžeme zabránit, aby z nás politická kognitivní disonance neudělala oběti? Začneme tím, že budeme o věcech pochybovat; o pravidlech, zákonech, kulturních normách, dokonce i o pravdě jak ji známe. Vyžaduje to setrvat v nepohodlí. Musíme být schopni sáhnout hluboko a zpochybňovat naše politické vnímání a zvažovat jej ve světle morálky, zdraví, svobody a lásky. Nesmíme se bát nepohodlí, a to i na úkor naší bezpečnosti. Sakra, dokonce i domácí otrok měl v době tvrdého otroctví „pohodlí“ a „bezpečnost“. A tudíž i nyní, občan žijící v éře měkkého otroctví, by měl zpochybňovat jak svoje pohodlí, tak i svoji bezpečnost.

Rozdíl mezi vůdcovstvím založeném na odvaze a autoritou založenou na strachu

„Můžeme mít demokracii, nebo můžeme mít velké bohatství soustředěné v rukou několika málo lidí, ale nemůžeme mít obojí.“ - Louis Brandeis, bývalý soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických

Ti, kteří mají odvahu být v nepohodlí, navzdory pohodlí a bezpečnosti státu, mají tendenci stát se vůdci, kteří zpochybňují autoritu. Lidé mají tendenci si myslet, že anarchie znamená žádná pravidla a tudíž žádní vůdci, ale opravdu to znamená žádní vládci a tudíž žádní páni. Samozřejmě stále existují pravidla. Ale ti, kteří mají odvahu zpochybňovat politiku jejich kultury si uvědomují, že tato pravidla jsou platná pouze tehdy, pokud jsou založena na přirozeném pořádku, zdraví, zlatém pravidle, zlaté střední cestě a principu neagrese. Jinak se tyranie a násilí stanou pravidlem, a slova Krišnamurtiho se stanou ještě palčivějšími: „Není žádným měřítkem zdraví být dobře přizpůsoben hluboce nemocné společnosti.“

V současném stavu trpíme pod rukou celosvětové autority, která je založena na strachu, díky nekontrolovatelnému přesahu národních států, které nám vládnou s pomocí zastaralých zákonů, které propagují kulturu měkkého otroctví, díky které jsou bohatí bohatší (mocní) a chudí chudší (bezmocní). A hle, naše měkké otroctví se stalo plutokracií, navzdory touze všech po svobodné demokracii.

Opravdoví vůdci zpochybňují autoritu. Vedení svobodného lidu musí být vskutku vedením založeným na odvaze, které má odvahu vymezit se proti autoritě založené na strachu. Není to jen svoboda, která visí na vlásku, ale budoucnost našeho druhu. Pokud nebudeme schopni dostat se přes tuto evoluční překážku etatismu a měkkého otroctví, pak jsme jako druh odsouzeni k zániku, a nejsme o nic lepší než ty nemyslící ryby nevědomy si vody, kterou dýchají.


Zdroj článku: Political cognitive dissonance and the psychology of soft slavery