Robert Parry
Consortium News
Mojžíš© Cassiopaea.org
Důvod pro formální ustanovení Izraele jako židovský stát – jak v současné době požaduje Benjamin Netanjahu - stojí na třech nábožensko-politických pilířích. Údajná smlouva mezi Bohem a Mojžíšem, který dal starověkým Izraelitům příkaz zemi dobýt, křivda diaspory v době Říma která byla o staletí později údajným důvodem jejich odsunu, a brutální perzekuce evropských Židů během holocaustu.
Nicméně dva pilíře, Mojžíšovo předání Boží smlouvy Izraelitům a římská diaspora, se opírají o téměř nulovou historickou realitu, pouhou legendu a možná i o lži, které se pod řádným výkumem bortí.
Běžně jsou podobné prastaré povídky považovány za neškodné příběhy, kterých si někteří lidé cení jako součást jejich židovsko-křesťanské víry, až na to že Netanjahův nový požadavek znamená, že tyto mýty v současné ohrožují mír na Blízkém východě a je možné, že by mohly moderní svět dotlačit do další krvavé války. Je tudíž třeba aby byly znovu prozkoumány.
Paradoxně to bylo úsilí nacistů vyhladit evropské Židy během druhé světové války, které tvoří jeden pilíř vycházející z historické reality, i když někteří extrémní nepřátelé Izraele považují zpochybňování židovského holocaustu jako hlavní bod svých útoků.
Dále někteří oponenti jako íránský prezident Mahmúd Ahmadinežád argumentují, že není spravedlivé aby Palestinci platili za zločin proti lidskosti spáchanýNěmci.
Nicméně o historii židovského holocaustu není pochyb. Ta hrůzná realita – vyhlazovací kampaň v průmyslovém stylu, která se zaměřila na Cikány, homosexuály a komunisty – byla po druhé světové válce potvrzena podle velkého množství nacistických záznamů, fotografií a očitých svědectví.
Avšak příběhy Mojžíše v Tóře (nebo prvních pět knih Starého zákona) a legenda o římské diaspoře postrádají řádnou historickou oporu.
Mýtem o diaspoře se zabývá nová kniha izraelského historika Shlomo Sanda, When and How Was the Jewish People Invented? [Jak a kdy byl vymyšlen židovský lid?]. Kniha vyvracuje představu, že Řím v prvním a druhém století našeho letopočtu hromadně odsunul židovský národ ze Svaté země a následně rozptýlil po Evropě.
Místo toho je většina východoevropských Židů podle všeho potomky konvertitů, převážně z Chazarského království ve východním Rusku, kteří přešli na judaismus v osmém století našeho letopočtu. Potomci Chazarů byli vytlačeni invazí ze své domoviny a díky migraci vytvořili židovskou populaci východní Evropy.
Sand tudíž argumentuje, že mnoho dnešních Izraelců, kteří emigrovali z Evropy po druhé světové válce, má mizivé nebo žádné genealogické spojení k územi. Podle Sanda je hořkou ironií, že při založení Izraele došlo k odsunu Palestinců, kteří můžou být skutečnými potomky pradávných Izraelitů, neboť zůstali na území a nakonec konvertovali na Islám.
Další potomci pradávných Izraelitů uchovávali silnou přítomnost judaismu na Blízkém východě, jak v
Mýtus o Mojžíšovi
Zatímco pochybování o mýtu diaspory je citlivé téma pro mnohé Izraelce a jejich stoupence na celém světě, mnohem choulostivější je napadání biblického tvrzení, že Bůh, prostřednictvím Mojžíše, uzavřel s Izraelity smlouvu na dobytí území a nadvládou nad ním na věčné časy.
Protože Tóra je pro Židy posvátná, včetně mnohých křesťanů, kteří ji pokládají za slovo Boží ve Starém zákoně, bylo nebezpečné objektivním způsobem zkoumat faktickou historii za těmito texty.
Katolická církev a některé protestantské víry pronásledovaly celá staletí kohokoli, kdo zpochybňoval údajné Mojžíšovo autorství kapitol, přestože jejich vnitřní rozpory a popis Mojžíšovy smrti na konci Deuteronomia činil toto dlouhotrvající přesvědčení neudržitelným.
Richard Elliot Friedman líčí ve své knize Who Wrote the Bible? [Kdo napsal Bibli?] napsanou v roce 1987: „Náboženská opozice vůči novému přezkoumání (tradiční víry o Mojžíšově autorství) přetrvávala během 19. století“ a vydržela až do r. 1943, kdy papež Pius XII „vyzval badatele, aby hledali pravdu o biblických autorech“.
Moderní odbornící na Bibli se shodují, že Mojžíš nebyl autorem Tóry, příběhy se předávaly ústně od 14. st. př.n.l. a sepsány byly až o staletí později. Ale legendární postava Mojžíše zůstala téměř bez kritiky, nejen pro mnohé Židy, ale i těch kteří vyznávají křesťanství a islámu. (V Koránu je Mojžíš považován za svatého posla)
Mnoho američanů si Mojžíše představuje jako rozhněvaného, ale spravedlivého vůdce, tak jak byl ztvárněn hercem Charltonem Hestonem v epickém filmu z r. 1956 Desatero přikázání (The Ten Commandments), nebo vzpomínají na hodiny výuky Bible ze svého dětství. Přesto se mnozí archeologové domnívají, že příběhy o Mojžíšovy byly převážně smyšlené.
„Archeologové během archeologických prací v Izraeli zjistili následující: Izraelité v Egyptě nikdy nebyli, neputovali po poušti, nedobyli zemi během vojenského tažení a nepředali ji 12 kmenům izraelského národa,“ shrnul profesor Ze´ev Herzog, ředitel Institutu archeologie na Tel Avivské univerzitě.
„Četné egyptské dokumenty které máme k dispozici nezmiňují přítomnost Izraelitů v Egyptě a dále mlčí o událostech Exodu.“
Nicméně jiní badatelé se domnívají, že někteří Izraelité emigrovali do Egypta, kde trpěli v otroctví a mohli být odvedeni zpět do Kanaánu ať už Mojžíšem nebo jiným podobným vůdcem.
Nicméně v důsledku silného vlivu Tóry (a Starého zákona) má biblický Mojžíš ohromný náboženský a historický vliv, je inspirací pro izraelské osadníky, kteří si nárokují palestinské území a spojuje fundamentalistické křesťany po celém Americe, aby příjali jakékoli kroky ze strany Izraele.
Vůdce tyran
Kdo byl tedy Mojžíš?
Mojžíš byl podle tradice Bible hebrejské dítě, vychované na egyptském královském dvoře předtím, než odešel od svých ochránců a proměnil se ve vůdce hebrejských otroků. Ty vyvedl z Egypta a vytvořil z nich, zatímco celá desetiletí putovali Sinajskou pouští, do izraelitského národa, u kterého zavedl určité zákony a podrobná pravidla chování.
Mojžíš v této dodě ohlásil, že smlouva mezi Bohem a Izraelity jim uděluje trvalou nadvládu nad územím za řekou Jordán a přikázal zničit lid obývající tuto oblast. Mojžíš se nicméně do země zaslíbené nikdy nevrátil, zemřel poblíž Jordánu před začátkem dobývání.
Přestože mnozí Mojžíše považují za důležitý zdroj zákonů (Desatero přikázání) a hlavní hybnou sílu při tvorbě monoteizmu (víra v jednoho boha), text Tóry jej popisuje jako krutého a tyranského vůdce.
Na Mojžíše lze ze současného pohledu pohlížet jako na „diktátora, který zabíjel vlastní lidi“ když ho neposlechli a zastánce genocidy proti cizincům. Jeho tvrzení že rozmlouval s Bohem nám spíš připomíná megalomana, který si myslel že může strašit primitivní lid k tomu, aby poslouchali jeho příkazy na základě tvrzení, že se jedná o nařízení od Hospodina.
Komentář: Stejně jako u našich současných vůdců podobného typu jako Mojžíš!
Jehovůh služebník: Bush věřil že 'Bůh' po něm chtěl, aby vyhladil jeho (Izraele)
Středovýchodní nepřátele “předtím než začne nová doba”
Klinicky šílený. Tony Blair věřil že Bůh chtěl aby válčil proti zlu
Mnoho tyranů během staletí používalo náboženství (obzvlášť monoteizmus) k ospravedlnění represe a odstranění svých nepřátel a soupeřů. Náboženské středověké války v Evropě jsou klasickým příkladem, jak králové a papežové zahalili svoji osobní moc do krvavého pláště náboženství, mučení a upalování „kacířů“ za zaživa, protože odmítali se podvolit.
Biblický Mojžíš byl podle všeho podobným tyranem, i když verze z nedělní školy bagatelizovala tutu extrémní část jeho osobnosti.
Například v druhé knize Mojžíšově je příběh, ve kterém si Izraelité ulili zlaté tele, a v době jeho pobytu na hoře Sinaj, se mu klaněli jako svému Bohovi. Mojžíš se vrací s deskami zákona, je rozzloben a desky rozbíjí.
Mojžíš podle Tóry zlaté tele rozdrtí a smíchá s vodou a donutí Izraelity vodu vypít. Poté dává dohromady to co bysme dnes nazvali „vraždící skupina“.
V Tóře stojí: „Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. Řekl jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího.“ Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů.“ [2. Mojžíšova 32,26-28]
Jinými slovy Mojžíš nařídil masakr těch Izraelitů, které považoval za své nepřátele, tedy těch kteří se postavili proti jeho autoritě tím, že poskakovali okolo zlatého telete.
Robert Alter ve své knize Pět knih Mojžíšových [The Five books of Moses] vydané v r. 2004 komentuje Mojžíšův příkaz: „zabijte každého svého bratra,“ atd.
„Tento mrazivý povel přikazuje mečem ozbrojeným Levitům nemít slitování s přáteli nebo příbuznými,“ píše Alter. „Údaj o třech tisících mrtvých v následujícím verši naznačuje, že se nejedná o náhodný maskr, ale útok na vůdce, možná viníky nejohavnějších přestupků, uctívačů.“
Vyšší moc
Dále to vypadá, že kdykoli Mojžíš stanovil nějaké pravidlo, ať už velkolepé jako v případě Desatera přikázání, nebo podružnější jako osobní hygiena, pokaždé se odvolával na Všemohoucího.
Například v Leviticu se Bůh údajně přímo zajímá o stanovení, jakým způsobem má být nakládáno s ženami po porodu, kdy jedna sada pravidel platí při narození syna a další pro dcery.
Podle vyprávění Hospodin promluvil k Mojžíšovi, „Mluv k Izraelcům: Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní; bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. Nedotkne se ničeho svatého a nevejde do svatyně, dokud neskončí dny jejího očišťování.
Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě po šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Když skončí dny jejího očišťování po synu nebo dceři, přivede ročního beránka k zápalné oběti a holoubě nebo hrdličku k oběti za hřích knězi ke vchodu do stanu setkávání. On je přinese jako oběť před Hospodina a vykoná za ni smírčí obřady ; tak bude očištěna od svého krvotoku. To je řád pro ženu při narození chlapce nebo děvčete. Jestliže si nemůže opatřit jehně, ať vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata, jedno k zápalné oběti a jedno k oběti za hřích. Kněz za ni vykoná smírčí obřady a bude čistá.“
Pokud si myslíte že se jedná o velké množství nepodstatného detailu, měli byste si přečíst Hospodinovy instrukce předané skrz Mojžíše jak zjistit zda je vřed způsoben malomocenstvím.
V Deuteronomiu Mojžíš vysvětluje Izraelitům jejich právo získat zpět zemi jejich předků a opět mluví za Boha:
Hospodin, váš Bůh, vás rozmnožil; je vás dnes takové množství jako hvězd na nebi. Nechť vás Hospodin, Bůh vašich otců, rozhojní ještě tisíckrát, nechť vám žehná, jak vám přislíbil.
Mojžíš dále objasňuje, že Bůh očekává že při dobytí dojde na masakry a genocidu. A opět Mojžíš řekl za Hospodina:
„vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí. Opojím své šípy krví – můj meč bude požírat maso –, krví skolených a zajatých, hlavou nepřítele s vlajícími vlasy.“
Ve svém konečném požehnání Izraelitům Mojžíš dále vyzdvihuje poselství genocidy, až příliš. Vyzýval je: „Zdeptej bedra těch, kdo povstávají proti němu, aby už nepovstali, kdo ho nenávidí!“ „Před tebou selže síla tvých nepřátel, pošlapeš jejich posvátná návrší!“
Takže otázka zní: měl by se po více než 3000 letech moderní stát jako Izrael domáhat, aby Palestinci uznali Izrael jako přímo židovský, tak jak Netanjahu nyní požaduje?
Mýtus o diaspoře
Druhý pilíř – římská diaspora – také pochází ze starých časů, i když ne tak dávných jako příběhy o Mojžíšovi. V tomto případě má diaspora mizivou historickou oporu.
Dr. Sand, expert na evropskou historii působící na univerzitě v Tel Avivu, uvádí v knize When and How Was the Jewish People Invented? [Jak a kdy byl vymyšlen židovský lid?], že Židé nikdy nebyli hromadně odsunuti ze Svaté země a že mýtus o diaspoře bylo během posledního století využit sionisty, aby posílili důvod pro založení Izraele.
Sand, evropský Žid narozen v r. 1947 v Rakousku rodičům kteří přežili holocaust, tvrdí, že až do doby než vzniklo sionistické hnutí, se Židé považovali za Židy na základě společného náboženství, ne protože byli potomky starodávných izraelských kmenů.
Nicméně Sand tvrdí, že na přelomu 20. st. začali sionističtí Židé skládat národní historii, jejíž účelem bylo ospravedlnit založení židovského státu s pomocí nepravdivé myšlenky, že Židé existovali jako lid nezávisle na jejich náboženství a že měli právo prvorozených na oblast známá jako Palestina.
Sionisté dále vymysleli myšlenku, že Židé žijící v exilu jsou povinni vrátit se do zaslíbené země, pojem, který, podle Sanda, byl judaismu zcela cizí.
Pokud je Sandova teorie správná – zatím proti ní nejsou podstatné protidůkazy - potom z ní vyplývá, že palestinští Arabové mají mnohem silnější nárok na území Izraele, než mnozí evropští Židé, kteří přišli na základě nároku od Boha.
Podle Sandovy teorie mnoho Židů, kteří zůstali v Judeji poté, co římské legie v 136 n. l. potlačily poslední povstání, nakonec přešli na křesťanství nebo Islám, což znamená že Palestinci kteří se tísní v Gaze, nebo byli koncentrováni na Západním břehu, mohou být přímými potomky Židů z římské doby.
Sand ve své knize, společně s rozhovorem pro Haaretz, napadá mýtus o násilném římském přesídlení Židů do Evropy. V rozhovoru řekl:
Začal jsem procházet studie zabývající se vyhnanstvím ze země – podstatná událost židovské hostorie, podobná holocaustu. Ale k mému překvapení jsem zjistil, že k ní neexistuje literatura. Důvodem je že nikdo lidi ze země nevyhnal.
Římané neodsunovali místní obyvatele a i kdyby chtěli neměli tu schopnost. Neměli k dispozici vlaky a nákladní auta, kterými by mohli deportovat celou populaci. Logistika podobných rozměrů nebyla možná až do 20. století. Z tohoto se vlastně zrodila celá kniha, zjištění že judaická společnost nebyla ropztýlena a nebyla vyhnána.
Skuteční potomci
Když mu byla položena otázka, zda skuteční potomci obyvatel království Judy jsou Palestinci, Sand odpověděl:
Žádná populace nezůstane v průběhu tisíce let nesmíšená. Ale šance, že jsou Palestinci potomky pradávných obyvatel Judeje, je mnohem větší než že já nebo vy jsme jejich potomky.
První sionisti, až do arabského povstání [1936-1939], věděli, že žádné vyhnanství nebylo a že Palestinci jsou potomky obyvatel této oblasti. Věděli že zemědělci neodcházejí pokud nejsou vyhnáni.
Dokonce i druhý prezident státu Izrael Yitzák Ben-Zvi v r. 1929napsal, že ‚převážná většina zemědělců nepochází z arabských dobyvatel, ale spíš, předtím, z židovských zemědělců, kteří byli početní a při budování země tvořili většinu.‘
Kritika Sandovy knihy se většinou zaměřila na jeho kvalifikaci experta evropské historie, ne na starodávnou historii Blízkého východu, což Sand sám uznává.
Jeden z kritiků je děkan humanitních studií na Hebrejské univerzitě Israel Bartal, který napadl Sandovu kvalifikaci, nicméně nesouhlasil převážně se Sandovým tvrzením, že příběh diaspory byl vytvořen ze strany sionistů jako záměrný mýtus, kterým se snažili zfalšovat přímou genealogickou linii mezi četnými Židy na světě a Izraelem.
„I když mýtus o vyhnanství z židovské domoviny (Palestiny) existuje v izraelské lidové kultuře, v opravdových diskuzích o židovské historii je zanedbatelná,“ napsal Bartal pro noviny Haaretz. „Důležité skupiny v židovském národním hnutí vyjádřily výhrady ohledně tohoto mýtu, nebo jej zcela popřely.“
Jinými slovy Baral nezpochybňuje Sandovo historické tvrzení o diaspoře, nebo původu východoevropských Židů, ale spíš popírá Sandův názor, že sionisti, z cynických politických důvodů, vytvořily falešnou historii.
Ale není žádných pochyb o tom, že příběh diaspory hrál klíčovou roli při zakládání Izraele a že přitažlivost tohoto silného příběhu pomohla vytvořit sympatii celého světa, obvzlášť ve Spojených státech.
V preambuli Deklarace nezávislosti státu Izrael se uvádí: „Země Izraelská je kolébkou židovského národa, zde byla formována jeho duchovní, náboženská a politická tvář, zde bojoval o státní samostatnost, zde vytvořil své národní i univerzální kulturní hodnoty a darovat světu nesmrtelnou Knihu knih. Násilím vyhnán ze své Země zůstal jí věrný v celé diaspoře a nikdy se nepřestal modlit a doufat v návrat do své Země a v obnovu politické svobody.“
V nedávném bombardování Gazy v lednu 2009, byl mýtus diaspory použit k masakru zhruba 1400 palestinců, včetně dětí a dalších civilistů. Když izraelská vláda vyšetřovala údajné válečné zločny spáchané armádou, izraelští vojáci vypovídali o rabínech kteří invazi prohlásili za svatou válku.
Vojáci popisovali jak jim rabíni přinesli brožury a články ve kterých stálo: „My jsme židovský lid. V této zemi jsme díky zázraku. Bůh nás přivedl zpět do této země a nyní je třeba abychom bojovali a vyhnali nežidy, kteří nám brání v dobytí této svaté země.“
Dnes, v souvislosti s vzestupem nové izraelské vlády vedené Likudem, mýtus o diaspoře a legenda o Mojžíšovi opět ohrožují vyhlídku konečného dosažení míru mezi izraelci a palestinci.
Premiér Netanjahu trvá na nové předběžné podmínce pro rozhovory – palestinci musí souhlasit s „veřejným, zavazujícím a jednoznačným“ uznáním Izraele jako „národního státu Židů,“ ne jednoduše jako národního státu obyvatel Izraele. Netanjahu vyslovil tento požadavek přesto, že Arabové tvoří zhruba 20 procent obyvatel Izraele.
Vypadá to jako další případ starodávných krvavých mýtů, které podporují současnou krvavou realitu.
Související články:
Co když je váš vůdce psychopat?Zdroj: Destroy Thy Neighbour: Israel's Founding Myths Prevent Peace
![Pentagon Strike logo](https://infrakshun.files.wordpress.com/2015/03/pentagonstrike.jpg?w=509&h=189g")
Žádné komentáře:
Okomentovat